IV. ÚS 344/01

17. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. M.D., zastoupeného JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, č.j. 31 CoJ 36/2000-83 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 1. 1977, č.j. C 11184/96-49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, č.j. 31 CoJ 36/2000-83 a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 1. 1977, č.j. C 11184/96-49, jimiž bylo ve sporu o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím pravomocně rozhodnuto tak, že ve vztahu k prvé žalované, tj. ČS, byla žaloba zamítnuta, a odvolání druhé žalované, tj. J., bylo odmítnuto.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). V odůvodnění své stížnosti především namítl, stejně jako v odvolání, že ve věci rozhodoval v prvém stupni věcně nepříslušný soud, neboť ve vztahu k druhé žalované se jednalo o případ ve smyslu § 9 odst. 3 písm. c) bod aa) o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, tedy o vztah související s přistoupením společníka do společnosti, i když k platnému přistoupení do společnosti nakonec nedošlo. Tuto námitku uplatnil v řízení před soudem prvého stupně, který pak usnesením ze dne 20. 3. 1995, č.j. 6 C 3639/95-20 vyslovil svou nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajském obchodnímu soudu v Praze. Posledně jmenovaný soud usnesením ze dne 18. 11. 1995, č.j. 54 Cm 351/95-22 věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že v daném případě není jeho věcná příslušnost dána. Cit. usnesení nabylo právní moci, aniž by je účastníci napadli odvoláním. Stěžovatel je však toho názoru, že i za takové situace měla být jeho námitka věcné nepříslušnosti, uplatněná v odvolání, zkoumána v odvolacím řízení. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že za daného stavu se již nelze domáhat zrušení rozsudku soudu I. stupně pro nedostatek věcné příslušnosti. Postupem odvolacího soudu tak byla porušena ústavní zásada zakotvená v čl. 38 Listiny, dle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, a čl. 90 Ústavy. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěry obecných soudů, že smlouva o kontrole použití prostředků ze dne 30. 11. 1990 je neplatná s odůvodněním, že účastníkem smlouvy je neexistující subjekt VI., když správné označení je J. Takové posouzení je výrazem přepjatého formalismu obecných soudů, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a jeho důsledkem je, že stěžovatel i tisíce dalších komanditistů ztrácí záruku před zpronevěrou svých finančních prostředků, kterou tato smlouva představovala. To platí obdobně i ohledně posouzení odpovědnosti první žalované, tj. ČS za škodu. Konstatování, že ve věci není dáno ani porušení prevenční povinnosti vůči žalobci a dalším tisícům komanditistů, neodpovídá dle jeho přesvědčení skutkovým zjištěním, stejně jako konstatování, že ke smluvnímu vztahu mezi žalovanými došlo bez vztahu k žalobci.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavního práva na spravedlivý proces vychází z odlišného právního názoru, než který zaujal v otázce posouzení věcné příslušnosti Krajský obchodní soud v Praze a s nímž se ztotožnil i Krajský soud v Praze při projednání a rozhodnutí o odvolání stěžovatele. Tento názor soudu je podložen stanoviskem ve věci samé a opírá se o zjištění, že smlouvy, z nichž stěžovatel dovozuje uplatněné nároky, byly uzavřeny s neexistující společností, a proto nevznikly. Pak ovšem nemohlo jít o vztah z přistoupení společníka do společnosti, který by zakládal věcnou příslušnost Krajského obchodního soudu jako soudu prvého stupně. Sám stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti přiznává, že k platnému přistoupení stěžovatele do společnosti nakonec nedošlo. Dále uvedl, že jeho právní názor není v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jak tvrdí stěžovatel, ale naopak odpovídá zcela jednoznačnému a nezpochybnitelnému zjištění, že společnost V., nebyla a není zapsána v obchodním rejstříku. Nelze považovat za přepjatý formalismus, trvá-li soud na požadavku zákona, že společnost vzniká dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku, a to pod názvem, který ji činí nezaměnitelnou se společností jinou.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. C 11184/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovým a právním posouzením jeho věci obecnými soudy, tedy nesouhlas s výsledkem občanskoprávního sporu, a snaha dosáhnout přezkoumání napadených rozsudků Ústavním soudem tak, aby konečný výsledek byl pro něj příznivější. Taková přezkumná funkce Ústavnímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z jeho ustálené a obecně dostupné judikatury. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z tohoto pohledu ze shromážděných podkladů zjevně vyplývá, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení čl. 36 Listiny, neboť mu nebylo odepřeno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když jeho věc byla obecnými soudy projednána a pravomocně rozhodnuta. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku porušení čl. 38 Listiny, tím, že ve věci měl rozhodovat nepříslušný soud. Tato otázka byla v řízení pravomocně vyřešena, když zejména stěžovatel nevyužil možnosti podat odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1995, č.j. 54 Cm 351/95-22, kterým věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že v daném případě není jeho věcná příslušnost dána. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s argumentací stěžovatele, že závěr obecných soudů o neplatnosti smlouvy uzavřené se společností V., je výrazem přepjatého formalismu obecných soudů a v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 17. září 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. IV. ÚS 344/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies