I. ÚS 603/99 - Daň z obratu - k trestnému činu krácení daně

12. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Právní úprava hospodářských vztahů podle hospodářského
zákoníku se vztahovala i na vztahy fyzických osob vznikající při
jejich podnikatelské činnosti, jestliže k tomu byly oprávněny
přímo podle ustanovení hospodářského zákoníku nebo na základě
zvláštního zákona (viz § 1 hospodářského zákoníku). Omezení dle
§ 3 téhož zákona, pouze vylučuje vůči osobám podnikajícím podle
zákona o soukromém podnikání použití některých ustanovení
hospodářského zákoníku, konkrétně ustanovení o taxativně
vyjmenovaných povinnostech organizací zrušit, změnit či uzavřít
smlouvy bez jejich souhlasu, a také další ustanovení, která
neodpovídají povaze těchto subjektů. Mezi ně však nemohou zásadně
patřit ustanovení § 165 a násl. tehdy platného hospodářského
zákoníku upravující smlouvy o dodávce výrobků, neboť nejsou
v rozporu se smluvní volností soukromého podnikatele při uzavírání
jeho obchodů; ustanovení, jež se nevztahují na soukromě
podnikající osoby, se vyznačují právě zejména zásahem do jejich
smluvní volnosti, jak je patrno i z taxativního výčtu povinností,
která se na tyto subjekty rovněž nevztahují (viz výše).



Podle ust. § 3 odst. 1 cit. zákona podléhá dani obrat
z prodeje zboží vlastní výroby nebo vlastního nákupu či zboží
z dovozu, přičemž povinnost k jejímu odvedení není obecně dána
tím, že v hospodářské smlouvě musí být uvedeno, zda předmětem
dodávky je zboží bez daně nebo s daní, a to podle dohodnutého
daňového režimu. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že pokud
ve smlouvě není uvedeno, že se jedná o cenu s daní, pak se zboží
vždy nakupuje za cenu bez daně; podle ust. § 190 odst. 1 HZ ve
znění platném v době uzavření hospodářské smlouvy, je tomu právě
naopak, neboť ve smlouvě bylo nutno uvést, zda má být fakturováno
s daní z obratu. V opačném případě se tedy má za to, že se
obchoduje za ceny bez daně. Zboží nakoupené bez daně se pak
považuje podle ust. § 3 odst. 1 cit. zákona za zboží vlastního
nákupu a jako takové podléhá dani z obratu.

Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu
krácení daně je nutno posuzovat s ohledem na odpovědnost trestní,
kterou nelze zcela ztotožňovat s odpovědností daňovou. Osoba
pachatele nemusí být ani totožná s daňovým subjektem. Nezbytnou
skutečností, která trestný čin krácení daně podmiňuje, pak je to,
že v souvislosti s činností pachatele, převážně podnikatelskou,
jeho daňová povinnost vůbec vznikla.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21.11.2001 sp. zn. I. ÚS 603/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní
stížnosti stěžovatele F. J., proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 2 T 24/92, a proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 1 To 54/99,
takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl
stěžovatel uznán vinným, že společně s M. P. spáchal trestný čin
zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku
účinného do 31.12.1991, za což byl odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 3 /tří/ roků, k peněžitému trestu ve výši
300.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 5 měsíců,
a k trestu zákazu činnosti s předmětem koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej na dobu 5 /pěti/ roků. Trestného činu se
dle výroku rozsudku dopustil zejména tím, že na základě
hospodářské smlouvy uzavřené s tehdejším státním podnikem S.
Olomouc odebral dodávky zboží - lihovin (Vodka jemná) určené pro
výměnný obchod s Polskou republikou - na export, které byly podle
§ 3 odst. 4 zák. č. 73/52 Sb., o dani z obratu, ve znění zák. č.
103/1974 a 107/1990 Sb., uskutečňovány bez daně z obratu, ačkoliv
takový dovoz do Polska byl v této době zakázán a neexistovaly tedy
právní možnosti pro barterovou výměnu. Stěžovatel, který se
prokázal neplatným výpisem z podnikového rejstříku, prodal uvedené
zboží společně s M. P. na vnitřním trhu, čímž došlo k porušení
ustanovení § 3 odst. 1, 4 uvedeného zákona o dani z obratu a jejím
neodvedením ke způsobení škody státu ve výši 14.032.200,- Kč.
Stěžovatel tak svým jednáním ve větším rozsahu zkrátil daň,
přičemž způsobil značnou škodu.

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě zejména uvedl,
že na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 9.
1990, sp. zn. Firm 194, byl vymazán původní zápis stěžovatele
v podnikovém rejstříku s předmětem podnikání - obchodní činnost
(oděvy, kosmetika), informační a servisní činnost, a že po té
stěžovatel dne 23. 8. 1991 uzavřel jako odběratel s ředitelkou
závodu 03 st. podniku S. Olomouc ve Frýdku-Místku hospodářskou
smlouvu na dodávku 50.000 litrů lihoviny Vodka jemná za cenu
21,- Kč/1 l v termínu od 23. 8. 1991 do 31. 8. 1991, přičemž zboží
bylo určeno na základě zprostředkování pro výměnný obchod
s Polskou republikou. Součástí této smlouvy bylo i ustanovení
o způsobech a termínech plateb a při jejím uzavírání stěžovatel
předložil i výpis z podnikového rejstříku, přestože již byl jeho
zápis vymazán. Současně Krajský soud v Ostravě uvedl, že na
základě nařízení Rady ministrů Polské republiky byl dovoz
alkoholických nápojů, s výjimkou aperitivů a likérů, do Polska
zakázán.


V době od 23. 8. 1991 do 6. 9. 1991 bylo dodáno
v devatenácti dodávkách celkem 140.432 litrů lihovin, když dne 2.
9. 1991 uzavřel stěžovatel a s.p. S. Olomouc dodatek hospodářské
smlouvy z 23. 8. 1991, kterým byla rozšířena dodávka o dalších
90.432 litrů za cenu 23,- Kč/1 litr. K tomu Krajský soud
v Ostravě uvádí, že za tuto zvýšenou cenu však byla vodka již
dodávána 28. 8. 1991 (18.000 l), 29. 8. 1991 (18 tis. L), 30. 8.
1991 (18.144 l), tedy před uzavřením dodatku ke smlouvě a dále pak
2. a 6. 9. 1991 vždy v množství 18.144 litrů, z čehož plyne, že
odběr nad původních 50 tis. litrů byl dohodnut již předem ústně.
Na odebrané zboží bylo vystaveno 9 faktur, které nebyly ve všech
případech řádně vyplněny, neboť chyběla úprava daňového režimu.
Pouze na pěti z nich, a to na faktuře z 29. 8. 1991, na dvou
fakturách z 30. 8. 1991, a na dvou fakturách z 2. 9. 1991, je
uvedeno, že se jedná o dodávky bez daně z obratu. Tím, že nebyla
odvedena daň z obratu, byla při odebraném množství způsobena státu
škoda ve výši 14.043.200,- Kč, neboť dle tehdejšího sazebníku daně
FMF ČSFR, účinného od 1. 7. 1991, činila sazba daně 100,- Kč za
jeden litr 40 % alkoholu.

Krajský soud v Ostravě dále v odůvodnění rozsudku konstatoval
obsah výpovědí stěžovatele, M. P. a značného množství svědků.
Stěžovatel prý byl informován M. P. o tom, že v závodě S. ve
Frýdku-Místku mají skladem větší množství vodky, kterou by bylo
možné vyvézt do Polska. O odběr vodky projevil zájem a po
projednání obchodu uzavřel hospodářskou smlouvu. Při jejím
uzavření předložil tehdy již neplatný výpis z podnikového
rejstříku, a to jen z toho důvodu, aby se prokázal jako podnikatel
a doložil své IČO, neboť v té době ještě neměl k dispozici
rozhodnutí OÚ o své podnikatelské registraci ze dne 26. 8. 1991.
O daňové problematice se při jejím uzavírání vůbec nehovořilo.
O nemožnosti vývozu vodky do Polska se dozvěděl teprve později.
Podle obsahu uvedeného rozsudku stěžovatel prohlásil, že mu není
známo nic o odběru zboží (vodky), a to ani o odběru po termínu 2.
9. 1991, kdy uzavřel z iniciativy M. P. dodatek hospodářské
smlouvy, neboť v závodě byla k dispozici další vodka. V této
souvislosti si prý také není vědom, že by podepisoval jakékoliv
doklady jako dodací listy, převzetí faktur, že by něco platil,
a už vůbec nevěděl o tom, že jsou vystavovány faktury na jeho
jméno a firmu. Domluvená jednání se zástupci polských firem se
nakonec nekonala. Stěžovatel ve své výpovědi dále uvedl, že s M.
P. ztratil kontakt, a že při hledání jiného polského zákazníka se
dozvěděl o vysokém daňovém zatížení takového dovozu. Proto dne
11. 9. 1991 hospodářskou smlouvu zrušil a za důvod jejího zrušení
označil neuzavření obchodu ze strany polského odběratele
s firmou, pro kterou stěžovatel dodávku zprostředkovával.
Připustil, že byl ve skladu ZZN v B., kde se skladovala dodávaná
lihovina, leč jen proto, že dělal na žádost M. P. průvodce
nákladním automobilům do tohoto skladu a dále do závodu ve
Frýdku-Místku. Trval na tom, že za jeho přítomnosti vodka
nakládána nebyla, a že se teprve při osobním doručení zrušení
hospodářské smlouvy dozvěděl o odebrání vodky a vystavení faktur
na jeho jméno a firmu, které přezval M. P. a další muž.

Napadený rozsudek krajského soudu dále poukazuje na tvrzení
M. P., že o možnosti odkoupit vodku informoval stěžovatele, který
prý projevil zájem a slíbil provizi 1,- Kč za litrovou láhev.
Proto se M. P. zúčastnil obchodních jednání jako poradce
stěžovatele. Stěžovatel prý uzavřel hospodářskou smlouvu a při
jednání o ní si Ing. N-ová ověřovala možnost vodku vyvézt.
O daňové problematice se však nehovořilo. Na žádost Ing. N-ové
byla ještě téhož dne (23. 8. 1991) odvezena dodávka vodky do
skladu P., se kterými se stěžovatel domluvil, protože sám neměl
skladovací prostory a peníze. M. P. rovněž sdělil, že ve čtyřech
případech evidoval stěžovateli doklady, neboť jej Ing. N-ová
požádala o spolupráci a o garanci zaplacení dodávky. Dále
připustil, že ví o evidenci stěžovatele v podnikovém rejstříku,
a také o tom, že vodka byla prodána bez daně z obratu, protože
měla být vyvezena do zahraničí. Dále uvedl, že se dalších dodávek
vodky nezúčastnil, a že na základě informace od jistého L. o zájmu
jiné zlínské firmy vyvézt vodku do zahraničí navštívil se
stěžovatelem opět Ing. N-vou za účelem uzavření dodatku
hospodářské smlouvy, podle kterého byl stěžovatel
zprostředkovatelem a uvedená zlínská firma měla být odběratelem.
Podle jeho tvrzení nakonec odebrali vodku zástupci této zlínské
firmy. Nic dalšího mu známo není, neboť odběr vodky ve skladu si
již zařizoval sám stěžovatel. I v tomto případě pro něj P.
evidoval faktury a ústřižky poštovních poukázek o zaplacení vodky.

Obsahem některých výpovědí dalších svědků pak jsou popisované
okolnosti přímého styku se stěžovatelem nebo s M. P., ať ze strany
zaměstnanců S. Olomouc závod ve Frýdku-Místku nebo obchodních
partnerů stěžovatele a M P. Dále pak je popsán průběh toho, jak se
jednotlivé osoby dostaly k odběru předmětného zboží, tedy lihovin
Vodka jemná, s uvedením kontaktních osob odlišných od osoby
stěžovatele a M. P. Obsah svědeckých výpovědí krajský soud závěrem
doplnil o důkaz platebním výměrem FÚ v Olomouci ze dne 17. 12.
1991, kterým byla S. Olomouc předepsána daň z obratu, včetně
jejího zvýšení o 10 %, v částce 15.447.520,- Kč. O této pravomocně
předepsané dani následně rozhodl FÚ v Olomouci tak, že se
odepisuje.

Na základě provedeného dokazování dospěl Krajský soud
v Ostravě k závěru, že akce stěžovatele a M. P. byla programově
připravena s cílem, aby oba jmenovaní pod záminkou exportu
odebrali zboží (vodku) bez daně z obratu a vzápětí ji prodali
v tuzemsku. Ve vztahu ke stěžovateli dále Krajský soud v Ostravě
zejména uvedl, že týž při jednání v S. předložil neplatný výpis
z tehdejšího podnikového rejstříku OS v Ostravě, a že jím uzavřená
hospodářská smlouva z 23. 8. 1991 je jednoznačně
dodavatelskoodběratelskou smlouvou, u které nedošlo jejím dodatkem
z 2. 9. 1991 ke změně smluvních podmínek. Na tomto místě se
poukazuje na formulaci "ostatní zůstává, jak je uvedeno v HS ze
dne 23. 8. 1991" a na to, že ji stěžovatel podepsal opět jako
odběratel. Jestliže je v úvodu konstatováno, že "předmětnou
smlouvou byla uzavřena mezi dodavatelem a zprostředkovatelem (pro
výměnu do zahraničí) dodávka jemné vodky.", postavení stěžovatele
se nezměnilo na postavení zprostředkovatele, neboť podle
hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 měl být on dalším dodavatelem
pro zahraničního zákazníka. Ostatně sám stěžovatel vypověděl, že
jeho dalším odběratelem měla být firma Valad. V této souvislosti
se též odkazuje na závazný právní názor Vrchního soudu
v Olomouci, vyslovený v jeho usnesení z 1. 10. 1998, sp. zn. 1 To
8/98: "Stěžovatel proto měl být plátcem daně z obratu ve výši
podle tehdy platného sazebníku". Krajský soud v Ostravě dále
uvedl, že cena zboží byla cenou smluvní a daňový režim projednáván
nebyl, neboť zboží (vodka) bylo určeno na export. Pokud ani
v hospodářské smlouvě ani v jejím dodatku nebyla uvedena doložka,
že zboží bude bez daně, nemění to nic na podstatě věci, neboť již
z toho, že vodka měla být exportována, vyplývá, že se bude jednat
o cenu bez daně. U pěti faktur z jejich celkově vydaného množství
však daňový režim byl upraven tak, že se jedná o cenu bez daně.
Vodka však byla již 23. 8. 1991 prodávána tuzemským odběratelům za
účasti stěžovatele i M. P. Daň proto nemohla být předepsána S.,
i když se tak zprvu stalo, protože nebyla zaplacena. Jelikož byl
stěžovatel vymazán z podnikového rejstříku, nemohla být od něho
daň ani vymáhána. V důsledku toho byla daň poté odepsána. Nic na
tom nemění ani fakt, že daňovou povinnost další odběratelé plnili.
Je také nutno poukázat na svědectví těch osob, které stěžovatele
i M. P. viděli při odběru vodky před S. ve Frýdku-Místku či
v Bašce, resp. na smluvených místech, což dokazuje, že stěžovatel
nejenže o odběrech zboží věděl, ale organizoval je. Pokud pak
stěžovatel předal dne 11. 9. 1991 v S. zrušení hospodářské
smlouvy, jednalo se z jeho strany pouze o snahu zajistit si takové
postavení, aby nebyl trestně stíhán, neboť FÚ se dozvěděl o celé
akci a informoval o tom Policii.

Závěrem Krajský soud v Ostravě uvedl, že jednání stěžovatele,
které bylo původně kvalifikováno jako trestný čin podvodu, bylo
nutno překvalifikovat při zachování zásady totožnosti skutku podle
speciálního ustanovení trestního zákona na trestný čin zkrácení
daně podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12.
1991. I když stěžovatel nebyl tehdy subjektem daně z obratu,
nevylučuje to jeho trestní odpovědnost za takový trestný čin,
neboť jednání jeho i M. P. směřovalo pouze k tomu, aby taková daň
nebyla vůbec vyměřena a prodejem vodky bez daně tak mohlo být
dosaženo příslušného zisku. Trest pak byl uložen stěžovateli
s ohledem na stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost, účel
trestu, zištnost jeho trestného činu, včetně jeho spáchání při
obchodní činnosti, a také s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel
nebyl dosud odsouzen.

V záhlaví označeným usnesením zamítl Vrchní soud v Olomouci
odvolání stěžovatele pro jeho nedůvodnost. Přitom zejména uvedl,
že v řízení prostém procesních vad Krajský soud v Ostravě
vyhodnotil provedené důkazy, uvážil i námitky odvolatelů, a při
svém rozhodnutí dostál ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu.
Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité
zjištění skutkového stavu věci, o němž nelze mít žádné pochybnosti
a postup Krajského soudu v Ostravě je v souladu se zákonem i pokud
jde o hodnocení provedených důkazů, z nichž prý soud vyvodil
logické a přesvědčivé skutkové závěry. V této souvislosti se
konstatuje, že nemůže obstát námitka stěžovatele, že nevěděl
o odběru zboží v den podpisu hospodářské smlouvy jinými subjekty,
neboť obhajoba byla v tomto směru vyvrácena např. výpovědí svědka
J. H., který uvedl, že byl stěžovatelem požádán o pomoc při
kontrole počtu nákladních automobilů odvážejících zboží (vodku) ze
S.. O jiné výpovědi Ing. J. P., K. P. a svědka L. pak lze opřít
závěr: viz citace: "akce byla programově připravena ..", proti
kterému má stěžovatel výhrady.

K výhradám stěžovatele proti právnímu posouzení jeho jednání
jako daňového deliktu vrchní soud - při posuzování charakteru
uzavřené hospodářské smlouvy - uvedl, že argumentace stěžovatele
poukazem na § 3 HZ (hospodářského zákoníku) nemá žádnou právní
relevanci. Na kontrakt uzavřený mezi ním a s.p. S. prý citované
ustanovení HZ nedopadá, neboť závazky založené uzavřenou smlouvou
byly činěny za souhlasu obou smluvních stran. Protiprávnost
stěžovatelova jednání je spatřována nejen v tom, že předložil
neplatné osvědčení o oprávnění k podnikatelské činnosti, nýbrž
především v tom, že zároveň uváděl, že zboží je určeno k exportu
do zahraničí, byť bylo ihned po odběru prodáno jiným subjektům
v tuzemsku. Právě tyto skutečnosti jsou rozhodující pro posouzení
subjektivní stránky trestné činnosti obžalovaného, neboť zmíněná
neplatná registrace firmy stěžovatele v podnikovém rejstříku
a tvrzení, že odebíraná vodka je určena na export, vedly odpovědné
pracovníky S. k přesvědčení, že stěžovatel je oprávněn k nákupu
zboží bez daně z obratu. Této skutečnosti si musel být stěžovatel
podle názoru Vrchního soudu v Olomouci vědom, neboť taková možnost
pro něho vyplývala z ust. § 1 písm. c), § 3 odst. 4 zák.
č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zák. č. 107/1990 Sb.
Z dokazování pak také vyplynulo, že hospodářská smlouva byla
uzavřena z důvodu "obohacení se tím, že nebude odvedena daň
z obratu". Vrchní soud v Olomouci nabyl v tomto směru přesvědčení,
že i ze samotné ceny za jeden litr jemné vodky ve výši 21,- Kč
a posléze 23,- Kč, muselo být stěžovateli nepochybně zřejmé, že se
nemůže jednat o cenu s daní, když cena uvedené lihoviny za jeden
litr na běžném trhu byla při daňovém zatížení několikanásobně
vyšší. S ohledem na to se pak jeví námitky stěžovatele ohledně
fakturace za odebranou vodku jako irelevantní. Uvedl-li tedy
stěžovatel pracovníky s.p. S. v omyl, čímž dosáhl toho, že mu byl
umožněn nákup zboží bez daně z obratu a tuto daň neodvedl
v důsledku porušení ust. § 3 odst. 1, odst. 4 zák. č. 73/1952 Sb.
ve znění zák. č. 107/1990 Sb., pak lze v jeho případě důvodně
dovozovat naplnění zákonných znaků trestného činu zkrácení daně
podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (zák. č. 140/1961
Sb. účinného do 31. 12. 1991. I když z odůvodnění v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě výslovně neplyne,
jakou formou úmyslného zavinění stěžovatele jsou "pokryty" znaky
objektivní stránky spáchaného deliktu, lze jednoznačně dovodit
formu zavinění v podobě úmyslu přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr.
zák., jelikož stěžovatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně
porušit fiskální zájem státu. Vzniklý následek v podobě vzniku
škody značné, jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní
sazby, je pak "pokryt" minimálně nedbalostním zaviněním
stěžovatele § 6 písm. a) tr. zák..

Vyměřený trest odnětí svobody v trvání 3 let, tedy
v polovině trestní sazby, nepovažuje Vrchní soud v Olomouci
vzhledem ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti činu
stěžovatele a k jeho osobním poměrům za trest nepřiměřeně přísný,
neboť je třeba hodnotit v tomto směru míru zasažení objektu
trestného činu, jelikož úmyslnou trestnou činností byla způsobena
škoda 70x přesahující hranici škody značné. Také zbývající výroky
o uloženém peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti považuje
Vrchní soud v Olomouci za zákonu odpovídající.

Shora citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní
stížností. V ní tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva
zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
jakož i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech.
Konkrétně prý jde o čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, protože byla
kriminalizována jeho podnikatelská aktivita nad rámec mezí
stanovených zákonem, čl. 8 odst. 1 Listiny, protože má být
bezdůvodně zbaven svobody, a dále čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2,
čl. 39 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Porušení čl. 8 odst. 2 Listiny
stěžovatel spatřuje v tom, že byl kriminalizován za to, že byl
zprostředkovatelem obchodního kontraktu, kterému nebylo možno
dostát vzhledem k nemožnosti vývozu komodity, ačkoliv bylo
prokázáno, že vyvíjel aktivity k zajištění podnikatelského
subjektu s tehdy nezbytným povolením k vývozu, a že poškozený
s.p. S. bez jeho souhlasu předával komoditu jiným osobám, které ji
rozprodaly v tuzemsku. Porušení ust. čl. 38 odst. 2 Listiny
stěžovatel spatřuje v tom, že trestní řízení proti němu vedené
trvalo téměř 9 let, po tuto dobu žil v nejistotě a psychickém
strádání, přestože on sám nezmařil svou neúčastí ani jeden
výslech, konfrontaci či hlavní líčení. Konečně porušení čl. 39
Listiny vidí v tom, že jeho jednání není trestným činem ani po
objektivní stránce ani po subjektivní stránce, a že ačkoliv
nezískal žádný majetkový prospěch, byl mu uložen i peněžitý trest.
Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti, v čemž spatřuje
i porušení čl. 26 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel dále uvádí chronologii jednotlivých rozhodnutí
soudů 1. a 2. stupně vydaných v jeho trestní věci. Dovolává se
zejména usnesení Vrchního soudu v Praze 3, sp. zn. 3 To 125/95, ze
dne 19. 11. 1996, ve kterém byly vysloveny později nesplněné
požadavky spočívající v tom, aby se soud 1. stupně ve větší míře
zabýval otázkou charakteru hospodářské smlouvy, včetně toho "jaká
rozdílná postavení z tohoto vyplývají pro stěžovatele vůči
trestnímu zákonu", a aby bylo zaujato "srozumitelné stanovisko
k subjektivní stránce". Dále poukazuje na usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. 1 To 8/98, ve kterém byl
- podle názoru stěžovatele - zaujat nesprávný právní názor
v tomto znění citovaném stěžovatelem: ". Hospodářský zákoník
neumožňoval subjektům právního vztahu smluvní volnost v rozsahu
odpovídajícím od 1. 1. 1992 účinnému Obchodnímu zákoníku, neboť na
rozdíl od ustanovení § 269 odst. 2 ObZ neumožňoval uzavření tzv.
nepojmenované smlouvy a zprostředkovatelskou smlouvy v pojetí
upraveném v ust. § 642 a násl. ObZ neupravoval. Je proto nutné
smlouvu uzavřenou obžalovaným dne 23. 8. 1991 považovat za smlouvu
o dodávce výrobků ve smyslu § 165 a násl. Hospodářského zákoníku".
Jeho nesprávnost spatřuje stěžovatel v tom, že Vrchní soud
v Olomouci ignoroval ustanovení § 3 hospodářského zákoníku, dle
kterého se na subjekty podnikající na základě zákona o soukromém
podnikání občanů nevztahují ta ustanovení HZ, která svým obsahem
neodpovídají povaze těchto subjektů a jejich podnikání nebo jsou
v rozporu s jejich postavením vymezeným v zákoně. Svůj nesprávný
právní názor prý Vrchní soud v Olomouci zakrývá "neutěšenou"
formulací, že "argumentace odvolatele na § 3 HZ nemá žádnou právní
relevanci, na kontrakt uzavřený mezi stěžovatelem a s.p. S.
citované ustanovení HZ nedopadá, neboť založené závazky
z uzavřené smlouvy byly činěny za souhlasu obou stran". Tuto
formulaci považuje stěžovatel za nesrozumitelnou, neboť nejde
o nic jiného než o vyhodnocení závazku stran, charakteru smlouvy
a následného posouzení subjektivní stránky trestného činu.

Další pasáže napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci
pak považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné a namítá, že se
uvedený soud nezabýval následujícími právními argumenty obhajoby.
Stěžovatel měl dle rozhodnutí OÚ ve Frýdku-Místku povoleno
provozovat zprostředkovatelskou činnost, z čehož vyplývá, že
nemohl uzavřít smlouvu o dodávce výrobků potravinářského
charakteru, ale mohl uzavřít pouze smlouvu o zprostředkování
prodeje této komodity, což muselo být a také bylo pracovníkům
s.p. S. po nahlédnutí do těchto listin zcela zřejmé. Stěžovatel
prý také smlouvu z 23. 8. 1991 uzavřel jako zprostředkovatelskou,
za takovou ji považuje, a následný odběr zboží byl spekulací
M. P., jíž se stal obětí, neboť o odběrech nic nevěděl. Dalším
námitkou stěžovatele je nesprávné hodnocení charakteru
hospodářských smluv, ke kterému vznesl své námitky již v bodě
IV. odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.
6. 1995, sp. zn. 2 T 24/92, na které odkazuje; zejména uvádí, že
původní hospodářskou smlouvu uzavřenou dne 23. 8. 1991 mezi ním
a s.p. S. doplňuje dodatek z 2. 9. 1991, ve kterém strany
deklarují, že "předmětná smlouva byla uzavřena mezi dodavatelem
a zprostředkovatelem (pro výměnu do zahraničí)", z čehož je
patrno, že smlouva, kterou strany uzavřely, je smlouvou
zprostředkovatelskou. Takto je prý nutno smlouvu také vykládat ve
smyslu § 20 odst. 2 hospodářského zákoníku bez ohledu na označení
subjektů, když v odstavci "cena" je uvedeno, že zboží je určeno na
základě zprostředkování pro výměnný obchod s Polskou republikou na
export. Pokud bylo argumentováno výpisem z podnikového rejstříku,
pak z předmětu podnikání muselo být rovněž zcela zřejmé, že
s.p. S. nebyl oprávněn uzavřít se stěžovatelem smlouvu o prodeji,
nýbrž jen smlouvu zprostředkovatelskou.

Podle dalšího tvrzení stěžovatele však tkví problematika
daného trestního případu především ve správném výkladu zákona č.
73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zákona č. 107/1990 Sb.,
dále hospodářského zákoníku, a jiných právních předpisů, které
mají vztah k tehdejšímu právnímu odvětví hospodářského práva,
zejména pokud jde o vztahy fakturační. Statutárním orgánům s.p. S.
Frýdek-Místek je podle tvrzení stěžovatele znám rozdíl mezi cenou
s daní a s cenou bez daně, a fakturační pracovníci vědí, jak má
být cena vyznačena v hospodářských smlouvách či na fakturačních
listech. S touto problematikou se Krajský soud v Ostravě vypořádal
tak, že konstatoval úpravu daňového režimu u pěti faktur
z celkového počtu, leč nikoliv v další souvislosti s hospodářskou
smlouvou, s dodatkem a s ostatními fakturami. Přitom jde o to, že
bez ohledu na charakter hospodářské smlouvy, platnost či
neplatnost výpisu z podnikového rejstříku, je zřejmé, že
podnikatel patří do okruhu plátců daně z obratu a má možnost
nakupovat materiál či jiné výrobky a zboží bez daně. Zásadně pak
platí, že musí být projednán daňový režim; pokud projednán není
a je uzavřena hospodářská smlouva, ve které je uvedena cena za
zboží bez označení, zda se jedná o zboží bez daně, znamená to, že
zboží bylo zakoupeno za cenu s daní. Co se ceny týče, ta byla
dohodnuta podle tvrzení všech zúčastněných v hospodářské smlouvě
i v jejím dodatku jako cena smluvní za prodej vodky. Z ust. § 6
zákona o dani z obratu vyplývá, že "Prodejní (smluvní) cenou se
rozumí cena včetně daně z obratu", a proto prodává-li prodávající
zboží za cenu bez daně, musí do smlouvy uvést, že se jedná o cenu
bez daně. Pokud toto označení absentuje, pak se nepochybně prodává
zboží za prodejní cenu s daní. Z komentáře k § 4 zákona o dani
z obratu dále vyplývá, že "odpovědnost za správnou fakturaci nese
dodavatel". Nejen hospodářská smlouva, ale ani faktury nenesou
vyznačení, že se zboží prodává bez daně, přestože prováděcí
vyhláška k zákonu o dani z obratu hovoří o tom, že daň vypočítává
podnik na fakturách nebo jejich průpisech. Ze samotného hodnocení
důkazů Krajským soudem v Ostravě lze zjistit, že tiskopisy faktur
nebyly řádně vyplněny, nebyl řádně stanoven daňový režim
a příslušná část faktur nebyla řádně upravena. V závěru ústavní
stížnosti se uvádí - že k okamžiku, kdy nastává zdanitelné plnění
- (pokud by měl být stěžovatel odběratelem), jen jemu a nikomu
jinému měla být vystavena a doručena faktura a zboží mělo být
odebíráno po výslovné telefonické domluvě se stěžovatelem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nikdy odběr neavizoval a pro zboží
si jezdily zcela odlišné subjekty, došlo de facto ke zcela jiným
smluvním vztahům mezi S. a dalšími subjekty.

Stěžovatel tedy v podstatě namítá, že neuzavřel smlouvu
o dodávce výrobků, nýbrž smlouvu zprostředkovatelskou a jako
zprostředkovatel tedy není plátcem daně, o niž v řízení jde.

Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky
obecných soudů zrušeny a sdělil, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský
soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, a dále vedlejší účastníci
Krajské státní zastupitelství a Vrchní státní zastupitelství.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření zejména uvedl, že
obžaloba proti stěžovateli byla u něj podána 16. 3. 1992, a že
hlavní líčení bylo nařízeno 24. 11. 1994 na březen 1995.
K námitce stěžovatele o liknavosti v jeho postupu poznamenal, že
od r. 1992 do r. 1994 včetně, měl nápad 50 trestních věcí proti
135 osobám, mezi kterými byly převážně osoby vazebně stíhané. Dále
uvedl, že o vině stěžovatele rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6.
1995, kterým však byly současně zrušeny výroky o trestu vůči M. P.
dle rozsudků Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu
v Ostravě a další rozhodnutí na výroky obsahově navazující. O věci
poté rozhodoval k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze, který
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil 4. 2. 1997
k novému projednání. Krajský soud v Ostravě proto rozhodl ve věci
dalším rozsudkem ze dne 15. 8. 1997, kterým byl stěžovatel znovu
uznán vinným, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání
3 roků, peněžitý trest 300 tis. Kč s náhradním trestem odnětí
svobody v trvání pěti měsíců, a trest zákazu činnosti s předmětem
koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5
roků. Věc byla postoupena spolu s odvoláním Vrchnímu soudu
v Olomouci, který o odvoláních rozhodl dne 1. 10. 1998, opět
rozsudek Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil s tím, aby byla
znovu v potřebném rozsahu projednána a rozhodnuta. Věc byla
Krajskému soudu doručena dne 5. 2. 1999 a bylo o ní znovu
rozhodnuto rozsudkem ze dne 4. 3. 1999. Odvolání proti němu Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 7. 1999 zamítl. Na všechny
námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti již bylo
reagováno v obsáhlých rozhodnutích Krajského soudu v Ostravě
a Vrchního soudu v Olomouci, zejména v usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 1. 10. 1998, v rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 4. 3. 1999 a v usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 1. 7. 1999, neboť jsou jen opakováním jeho
obhajoby.

Krajský soud v Ostravě sdělil, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání před Ústavním soudem.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření zejména popřel, že
by v případě stěžovatele došlo ke kriminalizaci jeho podnikatelské
aktivity nad rámec mezí stanovených zákonem. V čem je v činnosti
stěžovatele spatřováno trestné jednání, je v napadených
rozhodnutích vyloženo. Jestliže orgány činné v trestním řízení,
konkrétně Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, dospěly
k závěru, že jednání stěžovatele vykazuje znaky trestného činu,
jsou výhrady stěžovatele s poukazem na ust. čl. 8 odst. 1, odst.
2 Listiny základních práv a svobod nedůvodné. Porušení práv
stěžovatele nespatřuje Vrchní soud v Olomouci ani v délce řízení
a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle
§ 82 odst. 1 zákona č. 182/93 Sb. zamítl. V závěru svého vyjádření
dává souhlas s provedením řízení bez ústního jednání podle § 44
odst. 2 zákona č. 182/93 Sb.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě k ústavní stížnosti
uvedlo, že trestní řízení proti stěžovateli probíhalo v souladu
s trestním řádem a s ostatními právními předpisy, v odsuzujícím
rozsudku se soud plně vypořádal s jeho obhajobou, doloženými
důkazy bylo plně prokázáno, že způsobil rozsáhlý daňový únik při
obchodování s nezdaněným alkoholem a to ve spolupachatelství
s další osobou. Odsuzující rozsudek tedy považuje krajské státní
zastupitelství za zákonný a uložený trest za spravedlivý. Současně
sdělilo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení před
Ústavním soudem, a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.



Vrchní státní zastupitelství v Olomouci toliko prohlásilo, že
souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud vychází z toho, že jeho úkolem je toliko ochrana
ústavnosti. Podle ustálené judikatury se nezabývá přehodnocováním
důkazů provedených obecnými soudy, s výjimkou případů, že jím byla
porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo
z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývají (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů
a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257
atd.).

Stěžovatel v souzené věci zejména namítá, že se obecné soudy
neřídily právním názorem Vrchního soudu v Praze, který uložil ve
svém usnesení ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 3 To 125/95 soudu
prvního stupně, aby se zabýval charakterem hospodářské smlouvy
"v návaznosti na postavení stěžovatele vůči trestnímu zákonu",
a aby zaujal srozumitelné stanovisko k subjektivní stránce
trestného činu, který byl stěžovateli kladen za vinu. V této
souvislosti kritizuje právní názor Vrchního soudu v Olomouci,
který uvedl, že hospodářský zákoník neumožňoval uzavřít (na rozdíl
od obchodního zákoníku) nepojmenovanou smlouvu, neupravoval ani
zprostředkovatelskou smlouvu v pojetí upraveném ust. § 642 a násl.
občanského zákoníku, a proto je nutné považovat hospodářskou
smlouvu uzavřenou stěžovatelem dne 23. 8. 1991 za smlouvu
o dodávce výrobků ve smyslu § 165 a násl. hospodářského zákoníku
(tehdy platného). Tomuto (prý nesprávnému) právnímu názoru
stěžovatel oponuje zejména tím, že Vrchní soud v Olomouci nevzal
v úvahu ustanovení § 3 hospodářského zákoníku - dle kterého se na
subjekty podnikající na základě zákona o soukromém podnikání
občanů nevztahují ta ustanovení HZ, která svým obsahem
neodpovídají povaze těchto subjektů a jejich podnikání, nebo jsou
v rozporu s jejich postavením vymezeným v zákoně - když o jeho
možné aplikaci prohlásil, že na kontrakt uzavřený mezi
stěžovatelem a s.p. S. nedopadá. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že
nejde o nic jiného než o to, aby byl řádně vyhodnocen sjednaný
závazek, objektivně posouzen charakter smlouvy a po jeho posouzení
pak i subjektivní stránka trestného činu. K další argumentaci
Vrchního soudu v Olomouci uvádí, že je nepřezkoumatelná, protože
se nevypořádává s ostatními důkazy a námitkami stěžovatele. Jedná
se především o to, že ačkoliv prý stěžovatel prokázal fakt, že
zajišťoval a hledal subjekt s povolením k vývozu zboží, Vrchní
soud v Olomouci přesto tvrdí, že stěžovatel již před uzavřením
smlouvy věděl, že zboží nebude vyvezeno do zahraničí. Oba obecné
soudy prý dále nesprávně posoudily problematiku výkladu zákona č.
73/1952 Sb. ve znění zák. č. 107/90 Sb., o dani z obratu. Na tomto
místě stěžovatel vytýká, že to byli pracovníci s.p. S., kteří
neuvedli v hospodářské smlouvě ani na fakturačních listech, zda se
jedná o cenu bez daně či s daní, ačkoliv je nutné, aby daňový
režim byl projednán a na těchto listinách vyznačen, a že obecným
soudům postačilo, že se tak stalo v doložitelných pěti případech,
bez ohledu na hospodářskou smlouvu, její dodatek a ostatní
faktury, které se podle tvrzení stěžovatele nikdy nedostaly do
jeho rukou, protože byly vydávány jiným subjektům.

Podle přesvědčení Ústavního soudu podstata ústavní stížnosti
spočívá v posouzení právního postavení stěžovatele jako strany
hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 a z toho resultující daňové
povinnosti a v navazujícím posouzení subjektivní stránky trestného
činu zkrácení daně podle ust. § 148 odst. 1 trestního zákona, pro
který byl odsouzen. Tyto otázky Ústavní soud přirozeně reflektuje
pouze potud, pokud by jejich řešení obecnými soudy porušilo
základní práva a svobody stěžovatele.

Především je nutno zdůraznit, že právní úprava hospodářských
vztahů podle hospodářského zákoníku se vztahovala i na vztahy
fyzických osob vznikající při jejich podnikatelské činnosti,
jestliže k tomu byly oprávněny přímo podle ustanovení
hospodářského zákoníku nebo na základě zvláštního zákona (viz
§ 1 hospodářského zákoníku ve znění platném v době uzavření
předmětné hospodářské smlouvy). Jak vyplynulo z provedeného
dokazování, stěžovatel se oprávněním k podnikatelské činnosti
prokazoval. Omezení dle § 3 téhož zákona, na které stěžovatel
poukazuje, pouze vylučuje vůči osobám podnikajícím podle zákona
o soukromém podnikání použití některých ustanovení hospodářského
zákoníku, konkrétně ustanovení o taxativně vyjmenovaných
povinnostech organizací zrušit, změnit či uzavřít smlouvy bez
jejich souhlasu, a také další ustanovení, která neodpovídají
povaze těchto subjektů. Mezi ně však nemohou zásadně patřit
ustanovení § 165 a násl. tehdy platného hospodářského zákoníku
upravující smlouvy o dodávce výrobků, neboť nejsou v rozporu se
smluvní volností soukromého podnikatele při uzavírání jeho
obchodů; ustanovení, jež se nevztahují na soukromě podnikající
osoby, se vyznačují právě zejména zásahem do jejich smluvní
volnosti, jak je patrno i z taxativního výčtu povinností, která se
na tyto subjekty rovněž nevztahují (viz výše). Ústavní soud veden
snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, kterou
již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, proto nevidí
z ústavního hlediska důvod, aby se blíže zabýval hmotněprávním
hodnocením hospodářské smlouvy ze dne 23. 8. 1991. Ústavní soud
ovšem nepřehlédl, že stěžovatel poukazuje na činnosti, ve kterých
směl podnikat (nejdříve podle zápisu v podnikovém rejstříku do
doby výmazu tohoto zápisu, poté podle rozhodnutí OÚ ve
Frýdku-Místku z 26. 8. 1991), mezi kterými nikdy nebyla výslovně
uvedena činnost týkající se obchodu s potravinářskými výrobky
(poznámka: pouze v rozhodnutí OÚ Frýdek-Místek byl uveden prodej
spotřebního zboží - viz spis sp. zn. 2 T 24/92, důkaz na č. listu
547) a tvrdí proto, že nemohla být uzavřena smlouva o dodávce
výrobků. Vzdor tomu však nelze souhlasit s jeho tvrzením, že
hospodářská smlouva z 23. 8. 1991 byla smlouvou
zprostředkovatelskou, neboť tuto skutečnost nelze dovodit (bez
dalšího) jen z odkazu (uvedeného v dodatku z 2. 9. 1991) na
citovanou smlouvu uzavřenou mezi dodavatelem a zprostředkovatelem,
jelikož tyto pojmy pouze korespondují s týmiž pojmy používanými
v hospodářské smlouvě z 23. 8. 1991, ovšem s jiným významem než
nutně pro označení stran a ve spojitosti se závazkem stěžovatele.
Charakter smlouvy zprostředkovatelské - který razí stěžovatel - by
tato smlouva mohla jednoznačně mít jen za předpokladu jiné kvality
vzájemných závazků.

Pokud jde o daňovou povinnost, kterou stěžovatel popírá,
Ústavní soud akceptuje závěry obou soudů, že došlo k porušení
zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění novel č.
103/1974 Sb. a 107/1990 Sb. To proto, že podle ust. § 3 odst. 1
cit. zákona podléhá dani obrat z prodeje zboží vlastní výroby nebo
vlastního nákupu či zboží z dovozu, přičemž povinnost k jejímu
odvedení není obecně dána tím, že v hospodářské smlouvě musí být
uvedeno, zda předmětem dodávky je zboží bez daně nebo s daní, a to
podle dohodnutého daňového režimu. Nelze souhlasit s tvrzením
stěžovatele, že pokud ve smlouvě není uvedeno, že se jedná o cenu
s daní, pak se zboží vždy nakupuje za cenu bez daně; podle ust.
§ 190 odst. 1 HZ ve znění platném v době uzavření hospodářské
smlouvy, je tomu právě naopak, neboť ve smlouvě bylo nutno uvést,
zda má být fakturováno s daní z obratu. V opačném případě se tedy
má za to, že se obchoduje za ceny bez daně. Zboží nakoupené bez
daně se pak považuje podle ust. § 3 odst. 1 cit. zákona za zboží
vlastního nákupu a jako takové podléhá dani z obratu.

Ústavní soud - se zřetelem na své úkoly i na obsah ústavní
stížnosti - se nezabýval posouzením eventuální neplatnosti či
platnosti konkrétní hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 a možných
následků z toho plynoucích z hlediska hmotných norem civilního
práva. Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného
činu krácení daně - což stěžovatel popíral - je totiž nutno
posuzovat s ohledem na jeho odpovědnost trestní, kterou nelze
zcela ztotožňovat s odpovědností daňovou; proto pro ni není takové
posouzení plně rozhodující. K tomu se podává - s odkazem na
poměrně rozsáhlou judikaturu a odbornou literaturu v této věci
- že krácení daně se dopustí pachatel tehdy, jestliže svým
úmyslným jednáním vyvolá situaci, jejímž následkem bude buď úplná
eliminace daňové povinnosti nebo její snížení pod zákonnou výši.
Osoba pachatele pak nemusí být ani totožná s daňovým subjektem.
Postačí, když svým jednáním zkrácení daně způsobí, a to
přinejmenším v úmyslu nepřímém, tedy tak, že pachatel věděl, že se
může uvedeného činu dopustit, a pro případ, že se tak stane, byl
s tím srozuměn. Nezbytnou skutečností, která trestný čin krácení
daně podmiňuje, pak je to, že v souvislosti s činností pachatele,
převážně podnikatelskou, jeho daňová povinnost vůbec vznikla.
V daném případě podle zjištění obou soudů vše zřetelně nasvědčuje
tomu, že se tak stalo, neboť v rozporu s proklamovaným vývozem
zboží (vodky) do zahraničí, zůstala vodka (poté, co byla odebrána)
na území republiky. Toto zboží tak změnilo majitele, ale výluka
z povinnosti uhradit daň z obratu se na ně nevztahovala.

Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatel v tomto směru
popírá i to, že by byl zboží převzal a tudíž nakoupil podle
hospodářské smlouvy uzavřené se s.p. S., a že situace při odběrech
zboží a vyřizování dokladů nebyla příliš přehledná. Zdůrazňuje
však, že obecné soudy provedly dokazování ve věci velmi rozsáhle
a nedostatečné zjištění skutkového stavu jim nelze vytýkat.
Jestliže pak na jeho základě usoudily, že stěžovatel byl spolu
s M. P. po uzavření hospodářské smlouvy a jejího dodatku, následně
přítomen i u odběru zboží a při jeho předání tuzemským osobám,
a proto jej považují za odběratele zboží, lze konstatovat, že
hodnocení provedeného dokazování obecnými soudy nevykazuje
v souzené věci takové vady, pro které by byly právní závěry obou
soudů v extrémním rozporu se učiněnými skutkovými zjištěními; to
je, jak již bylo uvedeno, předpokladem toho, aby Ústavní soud mohl
"přehodnocovat" hodnocení důkazů, jež provedly soudy obecné.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že z provedeného
dokazování vyplývá i úzká spolupráce mezi stěžovatelem a osobou
spoluodsouzeného M. P. evidujícího (podle své výpovědi) pro
stěžovatele faktury a ústřižky poštovních poukázek; uvedená
spolupráce do jisté míry odůvodňuje fakt, že došlo i k fakturaci
mezi s.p. S. a stěžovatelem. Za ústavně konformní považuje Ústavní
soud i závěr Vrchního soudu v Olomouci (dovozujícího úmysl
stěžovatele získat vodku za cenu nezatíženou daní z obratu)
odůvodněný tím, že stěžovatel při sjednávání smlouvy se s.p. S.
uvedl, že zboží je určeno pro export do zahraničí, byv si vědom
možnosti nakoupit v takovém případě zboží bez daně z obratu, které
však ihned prodal jiným subjektům v tuzemsku. Tímto jednáním uvedl
v omyl odpovědné pracovníky s.p. S., kteří nabyli přesvědčení, že
stěžovatel od nich odebere zboží bez daně (viz ustanovení § 3
odst. 4 zákona o dani z obratu). Stěžovateli pak muselo být
z ceny 21,- Kč á 1 litr vodky a posléze 23,- Kč á 1 litr vodky
nepochybně zřejmé, že se nejedná o cenu zboží s daní, když na
běžném trhu byla cena 1 litru lihoviny zatížena daní několika
násobně vyšší.

Ústavní soud konečně nezaznamenal ani v postupu soudu obou
stupňů žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Zabývat se
všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy se v ústavní
stížnosti a jež již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými
soudy, by pak ze strany Ústavního soudu bylo toliko
přehodnocováním důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno
- zpravidla nepřísluší.

Proto má Ústavní soud za to, že soudy I. a II. stupně
zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele za jeho skutek
v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených
ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv
a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, tedy nedošlo.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud se
souhlasem účastníků upustil od ústního jednání, neboť nelze
očekávat další objasnění věci.

Vzhledem k tomu Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 9. 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 603/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies