I. ÚS 447/2000 - K zaplacení celního dluhu ručitelem - povaha výzvy

18. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Výzva učiněná celním orgánem ve smyslu ustanovení § 73 odst.
1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil
splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se tento vyzývá
k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním
krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má
proto procesní povahu. Správní soud pak ze shodného účelu,
k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu
i této výzvy určené ručiteli. Tento závěr soudu však pomíjí
kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle
tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení § 320
celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo
přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému
již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh
stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím
celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné
prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí
celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,
jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora
citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za
dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení - se
aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně
nesplní; přitom až výzvou určenou ručiteli se týž dovídá o tom, že
dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení,
svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak
určenému ručiteli ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve
stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám
v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její
označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu
ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává
v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem,
a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí povahy
materiální.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože
má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil
zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy stěžovateli
byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by
jeho námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající
základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36
odst. 2 Listiny.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21.11.2001 sp. zn. I. ÚS 447/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti
O., s.r.o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3.
2000, č.j. 30 Ca 84/2000-8, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30
Ca 84/2000-8, se zrušuje.


Odůvodnění
Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení
základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí
Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, čj.
11004/1-2069/5/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti
rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.
30 Ca 84/2000, a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil,
že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 pod č.j. 7434/99
- výzvu ručiteli (stěžovateli) k zaplacení splatného nedoplatku za
dlužníka P. K., kterou byla stěžovateli uložena povinnost uhradit
celní dluh ve výši 310.426,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem
stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu
úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatele,
ve kterém namítal neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným
rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona
č. 337/1992 Sb. zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení
o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu - Celního ředitelství Plzeň, zastavil. Své
rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní
rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 o.s.ř.
z přezkumné činnosti soudů vyloučeno; procesní rozhodnutí jsou
taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z
práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních.
V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo
zjištěno, že stěžovatel se v záruční listině zavázal společně
a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše
500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu
jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava
o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovateli doručeno
dne 27. 5. 1999 a vzhledem k tomu, že se výslovně vzdal práva na
odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatel tedy zajišťoval
závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení
§ 254 - § 263 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění
zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 113/1997 Sb. (dále jen zákon č.
13/1993 Sb.). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní
dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho
zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku ve
výši 310.426,- Kč, tedy k splnění povinnosti, vyplývající pro něj
z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není
rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení
§ 11 odst.1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., neboť správní řízení
nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu
celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost
hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní
dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího řízení
vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné
procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §
11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení § 320
písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Uvedený předpis
v ustanovení § 73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu
provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě
celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde
o právní institut tzv. výzvy, kdy celní orgán vyzve celního
dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné
lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho, že po
uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání
celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru soudu procesním
rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní akt
vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá,
aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka
z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup celních
orgánů je existující ručitelský závazek. To dovozuje soud
z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje.
Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy
akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek
hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli
okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost
plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního
orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené
rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv
stěžovatele.



Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému
soudnímu rozhodnutí, především namítá, že od samého počátku
považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán
povinným k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil
v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu.
Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou (tj.
J. K. vystupující v celním řízení za P. K.), která překročila meze
svého zmocnění, a toto překročení bylo z hlediska stěžovatele pro
převzetí záruky rozhodující (§ 49a obč. zák.). Dále stěžovatel
nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je výzva k zaplacení
splatného nedoplatku za dlužníka procesním rozhodnutím. Uvádí, že
dle ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., se na celní
řízení, s výjimkou některých ustanovení, vztahuje zákon č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je
i § 57 odst.1, odst. 2 a odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., který
proto nelze na celní řízení aplikovat. Dle názoru stěžovatele je
nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu
charakteru celního řízení nejbližší, což je právní úprava obsažená
v § 303 až § 312 obchodního zákoníku. Považuje proto za
nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka
je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť tímto úkonem
byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento
subjekt je zasažen ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí
rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je
získán exekuční titul.

Z toho stěžovatel dovozuje, že v souzené věci došlo
k "opomenutí" ústavní zásady ochrany práva (čl. 90 Ústavy ČR)
a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1
Listiny). Proto navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 84/2000-8 zrušil.

Stěžovatel prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části
páté, o.s.ř. Soud nadále trvá na svém názoru, že se v dané věci
jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust. § 248 odst. 2
písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního
soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by byl
stěžovatel zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této
ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části třetí
o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550 příp. § 451
a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále
zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení § 57 zákona č.
337/1992 Sb., nýbrž podle § 73 tohoto zákona, který upravuje
vymáhání daňových nedoplatků. Proto Krajský soud v Plzni navrhl,
aby byla ústavní stížnost zamítnuta a uvedl, že na ústním jednání
před Ústavním soudem netrvá.

Celní ředitelství Plzeň zaslalo Ústavnímu soudu vyjádření ze
dne 13. 6. 2001, č.j. 10307/1-512/01, a ze dne 22. 9. 2000, č.j.
9358/1-598/00, která podalo ke stejným ústavním stížnostem
stěžovatele O., s.r.o., se sídlem v Domažlicích, vedeným
u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 445/2000 a sp. zn. IV.
448/2000, neboť obě uvedená vyjádření se plně vztahují i na
projednávanou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS
447/2000. Celní ředitelství prohlásilo, že pokud by Krajský soud
v Plzni žalobu stěžovatelky věcně přezkoumal, musel by dospět
k závěru, že žaloba (stejně jako odvolání proti rozhodnutí Celního
úřadu Folmava) je nedůvodná a přezkoumávané rozhodnutí by musel
potvrdit v podstatě ze stejných důvodů, které jsou uvedeny
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud je v ústavní
stížnosti tvrzen rozpor se skutečným stavem věci a rozpor
s ustanoveními celního zákona, celní ředitelství žádný rozpor
neshledalo, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky obsažené
v ústavní stížnosti za relevantní a v souladu se skutečným stavem
věci. Celní ředitelství Plzeň dále uvedlo, že s upuštěním od
ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí.

Celní úřad Folmava ve svém vyjádření uvedl, že jeho výzva ze
dne 30. 8. 1999, č.j. 7434/99, k zaplacení splatného nedoplatku za
dlužníka, je rozhodnutím celního úřadu, kterým byla stěžovateli
uložena povinnost zaplatit za dlužníka clo a daně, původně
vyměřené a předepsané dlužníkovi k zaplacení rozhodnutím celního
úřadu ze dne 27. 5. 1999 na tiskopisu JCD, event. Č.
11622019-01821-2. Jedná se proto o rozhodnutí hmotné povahy, které
se stalo exekučním titulem pro případné vymáhání nedoplatku na
stěžovateli. Předmětná výzva č.j. 7434/99 proto není výzvou ve
smyslu ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, neboť ta by byla vydána až následně, v případě, že
stěžovatel (ručitel) nezaplatí ve stanovené lhůtě. Celní úřad
Folmava s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním
soudem souhlasí.

Ústavní stížnost je důvodná.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, bylo dne
27. 5. 1999 vydáno celní rozhodnutí, JCD AA č. 11622019018212,
kterým bylo dlužníkovi uloženo peněžité plnění ve výši 310 426,-
Kč se splatností 10. 6. 1999. Uvedenou částku dlužník ve lhůtě
nezaplatil a proto mu byla zaslána ve smyslu ustanovení § 73
odst.1 zákona č. 337/1992 Sb. výzva k zaplacení uvedené částky ve
lhůtě 15 dnů s tím, že po této lhůtě již bude bez dalšího
přistoupeno k exekučnímu vymáhání dle § 73 odst. 3 a odst. 6
zákona č. 337/1992 Sb. Patnáctidenní lhůty k podání odvolání proti
této výzvě dlužník nevyužil.Vzhledem k tomu, že předmětnou částku
dlužník nezaplatil, zaslal Celní úřad Folmava dne 30. 8. 1999,
č.j. 7434/99, výzvu stěžovateli (ručiteli) k zaplacení splatného
nedoplatku za dlužníka, kterou byl stěžovatel, s ohledem na jeho
prohlášení o ručení ze dne 27. 5. 1999 (záruční listina), vyzván
k zaplacení uvedeného nedoplatku ve lhůtě 10 dnů od obdržení
výzvy. Výzvu ručiteli zhodnotil krajský soud, jak je výše uvedeno,
jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení § 73 zákona č. 337/1992
Sb., a mající proto charakter procesního rozhodnutí.

Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny
a navazujícího ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. pro danou
věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází
správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem
ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená
dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné
lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě
náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání
celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela
se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu,
k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu
i této výzvy určené ručiteli. Tento závěr soudu však pomíjí
kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle
tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení § 320
celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo
přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému
již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh
stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím
celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné
prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí
celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,
jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora
citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za
dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení - se
aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně
nesplní; přitom až výzvou určenou ručiteli se týž dovídá o tom, že
dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení,
svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak
určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné
výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené
lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě
nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak
možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení § 32
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru
k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již
z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí povahy
materiální.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože
má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil
zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy stěžovateli
byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by
jeho námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající
základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36
odst. 2 Listiny.

Proto Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 84/2000-8, zrušil § 82 odst. 2, odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. září 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 447/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies