IV. ÚS 257/01

18. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B.P., zastoupeného JUDr. K.C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, č.j. 1 Ko 346/2000-247, alternativně proti průtahům v konkurzním řízení vedeném před Vrchním soudem v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2001, po odstranění vad upřesněným dne 6. 6. 2001, se stěžovatel (úpadce) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, č.j. 1 Ko 346/2000-247, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2000, č.j. 94 K 50/96-227, jímž byl zamítnut jeho návrh na zrušení konkursu prohlášeného usnesením ze dne 14. 11. 1996, č.j. 94 K 50/96-19. Alternativně, pro případ, že ústavní stížnosti nebude moci být vyhověno, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem uložil Vrchnímu soudu v Praze odstranit průtahy v daném konkurzním řízení a v nich nepokračovat. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), které mj. zakládá každému právo, aby jeho věc byla projednána soudem veřejně a bez zbytečných průtahů. Tento ústavní požadavek má dle jeho přesvědčení specifické uplatnění v konkursním řízení, kde jak věřitel, tak úpadce mají zájem na urychleném projednání. Povinností konkursní správkyně je zpeněžit veřejnou dražbou nebo prodejem mimo dražbu se souhlasem soudu všechny věci, práva a jiné majetkové hodnoty podle jí provedeného soupisu, a to bez jakýchkoliv průtahů. Takto však v jeho případě postupováno nebylo. Správkyně konkursní podstaty potřebovala pro prodej specifikované nemovitosti v k.ú. H. dobu od 31. 9. 1996, kdy došel soudu prvého stupně návrh na konkurs jeho majetku, do 23. února 2001, kdy byla uzavřena kupní smlouva, tj. 4 roky a 8 měsíců.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ani po prostudování ústavní stížnosti neshledal důvody pro změnu stanoviska, jež k vydání napadeného rozhodnutí vedlo. Při vydání napadeného rozhodnutí bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a zákona o konkursu a vyrovnání. Správce konkursní podstaty odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností uložených mu zákonem či soudem, porušení těchto povinností však nemůže být důvodem pro zrušení konkursu.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Pokud ústavní stížnost směřuje proti napadeným rozhodnutím, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatele na zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a) zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, tj. pro neexistenci předpokladů pro konkurs, odůvodnění ústavní stížnosti neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci prokazující neústavnost předmětných rozhodnutí. Z tohoto pohledu se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm, a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Současně by návrh mohl být kvalifikován i jako podaný evidentně po stanovené lhůtě, s ohledem na datum prohlášení konkursu, k němuž došlo usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 11. 1996, č.j. 94 K 50/96-19.

V zásadě obdobný závěr nutno učinit i ve vztahu k návrhu, aby Vrchnímu soudu v Praze bylo nařízeno nepokračovat v průtazích v daném konkursním řízení. Především nutno konstatovat, že konkursní řízení ve věci stěžovatele se nevede před Vrchním soudem v Praze, nýbrž před Krajským obchodním soudem v Praze, přičemž ústavní stížnost neobsahuje jakékoliv tvrzení a argumentaci prokazující, že posledně uvedený soud zasáhl do ústavního práva stěžovatele zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Námitka stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti a týkající se údajných průtahů při prodeji nemovitosti, se týká plnění povinností správce konkursní podstaty, přičemž v tomto směru zákon o konkursu a vyrovnání ve svém ustanovení § 8 nabízí stěžovateli procesní prostředky pro případ, kdy správce řádně své povinnosti neplní.


Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.





Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 18. 9. 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. IV. ÚS 257/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies