I. ÚS 446/2000 - Celní dluh - povaha výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

18. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Výzva učiněná celním orgánem ve smyslu ustanovení § 73 odst.
1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil
splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se tento vyzývá
k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním
krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má
proto procesní povahu. Správní soud pak ze shodného účelu,
k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu
i této výzvy určené ručiteli. Tento závěr soudu však pomíjí
kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle
tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení § 320
celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo
přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému
již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh
stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím
celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné
prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí
celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,
jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora
citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za
dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení - se
aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně
nesplní; přitom až výzvou určenou ručiteli se týž dovídá o tom, že
dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení,
svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak
určenému ručiteli ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve
stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám
v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její
označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu
ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává
v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem,
a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí povahy
materiální.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože
má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil
zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy stěžovateli
byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by
jeho námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající
základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18.09.2001 sp. zn. I. ÚS 446/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti
O., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31.
3. 2000, č.j. 30 Ca 80/2000 - 9, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30
Ca 80/2000-9, se zrušuje.


Odůvodnění
Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení
základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí
Celního ředitelství v Plzni ze dne 11. 1. 2000, čj.
11004/1-2069/1/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti
rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.
30 Ca 80/2000, a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil,
že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 pod č.j. 7434/99
- výzvu ručiteli (stěžovateli) k zaplacení splatného nedoplatku za
dlužníka P. K., kterou byla stěžovateli uložena povinnost uhradit
celní dluh ve výši 202 844,-- Kč, neboť dlužník jej v zákonem
stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu
úřadu Folmava záruku ve výši 500 000,-- Kč. Odvolání stěžovatele,
ve kterém namítal neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným
rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona
č. 337/1992 Sb. zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení
o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu - Celního ředitelství Plzeň, zastavil. Své
rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní
rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 o.s.ř.
z přezkumné činnosti soudů vyloučeno; procesní rozhodnutí jsou
taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z
práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních.
V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo
zjištěno, že stěžovatel se v záruční listině zavázal společně
a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše 500
000,-- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu
jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava
o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovateli doručeno
dne 27. 5. 1999 a vzhledem k tomu, že se výslovně vzdal práva na
odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatel tedy zajišťoval
závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení
celního zákona. Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi
celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro
jeho zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku,
tedy k splnění povinnosti, vyplývající pro něj z platného
ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím
ve věci vyměření cla, neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno
pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu
celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože
uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto
řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní
orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků
cla.

Celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný
celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní
a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez
dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru
soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální
správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž
se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního
dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup
celních orgánů je existující ručitelský závazek. To dovozuje soud
z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje.
Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy
akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek
hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli
okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost
plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního
orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené
rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv
stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému
soudnímu rozhodnutí, především namítá, že od samého počátku
považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán
povinným k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil
v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Dále
stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je výzva
k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním
rozhodnutím. Dle názoru stěžovatele je nutné na projednávanou
problematiku aplikovat právní úpravu charakteru celního řízení
nejbližší, což je právní úprava obsažená v § 303 až § 312
obchodního zákoníku. Považuje proto za nepochybné, že výzvou
k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo
hmotněprávní postavení ručitele, neboť tímto úkonem byla přenesena
povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je
zasažen ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí
- výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán
exekuční titul.

Z toho stěžovatel dovozuje, že v souzené věci došlo
k "opomenutí" ústavní zásady ochrany práva (čl. 90 Ústavy ČR)
a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1
Listiny). Proto navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 80/2000 - 9, zrušil.

Stěžovatel prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části
páté, o.s.ř. Soud nadále trvá na svém názoru, že se v dané věci
jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust. § 248 odst. 2
písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního
soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by byl
stěžovatel zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této
ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části třetí
o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550 příp. § 451
a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále
zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení § 57 zákona č.
337/1992 Sb., nýbrž podle § 73 tohoto zákona, který upravuje
vymáhání daňových nedoplatků. Proto Krajský soud v Plzni navrhl,
aby byla ústavní stížnost zamítnuta a uvedl, že na ústním jednání
před Ústavním soudem netrvá.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, bylo vydáno
celní rozhodnutí, kterým bylo dlužníkovi uloženo peněžité plnění
ve výši 202 844,-- Kč. Uvedenou částku dlužník ve lhůtě
nezaplatil, a proto mu byla zaslána výzva k zaplacení uvedené
částky. Patnáctidenní lhůty k podání odvolání proti této výzvě
dlužník nevyužil a předmětnou částku nezaplatil. Celní úřad zaslal
výzvu stěžovateli (ručiteli) k zaplacení splatného nedoplatku za
dlužníka, kterou byl stěžovatel, s ohledem na jeho prohlášení
o ručení ze dne 27. 5. 1999 (záruční listina), vyzván k zaplacení
uvedeného nedoplatku. Výzvu ručiteli zhodnotil krajský soud jako
výzvu učiněnou dle ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb. a mající
charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který má z hlediska
čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navazujícího
ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. pro danou věc
rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí. Dospěl proto k závěru,
že ústavní stížnost je důvodná a pokud jde o podrobnější
zdůvodnění, odkazuje účastníky na nálezy Ústavního soudu ve věcech
rozhodnutých pod sp. zn. I. ÚS 447/2000 a II. ÚS 445/2000, které
jim byly již Ústavním soudem zaslány, s přihlédnutím k tomu, že
účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání v řízení před
Ústavním soudem.

Pokud krajský soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí
celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny
atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení
o podané správní žalobě stav, kdy stěžovateli byl znemožněn
přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho námitky,
týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu
hmotném, posoudil. Jednal tak v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 80/2000-9, zrušil § 82 odst. 2, odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. září 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 446/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies