II. ÚS 543/01

02. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) Mgr. Ing. M. B. a 2) L. B., zastoupených JUDr. D. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 30 Ca 144/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 9. 2001 se Mgr. Ing. M. B. a L. B. (dále jen "stěžovatelé") domáhají vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 30 Ca 144/2001, neboť na jeho základě měla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů dle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví uvedeným usnesením krajského soudu byla odložena vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary ze dne 9. 4. 2001, zn. RR/47/2001/Hei, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 11. 2000 (správně 1. 12. 2000), č.j. SÚ/8548/00/Tom-330, a to do právní moci rozhodnutí o žalobě ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 30 Ca 144/2001, proti Okresnímu úřadu Karlovy Vary, na jejímž základě se J. H., dožadoval zrušení rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 9. 4. 2001, zn. RR/47/2001/Hei.

Z výše uvedeného rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, stavebního úřadu, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, vyplynulo, že dne 17. 7. 2000 podali stěžovatelé jakožto stavebníci ve smyslu zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, žádost o vydání stavebního povolení na stavbu rodinného domu. Dne 11. 8. 2000 bylo vydáno ze strany stavebního úřadu stavební povolení, proti kterému podali J. H. a J. H., jež byli účastníky daného správního řízení, odvolání. Stavební úřad postoupil dne 26. 9. 2000 správní spis příslušnému druhostupňovému orgánu, přičemž v této době stěžovatelé již zahájili stavební práce. Za to jim byla uložena pokuta podle § 105 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Správní orgán druhého stupně řízení zastavil a věc vrátil provoinstančnímu orgánu k postupu podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona (řízení o odstraňování staveb). Na základě tohoto rozhodnutí podali stěžovatelé dne 8. 11. 2000 žádost o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad téhož dne zahájil řízení podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. V tomto řízení dle názoru stavebního úřadu stěžovatelé prokázali, že stavbu není nutné ve smyslu citovaného ustanovení odstranit, podali žádost o dodatečné povolení stavby a předložili podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem. S ohledem na to, že po přezkoumání předložené žádosti a jejím projednání s účastníky řízení a dotčenými orgány státní správy stavební úřad zjistil, že nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy, dodatečně povolil stavbu rodinného domu na pozemku. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání J. H. a J. H., které bylo příslušným správním orgánem zamítnuto.

Proti tomuto rozhodnutí podal účastník stavebního řízení J. H. správní žalobu, v níž se současně domáhal odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu § 250c o. s. ř. V dané věci dospěl správní soud k závěru, že jsou podmínky pro odložení vykonatelnosti splněny, neboť byla podána příslušná žádost, je dána právní možnost odkladu vykonatelnosti a při neprodleném výkonu napadeného rozhodnutí hrozí závažná újma. Tu spatřuje v nesouladu mezi skutečně založenou a stavebníky prováděnou stavbou na straně jedné a projektovou dokumentací na straně druhé, ze které správní orgány při vydání dodatečného povolení stavby vycházely a z jejíhož zorného úhlu se zabývaly důvodností námitek žalobce v průběhu stavebního řízení. Tato okolnost je způsobilá přivodit závažnou újmu, protože důsledky předpokládaného stavu se mohou zásadním způsobem odlišovat od důsledků způsobených stavem skutečným. Dle názoru soudu není rozhodné, zda při výkonu správního rozhodnutí k újmě dojde či nikoliv. Postačuje, že jsou dány okolnosti, z nichž lze dovodit, že by k závažné újmě mohlo dojít. Újmu přitom nelze zužovat na kategorii škody, kterou lze vyčíslit v penězích.

Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž uvádějí, že bylo vydáno v rozporu se zákonem, protože nelze odložit vykonatelnost daného typu rozhodnutí, tj. rozhodnutí o povolení stavby, neboť neukládá povinnost plnění, a nelze rovněž použít státního donucení k nařízení a provedení jeho výkonu, přičemž se stěžovatelé odvolávají na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 97/94. Z tohoto důvodu dle názoru stěžovatelů není ani dána pravomoc soudu rozhodovat ve věci žádosti o odklad vykonatelnosti rozhodnutí správních orgánů. V návaznosti na vydání napadeného rozhodnutí jsou stěžovatelé údajně vystaveni tlaku ze strany správních orgánů, neboť těm není zřejmé, jakým způsobem mají naplnit usnesení o odkladu vykonatelnosti. Na základě těchto skutečností mají stěžovatelé za to, že došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelé dále uvádějí, že v důsledku vydání napadeného rozhodnutí došlo k omezení jejich vlastnických práv ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť odložením vykonatelnosti je na ně pohlíženo jako na osoby, které prováděly stavbu bez pravomocného stavebního povolení, a jsou vyvíjeny snahy, aby správní orgány na základě napadeného usnesení vydaly rozhodnutí o zastavení stavby nebo jakákoli jiná rozhodnutí, která omezí jejich právo nakládat s jejich majetkem; to je navíc v rozporu s § 7 o. s. ř., neboť soud rozhodoval, jak již bylo výše uvedeno, ve věci, která nespadala do jeho pravomoci. Kromě toho na základě napadeného usnesení, které je zmatečné a nejasné co do právního výkladu, jsou stěžovatelé napadáni v místním tisku, v důsledku čehož je porušováno jejich právo na ochranu dobré pověsti a osobní cti a tím i ustanovení čl. 10 odst. 1 Listiny. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují Ústavnímu soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat možnost porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.

Úvodem je třeba poukázat na to, že Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeno stěžovatelovo základní právo a svoboda chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Za porušení ústavně zaručených práv a svobod je možno bezpochyby považovat případy, kdy o právech a povinnostech fyzické nebo právnické osoby rozhodne orgán veřejné moci, který nemá k vydání daného aktu potřebnou pravomoc, a kdy takovémuto veřejnoprávnímu aktu (resp. paaktu), jenž nemůže mít žádné právní účinky, jsou ze strany orgánu veřejné moci zamýšlené právní účinky přičítány. Pokud stěžovatel namítá, že rozhodovat v dané věci nebylo v pravomoci obecného soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. Je třeba poukázat na to, že pravomocí se rozumí soubor oprávnění příslušného orgánu veřejné moci, určených k plnění jeho úkolů. Otázkou pravomoci je pak, zda o určité věci přísluší orgánu veřejné moci rozhodovat. V daném případě šlo o přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle části páté, hlavy druhé o. s. ř., když v rámci podané správní žaloby účastník řízení požádal předsedu senátu o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu § 250c o. s. ř., přičemž předseda senátu o této žádosti podle citovaného ustanovení určitým způsobem rozhodl. Z výše uvedeného je patrné, že právem a současně povinností správního soudu danou věc posoudit a rozhodnout, z čehož nepochybně vyplývá, že byla dána i jeho pravomoc.

Z ústavní stížnosti lze dovozovat, že stěžovatel nenapadá ani tak nedostatek pravomoci, jako spíše to, jakým způsobem správní soud danou otázku posoudil a rozhodl. Ústavní stížnost tedy ve své podstatě směřuje proti nesprávné interpretaci a aplikaci citovaného ustanovení ze strany soudu. Na úvod je nezbytné poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které ne každá (eventuelně) nesprávná aplikace jednoduchého práva má za následek porušení základních práv a svobod. Jak již Ústavní soud uvedl např. ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.15, č. 98), základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Porušení některé z těchto norem až v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Z těchto hledisek ve vztahu k předmětné námitce Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž nedospěl k závěru, že by byla tato námitka stěžovatelů důvodná. Stěžovatelé tvrdí, že odklad vykonatelnosti v daném případě vůbec nepřichází v úvahu, neboť rozhodnutí neukládá povinnost plnění a nelze použít státního donucení k nařízení a provedení jeho výkonu. Lze souhlasit s názorem stěžovatele v tom ohledu, že odklad vykonatelnosti přichází v úvahu u rozhodnutí, která ukládají exekučně vynutitelnou povinnosti něco konat, příp. nekonat či něco strpět. Právní teorií je zastáván názor, že nelze použití citovaného ustanovení omezovat jen na tento typ rozhodnutí. Např. v obecně uznávaném komentáři k o. s. ř. - Bureš J., Drápal L., Mazanec M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C. H. Beck, 2001, str. 1179 a násl. - se k danému problému uvádí, že "vykonatelností - kromě úřední exekuce - je nutno rozumět také výkon nabytého práva, o který se postará samotný žalobce nebo namísto správního úřadu třetí osoba, pokud rozhodnutí založilo pro žalobce povinnost takový výkon strpět. ...odkladu vykonatelnosti schopným bude takové rozhodnutí, které přímo (což považujeme za podstatné) založilo právo, nebo které přímo založilo povinnost (jakožto "negativní právo") ... "; jako příklad rozhodnutí, u kterého lze odložit vykonatelnost, je v citovaném komentáři uváděno m.j. právě stavební povolení. S těmito názory nelze než souhlasit. Je třeba vzít v úvahu, že v rámci veřejné správy je vydávána řada rozhodnutí, která opravňují právnické a fyzické osoby k výkonu určitých práv. Přitom nelze ani vyloučit, že příslušné oprávnění mohlo být vydáno v rozporu se zákonem a neprodlený výkon práv založených takovým oprávněním může mít závažné dopady na práva třetích osob, což se nepochybně týká i rozhodnutí o povolení stavby. Sistace právních účinků takových správních rozhodnutí podle § 250c o. s. ř. je zde plně na místě. Pokud správní soud citované ustanovení na daný typ rozhodnutí aplikoval, nelze s přihlédnutím k výše uvedeným závěrů v jeho postupu spatřovat ani prvek svévole, ani nelze konstatovat, že by jeho interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Neobstojí ani odkaz na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 97/94, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 12). Citovaný nález se vztahuje k postupu Ústavního soudu podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž uvedený zákon byl vydán později a citované ustanovení obsahuje rozdílnou formulaci. Především je důležité, že šlo o věcně jiný případ, v němž se Ústavní soud nezabýval shodnou otázkou jako v posuzovaném případě. Ve shora uvedené věci se totiž jednalo o tzv. statusové rozhodnutí (konkr. rozhodnutí ve věci vydání občanského průkazu), jež přímo nezakládá ani právo ani povinnost a je tak svou povahou bez pochybností vykonatelnosti neschopné ve výše naznačeném smyslu. Stejně tak neobstojí odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze SJS 695/2000. Jak již Ústavní soud vícekrát konstatoval, není jeho úkolem posuzovat nebo sjednocovat judikaturu obecných soudů, nýbrž rozhodnout, zda v konkrétním případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Kromě toho se uvedený judikát (dle citovaného textu) týká odložení vykonatelnosti jiného typu rozhodnutí než v posuzovaném případě, a to rozhodnutí, kterým se do budoucna odnímá úřední souhlas k určité činnosti dosud provozované.

Dále ve vztahu k namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny považuje Ústavní soud za neméně závažnou skutečnost, že u napadnutého usnesení se jedná o rozhodnutí, kterým se pouze dočasně pozastavuje právo stěžovatelů vyplývající ze správního rozhodnutí. Jak uvedl Ústavní soud ve vztahu k rozhodnutí obecného soudu o předběžném opatření, jeho účelem je pouze předběžná a dočasná úprava práv a povinností, která ještě nevylučuje, že ochrana právu stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta; nelze proto s ohledem na charakter takového rozhodnutí přisvědčit názoru, že by jím bylo porušeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález sp. zn. IV. ÚS 43/94 ze dne 14. 9. 1994, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 41). S ohledem na obdobnou, tj. předběžnou a dočasnou povahu institutu odkladu vykonatelnosti, lze uvedené závěry vztáhnout i na daný případ. Jen jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že odklad vykonatelnosti v daném případě představuje závažný (i když zákonný) zásah do práv stěžovatelů ještě před vyřešením věci po meritorní stránce, a tak zvláště za této situace je příslušný soud povinen neprodleně jednat a rozhodnout ve věci samé; v opačném případě postup soudu může představovat porušení ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

S poukazem na již uvedené se pak Ústavní soud další argumentací stěžovatelů podrobněji nezabýval, když ta se ve světle uvedených skutečností jeví jako redundantní a vlastně neschopna svého naplnění. Pokud stěžovatelé namítají, že na základě napadeného usnesení správní orgány mohou vydat rozhodnutí o zastavení stavby nebo jiné rozhodnutí omezující právo nakládat s majetkem a tím porušit čl. 11 odst. 4 Listiny, zbývá (nad rámec výše uvedeného) odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které je nepřípustná ústavní stížnost proti budoucímu a hypotetickému porušení ústavně zaručených práv. Námitka ohledně porušení čl. 10 odst. 1 Listiny také není důvodná již z toho důvodu, že předmětné jednání, na základě kterého dochází k event. porušení práv stěžovatelů, nelze přičítat orgánu veřejné moci.

Opírá-li se ústavní stížnost o tyto důvody, nezbylo s ohledem na výše uvedené závěry Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 2. října 2001

JUDr. Jiří Malenovský
předseda II. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 543/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies