I. ÚS 57/2000

26. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti JUDr. B. G., Csc., zastoupeného advokátem JUDr. V.J., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30.9.1999, sp.zn. 13 C 326/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.12.1999, sp.zn. 10 Co 1131/99,
t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud Plzeň - město zamítl návrh stěžovatele (žalobce), aby byl žalovaný povinen zaplatit mu částku 1.000.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. ledna 1996 do zaplacení. Současně Okresní soud Plzeň - město uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1.195,20,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku Okresní soud Plzeň - město zejména uvedl, že se stěžovatel domáhal vůči žalovanému (České republice - ministerstvu vnitra) uložení povinnosti k náhradě škody, která mu vznikla tím, že Městské ředitelství Policie ČR rozeslalo většímu počtu občanů v Plzni dotazník, v němž uvedlo, že stěžovatel je důvodně podezřelý z trestné činnosti, čímž poškodilo jeho pověst. Stěžovatel totiž nikdy nebyl odsouzen pro trestný čin. Pokud jde o výši škody, není schopen vyčíslit ani hmotnou, ani nehmotnou škodu. Škodu nehmotnou ve výši 1.000.000,- Kč spatřuje stěžovatel v poškození své pověsti, avšak nedomáhá se jí dle ust. § 13 občanského zákoníku, nýbrž dle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., protože se domnívá, že ke vzniku škody došlo v důsledku nesprávného úředního postupu.

Po zhodnocení provedených důkazů dospěl Okresní soud Plzeň - město k závěru, že žaloba není důvodná. Městské ředitelství je dle ust. § 158 odst. 3 trestního řádu oprávněno opatřovat potřebné podklady a nezbytná vysvětlení k prověření oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a takový postup tudíž není nesprávným úředním postupem. I kdyby však Policie svým jednáním překročila rozsah uvedeného zákonného zmocnění, nelze prý návrhu stěžovatele vyhovět, neboť odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je zvláštní případem občanskoprávní odpovědnosti upravené zákonem č. 58/69 Sb., u které je proto nutno vycházet z ustanovení občanského zákoníku. Podle nich se musí jednat o škodu vyčíslitelnou v penězích, a to o skutečnou škodu, ušlý zisk, náhradu za ztrátu na výdělku a důchodu, účelné náklady spojené s léčením, nebo také o nehmotnou škodu spočívající v náhradě bolestného a ztížení společenského uplatnění při škodě na zdraví, neboť i ta je vyčíslitelná podle prováděcího předpisu. Újmu na pověsti fyzické osoby občanský zákoník za škodu nepovažuje. Umožňuje však přiznat náhradu za nemajetkovou újmu dle § 13 o.z. v souvislosti s právem fyzické osoby na ochranu osobnosti, a to i v penězích. Jelikož je soud ve sporném řízení vázán žalobním návrhem (§ 153 odst. 3 o.s.ř.) a dle ust. § 79 odst. 1 o.s.ř. je žalobní návrh vymezen mj. i vylíčením rozhodujících skutečností, musel Okresní soud Plzeň - město žalobu zamítnout, protože stěžovatel výslovně uváděl, že nepožaduje náhradu nemajetkové újmy dle § 13 o.z., ale náhradu škody.

Krajský soud v Plzni citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň - město svým v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil.

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. jsou nesprávnost úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi prvními dvěma předpoklady. Škodou je pak třeba rozumět jak újmu majetkovou (zmenšení majetku poškozeného), tak i újmu nemajetkovou (bolestné a ztížení společenského uplatnění). Prokázání naplnění uvedených předpokladů je na stěžovateli. Dále konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro posouzení věci a zjištěný skutkový stav správně právně posoudil. Také dle názoru Krajského soudu v Plzni stěžovatel neprokázal naplnění ani jednoho ze zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Je prý třeba zdůraznit že podle zákona č. 58/1969 Sb. se nelze domáhat náhrady nemajetkové újmy v penězích z důvodů uvedených v § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Tato náhrada představuje občanskoprávní sankci za neoprávněný zásah do osobnosti, není však škodou coby předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu.

V záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména tvrdí, že v roce 1996 rozeslal Okresní úřad vyšetřování Policie Plzeň - město nejméně 60 občanům dopis s žádostí o vyplnění dotazníku "v rámci prošetřování důvodného podezření ze spáchání trestného činu JUDr. B. G., CSc.". Jelikož stěžovatel nikdy nebyl pro žádný trestný čin uznán vinným nebo odsouzen, jednalo se o nepravdivé tvrzení policie, které se nepochybně dotýká jeho občanské cti a lidské důstojnosti, přičemž šlo o nesprávný úřední postup.

Stěžovatel dodává, že z těchto důvodů žaloval Českou republiku o náhradu újmy, která mu vznikla tím, že nepravdivým tvrzením policie byla značně snížena jeho důstojnost a vážnost ve společnosti. Obecné soudy však napadenými rozsudky zamítly jeho žalobu o náhradu újmy, která mu vznikla nesprávným úředním postupem policie, s odůvodněním, že mu tímto postupem nevznikla žádná škoda. Stěžovatel má za to, že tyto rozsudky porušují jeho práva podle čl. 95 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), kromě jiného i v tom, že mu ukládají, aby žalovanému, který je účastníkem řízení, zaplatil jízdu automobilem, ačkoliv v jiných případech ukládají povinnost zaplatit žalovanému pouze náklady cesty hromadným dopravním prostředkem.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Okresní soud Plzeň - město a Krajský soud v Plzni. Vedlejší účastník Ministerstvo vnitra uvedlo, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.

Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatel uplatňuje stejnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, tj. argumentaci, která se týká posouzení právní otázky, zda se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy spočívající v poškození občanské cti a vážnosti v řízení o náhradu škody. Touto otázkou se Okresní soud Plzeň - město zabýval v napadeném rozsudku ze dne 30. 9. 1999, č.j. 13 C 326/98-60. Současně upozorňuje, že stěžovatel byl ve smyslu § 5 o.s.ř. dne 11.6.1999 (viz soudní spis, č. listu 46 a 47) poučen, že náhrady nemajetkové újmy se lze domáhat "v souvislosti" s žalobou na ochranu osobnosti, a to poté, co v odvolání (viz soudní spis, č. listu 38) proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město, č.j. 13 C 326/98-36, ze dne 23. 2. 1999, uvedl, že se svého nároku domáhá dle ust. § 13 odst. 2 občanského zákoníku pro případ, že by bylo možno se domáhat pouze náhrady hmotné škody. Okresní soud Plzeň - město dále navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření toliko odkázal na závěry (svého) napadeného rozsudku a prohlásil, že na konání ústního jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp.zn. 13 C 326/98, ze kterého zjistil dále uvedené podstatné skutečnosti.

Okresní soud Plzeň - město rozhodoval o meritu věci po té, co Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 10 Co 454/99 (kterým k odvolání stěžovatele zrušil usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 23. 2. 1999, č.j. 13 C 326/98-36), vyslovil názor, že pokud se stěžovatel domáhá svým návrhem (případné) náhrady nehmotné škody podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., jedná se z jeho strany o nový návrh způsobilý k projednání jen se souhlasem soudu. Proto Okresní soud Plzeň - město, byv vázán názorem odvolacího soudu, nejdříve stěžovatele poučil o této procesní situaci a o tom, jakým způsobem má kvalifikovaně takový návrh upřesnit a doplnit, aby bylo možné jej projednat, a po marném uplynutí lhůty k tomu stanovené změnu žaloby nepřipustil (č.l. 50 spisu). O meritu věci následně rozhodl podle návrhu stěžovatele jako o nároku na náhradu škody, jejž stěžovatel uplatňoval podle zák. č. 58/1969 Sb. , byť jako škodu nehmotnou.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není ochrana dodržování běžných zákonů, pokud jejich porušením nejsou současně zasažena základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Podle ustálené judikatury "přehodnocuje" hodnocení dokazování, jež provedly obecné soudy, zpravidla jen tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

Taková situace však v souzené věci nenastala.

Ústavní soud nemá důvod, aby se - z ústavněprávního hlediska - odchýlil od názoru obecných soudů, že stěžovatel ani neprokázal ani nepožadoval vyčíslitelnou škodu, kterou by bylo možné mu přiznat v řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem. O tom svědčí především ta skutečnost, že stěžovatel, ač vyzván k doplnění svého návrhu na přiznání náhrady škody z důvodu poškození jeho cti a důstojnosti - již jako škodu nemajetkové povahy umožňuje přiznat ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku - setrval v dalším průběhu řízení na svém návrhu na přiznání náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb.; to vyplývá z protokolu o jednání Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30.9.1999. V řízení se pak omezil toliko na konstatování, že škodu, jež mu způsobilo rozeslání dotazníku Městským ředitelstvím Policie ČR, není schopen vyčíslit a toliko uvedl, že řada lidí, kteří s ním dříve pracovali, žádali u něj porady a obstaravatelské služby, jej již přestali vyhledávat. Konkrétní důkazy k prokázání tvrzené škody nenavrhl.

Ústavní soud - vzhledem ke své ústavní úloze - se musí ve své činnosti řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Je tedy zřejmé, že mu nepřísluší se zabývat v souzené věci ani otázkou, zda měly obecné soudy považovat tvrzení stěžovatele, popř. důkazní návrhy, jež z něho vyplynuly, za dostatečný podklad pro svá rozhodnutí. Stěžovatelova tvrzení zjevně nedosahují roviny ústavnosti, takže není důvodu, aby Ústavní soud v souzené věci ingeroval.
Pokud jde o námitku stěžovatele proti výroku rozhodnutí obou soudů o přiznání nákladů vedlejšího účastníka jím vynaložených na cestu osobním automobilem k jednání soudu, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že náhrada cestovného za jízdu osobním automobilem je běžně soudem přiznávaným nákladem účelně vynaloženým ze strany účastníka k ochraně jeho práv. Ústavní soud nevidí důvod, aby z hlediska ústavnosti tuto praxi zpochybňoval.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neuvedl nic podstatného, co by nasvědčovalo tvrzenému porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 95 Ústavy a čl. 36 Listiny.

Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 9. 2001




JUDr. Vojen Guttler
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 57/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies