III. ÚS 395/01

20. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J.P., zastoupeného JUDr. P.R., směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 26. 3. 2001, čj. 30 Co 448/2000-149, takto:
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel se domáhal návrhem ze dne 26. 6. 2001, který byl doručen Ústavnímu soudu o den později zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 26. 3. 2001, čj. 30 Co 448/2000-149, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 6. 2000, čj. 8 C 987/91-123, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp.zn. 8 C 987/91 a z něj zjistil, že navrhovatel podal dne 31. 7. 1991 žalobu proti B.H. a DP o náhradu škody na zdraví, ušlého výdělku, placení měsíční renty a náhrady za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s úrazem, který utrpěl dne 31. 10. 1986 (dále předmětný úraz). Okresní soud v Liberci nejprve mezitímním rozsudkem dne 9. 4. 1998, čj. 8 C 987/91-82, rozhodl tak, že prvý žalovaný B.H. odpovídá za úraz, který žalobce utrpěl dne 31. 10. 1986 v rozsahu 10% a že nárok proti druhému žalovanému DP není opodstatněn. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec dne 18. 3. 1999 rozsudkem, čj. 30 Co 569/98-100, rozsudek ve vztahu k žalovanému DP potvrdil. Ve vztahu k žalovanému B.H. rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Následně Okresní soud v Liberci dne 15. 6. 2000 rozsudkem, čj. 8 C 987/91-123, žalobu zamítl a nepřiznal účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec bylo pravomocně potvrzeno, že odpovědnost DP za škodu vzniklou předmětným úrazem není dána. Vzhledem k tomu, že znalec v oboru neurologie ve znaleckém posudku uvedl, že na zdravotním stavu žalobce se předmětný úraz podílí nejvýše 10% a s dalším věkem se bude tento podíl snižovat, neprokázal žalobce příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného B.H. a vznikem škody na zdraví, když důkazní břemeno v tomto směru spočívá výhradně na žalobci. Žalobce neprokázal, že by v souvislosti s úrazem došlo objektivně ke ztrátě pracovní schopnosti a zejména ke ztrátě na výdělku.
Tento rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, ve kterém namítal, že soud nezjistil řádně a úplně skutkový stav, zejména zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie, psychiatrie a pracovního lékařství.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 3. 2001, čj. 30 Co 448/2000-149, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se s hodnocením provedených důkazů, které provedl tento soud. Pokud žalobce namítal, že měl být vypracován znalecký posudek z jiných oborů lékařství, soud uvedl, že předmětný úraz se týkal poškození krční páteře a proto byl znalecký posudek zadán znalci z oboru neurologie. Znalec vycházel z úplné zdravotnické dokumentace, měl k dispozici další zdravotní posudky, vypracované v řízení o uznání invalidity a navíc sám žalobce několikrát vyšetřoval. Nebylo tedy třeba vypracovávat všeobecný zdravotní posudek z jiných oborů, když soud neshledal žádný důvod ke zpochybňování objektivity stanoveného znalce.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že krajský soud svým postupem porušil jeho základní právo na spravedlivý proces dané mu čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K porušení uvedených základních práv mělo dojít zejména tím, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckými posudky z oboru klinické psychologie a psychiatrie.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V dané věci se navrhovatel domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. V těchto souvislostech Ústavní soud zjistil, že obecné soudy rozhodly na základě řízení provedeného v souladu s občanským soudním řádem. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a podle kterých předpisů posoudily zjištěný skutkový stav, přičemž vůči skutkovým zjištěním i právním závěrům z nich vyvozených nelze mít výhrad, a to ani z ústavněprávních hledisek obsahujících principy spravedlivého procesu. Tak i pokud krajský soud neprovedl v odvolání navrhovaný důkaz znalci z oboru klinické psychologie a psychiatrie, jak ve stížnosti navrhovatel namítal, kdy podle názoru Ústavního soudu dostatečně svůj postup zdůvodnil, když poukázal na to, že předmětný úraz se týkal poškození krční páteře, nikoliv dalších chorob navrhovatele a znalecké posudky z jiných oborů zdravotnictví nemohly mít na rozhodnutí soudu vliv.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2001

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. III. ÚS 395/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies