I. ÚS 405/2000

11. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 405/2000

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Guttlera soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. M., zastoupeného advokátem JUDr. P. V., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 13 C 135/1999, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 12 Co 120/99, t a k t o
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 13 C 135/1999, byl zamítnut návrh stěžovatele (žalovaného) Mgr. J. M. na obnovu řízení vedeného u zdejšího soudu pod spisovou značkou 13 C 135/98. Týmž usnesením bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci (poznámka: Městské části Praha 5) k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 1.150,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Stěžovatel se domáhal obnovy řízení ukončeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. 13 C 135/98, kterým byl uznán povinným vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku neoprávněně užívaný půdní prostor v domě č.p. 1188 Z. 8, Praha 5, k.ú. S., který' je na schématu půdních prostor vyznačen pod pořadovým číslem 3 (dále jen "půdní prostor"). V návrhu na povolení obnovy stěžovatel uvedl, že v původním řízení neuplatnil celou řadu námitek, z

I. ÚS 405/2000
nichž některé jsou z hlediska projednávaného případu novými skutečnostmi, které soud neměl k dispozici. Dále zejména namítl, že nebyl proveden důkaz příslušným spisem tehdejšího odboru výstavby ONV v Praze 5 o tom, zda byla podána žádost o stavebně technické sloučení bytu a jak byla tato žádost vyřízena. Tento důkaz nemohl použít, neboť po smrti rodičů neměl žádné rozhodnutí k dispozici. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že obvodní soud dospěl k závěru, že v řízení o obnově řízení nebyl prokázán žádný důvod, pro nějž by obnova řízení byla přípustná ve smyslu ust. § 228 odst. 1 písm. a) a písni. b) o.s.ř.
V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Městský soud dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu I. stupně, podle nichž nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení v souladu s ust. § 228 odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Novou skutečností není, že Městská část Praha 5 nyní k předmětnému domu vykonává právo hospodaření, neboť tato skutečnost byla prokázána již v původním řízení a navíc - jak správně uvedl soud I. stupně - vyplývá přímo ze zákona č. 172/1991 Sb.. Tvrzení, že o vydání stavebního povolení (pozn.: ke stavění bytu s původně kolaudovaným ateliérem) měl požádat vlastník nemovitosti, pak vůbec není skutečností, rozhodnutím ani důkazem a navíc soud I. stupně k tomuto závěru dospěl již v předchozím řízení. Odvolací soud za zcela správný považuje i závěr soudu I. stupně, že důvodem pro povolení obnovy řízení není skutečnost, že v původním řízení nebyl proveden důkaz spisem stavebního odboru Obvodního úřadu v Praze 5, neboť rozhodujícím pro povolení obnovy není skutečnost, zda určitý důkaz byl či nebyl proveden, ale to, zda tento důkaz být proveden mohl či nemohl. Bylo proto - i s ohledem na ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř., podle něhož povinnost navrhovat ke svým tvrzením důkazy má žalovaný (stěžovatel) a nikoli soud - na stěžovateli, aby provedení tohoto důkazu navrhl. Odvolací soud pro úplnost dodává, že ani nyní stěžovatel netvrdí, že by rozhodnutí o rekolaudaci nebytových prostor na bytové bylo vydáno, pouze namítá, že nebyl proveden důkaz spisem příslušného stavebního úřadu.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, č.j. 20 Cdo 1903/2000-43, bylo dovolání stěžovatele pro jeho nepřípustnost odmítnuto, neboť v souzené věci nejde o žádný z případů přípustnosti dovoláni proti usnesení, které upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239
o.s.ř. (poznámka- ve znění do 31. 12. 2000).
Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní v prvé řadě uvedl, že původním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. 13 C 135/98, byl uznán povinným vyklidit výše

1. ÚS 405/2000
popsaný nebytový prostor a vyklizený předat Městské části Praha 5 do 15 dnů od právní moci rozsudku a zaplatit náklady řízení. Již v původním řízení prý' namítal, že předmětné prostory jsou ve skutečnosti prostory bytovými, nebot' "na základě rozhodnutí o sloučení bytů vydaného dne 28. 12. 1984" ONV v Praze 5 vyhověl žádosti jeho (dnes již nežijících) rodičů a sloučil nebytové prostory s bytem, který byl umístěn o patro níže a jejž řádně užívali. V uvedeném rozhodnutí (o sloučení bytů) bylo uvedeno, že vlastník domu (tehdy čs. stát zastoupený ONV v Praze 5) podá u stavebního odboru žádost o povolení stavebních úprav. Po smrti rodičů "přešlo na stěžovatele a jeho sestru I. B. právo užívání bytu označeného jako byt o pěti pokojích a kuchyni s příslušenstvím I. kat. ležícího ve 3 a 4 poschodí domu v Praze 5, Z. 8. Ještě v roce 1995 - dne 1. 5. 1995 uzavřela Městská část Praha 5 se stěžovatelem a I. B. smlouvu o nájmu bytu o pěti pokojích a kuchyni s přísl., č.or. 8, 11 ležícího ve třetím a čtvrtém patře předmětného domu. K provedení stavebních úprav nikdy nedošlo, stěžovatel užíval jednu místnost s přísl. ve čtvrtém patře a jeho sestra I. B. s rodinou čtyři místnosti a kuchyň s přísl. ve třetím patře". Stěžovatel dále upozornil na to, že Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění rozsudku ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. 13 C 135/98, dospěl k závěru, že rozhodnutí o sloučení bytů ze dne 28. 12. 1984 je nicotným právním aktem, z něhož nikomu nemohly vzniknout žádná práva ani povinnosti. Podle názoru soudu tedy stěžovatel užíval nebytové prostory bez právního důvodu a stanovil mu povinnost vyklidit je bez náhrady.
Stěžovatel - jak uvádí - v návrhu na povolení obnovy prohlásil, že "bez své viny nemohl použít ve sporu důkaz - spis stavebního odboru Obvodního úřadu Městské části Praha 5, který pro něj může přinést příznivější rozhodnutí ve věci". Tvrdil, že provedení tohoto důkazu je velmi podstatné, neboť pokud by se prokázalo, "že tehdejší ONV v Praze 5 byl ve věci (poznámka: podání žádosti o provedení stavebních úprav) nečinný, není možno tuto skutečnost vykládat k tíži žalobce" a proto by ani nebylo možné považovat rozhodnutí o sloučení bytů za nicotný správní akt. Pokud jde o právní posouzení důvodů povolení obnovy dle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., zastává stěžovatel názor, že v dané situaci nemohl jako důkaz spis stavebního odboru OÚ MČ Prahy 5 použít, neboť "sám vůbec nevěděl, že by rozhodnutí o sloučení bytů z r. 1984 mohlo být zpochybněno tím, že by nebylo vydáno stavební povolení na provedení stavebních úprav". K podání návrhu na povolení obnovy prý "postačuje již samotná pravděpodobnost, že by provedený důkaz mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ... Původní řízení tak zůstalo neúplné, neboť závěry soudu o nicotnosti

I. ÚS 405/2000
správního aktu - rozhodnutí o sloučení bytů z 28. 12. 1984 - nebylo podloženo žádným důkazem.
Vzhledem k uvedenými skutečnostem má stěžovatel zato, že napadenými usneseními Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), na ochranu proti zneužití vlastnictví dle čl. 11 Listiny a na rovnost účastníků v řízení před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebylo umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu. Tvrzené porušení čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny zakládá na skutečnosti, že vlastník domu po uplynutí 13 let přestal uznávat předchozí rozhodnutí svého předchůdce, které po celou dobu nebylo zpochybněno. Podle tvrzení stěžovatele, "pokud soudy obou stupňů neprovedly stěžovatelem navrhovaný důkaz vyžádáním spisu stavebního odboru ... porušily zákon i v ust. § 228 odst. 1 písm. a), § 132, § 134, § 135 o.s.ř.".
Proto stěžovatel navrhl, aby ústavní soud přijal nález, kterým usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 13 C 135/1999, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 12 Co 120/99, zruší.
Dne 20. 3. 2001 podal stěžovatel dle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ústavním soudu"), návrh na odklad výkonu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 12 Co 120/99.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 5. Vedlejší účastník - Městská část Praha 5 se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na závěru vysloveném ve svém usnesení ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 12 Co 120/99, podle něhož podmínky pro povolení obnovy řízení v dané věci nebyly dány a opětovně poukázal na to, že nic nebránilo tomu, aby v původním řízení byl proveden důkaz spisem Stavebního odboru OÚ Praha 5. Navíc prý není zřejmé, že by tento důkaz mohl přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. V řízení o povolení obnovy pak stěžovatel ani netvrdil, že bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce a ani tato skutečnost nebyla prokázána. Městský soud dále uvedl, že podmínky pro povolení obnovy nebyly dány a postupem soudu proto stěžovateli nebylo odňato ústavní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V řízení nebyla ani popřena rovnost

1. ÚS 405/2000
účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť tvrzená skutečnost, "že předchozí vlastník domu přestal uznávat rozhodnutí svého právního předchůdce", evidentně nemůže založit nerovný přístup soudu k účastníkům. Stejně tak nebyl dle názoru Městského soudu v Praze v řízení porušen čl. 11 Listiny, poněvadž vlastnické právo vůbec předmětem řízení o povolení obnovy nebylo.
Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 9. 1998, č.j. 13 C 135/98-16, "který obsahuje i právní názor zdejšího soudu, stejně jako usnesení č.j. 13 C 135/99-12 ze dne 23. září 1999, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení ve věci 13 C 135/98". Obvodní soud pro Prahu 5 s upuštěním od ústního jednání v řízení před ústavním soudem souhlasí.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebylo umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu. Porušení čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny je prý dáno tím, že vlastník domu po uplynutí 13 let přestal uznávat předchozí rozhodnutí svého předchůdce, které po celou dobu nebylo zpochybněno.
Tyto námitky akceptovat nelze.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany práv zákonem stanoveným způsobem u obecných soudů domáhal. Tohoto práva ostatně také využil. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nedošlo.
Namítané porušení čl. 11 Listiny (poznámka: stěžovatel má zřejmě na mysli porušení ustanovení jeho odstavce třetího, věty druhé, podle níž vlastnictví "nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy") nelze spatřovat v tom, že by Městská část Praha 5, která k předmětnému domu vykonává právo hospodaření, "přestala uznávat" rozhodnutí odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru Praha 5, ze dne 28. 12. 1984, jímž mělo být rozhodnuto o sloučení bytů (poznámka: přesně bytu a nebytového prostoru), když k platnému sloučení ani dojít nemohlo. Důvodem tohoto postupu byla, jak je zřejmé z obsahu spisu, nicotnost uvedeného rozhodnutí (správního aktu) vyplývajícího z nedostatku pravomoci odboru bytového hospodářství

1. ÚS 405/2000
Obvodního národního Praha 5 v uvedené věci. Ustanovení § 56 odst. 1 a § 58 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, totiž vyžadovala souhlas národního výboru se slučováním pouze bytů, přičemž tento souhlas "nenahrazuje povolení stavebního úřadu, pokud je jich podle platných předpisů třeba". Takové rozhodnutí stavebního úřadu bylo podle ustanovení § 74 odst. 1 citovaného zákona nutné v případě úpravy místností, určených nebo užívaných k jiným účelům než k bydlení, na byty. V souzené věci by proto uvedený půdní prostor musel být nejprve na základě rozhodnutí stavebního úřadu upraven na byt a teprve poté by Obvodní národní výbor Praha 5 disponoval pravomocí k vydání rozhodnutí (souhlasu) ke sloučení obou bytů. Tato situace však, jak se podává z obsahu spisu, nenastala.
Pokud jde o namítané porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož všichni účastníci jsou si v řízení rovni, stěžovatel - kromě výše uvedeného argumentačního spojení s tvrzeným porušením čl. 11 Listiny - další důvod neuvedl. Stěžovatel námitku y ústavní stížnosti, že "oba účastníci nájemního vztahu se podle něj (poznámka: roz. podle uvedeného rozhodnutí Obvodního národního výboru Praha 5 ze dne 28. 12. 1984 o sloučení bytů) chovali a dodržovali všechna práva a povinnosti vyplývající z nájemního vztahu", se netýká ani stěžovatelova základního práva na soudní ochranu a nelze z ní dovodit ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, jež - jak již bylo uvedeno - chrání rovnost účastníků. (To je ostatně zřejmé i z předchozí argumentace o nicotnosti citovaného rozhodnutí z 28. 12. 1984.)
Ústavní soud dodává - obdobně jako v řadě svých judikátů - že při posuzování věci je povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže (za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s procesními principy podle hlavy páté Listiny) vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by působil jako třetí instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud nemá důvod - vzhledem k okolnostem zjištěným z obsahu správního spisu a soudních spisů - nesouhlasit s argumentací obecných soudů, v níž zhodnotily stěžovatelovo tvrzení o údajné existenci nových skutečností, jež měly - podle názoru stěžovatele - založit důvod obnovy podle ust. § 228 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Právní závěry obou obecných soudů - ve smyslu ustálené judikatury ústavního soudu - nejsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a logicky vyplývají z jejich interpretace v odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. á contario nález sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., Vydání l., Praha, C. H. Beck 1995, str. 257). Tyto závěry proto nezakládají (se zřetelem na ochranu základních práv a svobod stěžovatele) příčinu, která by vedla ústavní soud k tomu, aby uvedenou otázku sám
přehodnocoval.

I. ÚS 405/2000
Je tedy zřejmé, že napadenými usneseními Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 12 Co 120/99.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2001

JUDr. Vojen Guttler předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 405/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies