I. ÚS 573/2000

26. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele S.H., zastoupeného advokátem JUDr. T. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.5.2000, sp. zn. 39 Co 642/99, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2000, č.j. 39 Co 642/99-52. Citovaným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 8. 1999, č.j. 9 C 411/98-32, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 80.483,30 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť Městský soud v Praze rozhodl na základě vadného postupu v řízení.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel i dovolání. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2001, č.j. 21 Cdo 2502/2000-64, byl uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud se tedy ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, takže jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně uvádí, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Dále upozorňuje na to, že již v několika případech vyslovil právní názor, že v případech, kdy dovolání je přípustné, považuje se za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. á contrario usnesení sp.zn. I. ÚS 129/97 uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení svazek č. 8 pod č. usn. 14, ročník 1997, II. díl). Tento závěr plyne z ust. § 236 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném před jeho novelizací s účinností k 1. 1. 2001, podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští. V daném případě tedy stěžovatel správně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jestliže by tak byl neučinil, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná.


V souzené věci však, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. To znamená, že spor před obecnými soudy ještě ukončen není. Z toho vyplývá, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2001




JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 573/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies