II. ÚS 477/01

02. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. U., zastoupeného JUDr. A. U., proti rozhodnutí Vyšší odvodní komise u Velitelství územní obrany, Ostrava ze dne 27.6.2001, č.j. : 22511/2/2001-3319, a rozhodnutí Odvodní komise u Územní vojenské správy Frýdek-Místek ze dne 11.5.2001, čj. 82/170/2001-1807, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí místně příslušných odvodních komisí a v odůvodnění návrhu uvádí, že rozhodnutím Odvodní komise u Územní vojenské správy Frýdek-Místek byl uznán schopným vojenské činné služby. Odvoláním napadené rozhodnutí odvodní komise bylo pak potvrzeno rozhodnutím Vyšší odvodní komise u Velitelství územní obrany Ostrava. Vzhledem k tomu, že proti posledně označenému rozhodnutí se již nelze odvolat, považuje je stěžovatel ve smyslu ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za poslední prostředek, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje.

V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvádí, že u odvodního řízení dne 11.5.2001 nebyl dodržen postup stanovený v § 11 zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "branný zákon"), neboť stěžovatel nebyl odvodní lékařkou odborně vyšetřen, a to přesto, že tato lékařka nevyhodnotila výsledky odborných vyšetření specializovaných lékařů, respektive jejich posudky odmítla. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodovala Vyšší odvodní komise u Velitelství územní obrany Ostrava podle ust. § 14 odst. 3 zákona č. 218/1999 Sb., (branného zákona) a rozhodnutí Odvodní komise u Územní vojenské správy, Frýdek-Místek ze dne 11.5.2001, č.j. 82/170/2001-1807, kterým byl branec M. U. uznán schopným k vojenské činné službě s omezeními, odpovídajícími jeho zdravotnímu stavu, a odveden, v plném rozsahu potvrdila.

Podle názoru navrhovatele se konečné rozhodnutí odvolacího orgánu vůbec nezabývá obsahem odvolání a výsledky odborné lékařské zprávy pro Okresní vojenskou správu ze dne 17.5.2001. Limitování výkonu činné vojenské služby je prý zcela neurčité a nadto je ve zřejmém rozporu se závěrem odborné lékařské zprávy, která nástup vojenské činné služby nedoporučuje z důvodu těžkého průběhu migrén a možnosti přetěžování osového skeletu stěžovatele.

Stěžovatel dále uvádí, že těžký průběh migrén i přes intenzivní léčbu je dle vyhlášky č. 256/1999 Sb. klasifikován jako Dv (tj. trvale neschopen vojenské činné služby), popřípadě D (maximální délka základní vojenské služby v rozsahu 4 měsíců). Podle tvrzení stěžovatele byla v rozporu s citovaným právním předpisem stanovena zdravotní klasifikace stěžovatele jiným způsobem.

V rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán schopným vojenské činné služby a byl odveden, spatřuje navrhovatel porušení svého práva na ochranu zdraví, zakotveného v č. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Subjektem povinností, který je odpovědný za zajištění tohoto práva, je prý stát, když uznání navrhovatele schopného vojenské činné služby je dle mínění navrhovatele závažným zásahem do jeho práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny a z tohoto důvodu navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud nálezem zrušil obě v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí.
Z rozhodnutí Odvodní komise u Územní vojenské správy Frýdek-Místek ze dne 11.5.2001, čj. 82/170/2001-1807, se zjišťuje, že tato komise podle ust. § 11 odst. 3 písm. a) branného zákona rozhodla, že stěžovatel (branec) je schopen k vojenské činné službě a je odveden. V odůvodnění rozhodnutí se konstatuje, že navrhovatel byl ve smyslu přílohy č. 1 k vyhlášce Ministerstva obrany č. 256/1999 Sb., o posuzování zdravotní způsobilosti k vojenské činné službě, shledán zdravotně způsobilým k vojenské činné službě, a byl proto odveden.

Vyšší odvodní komise u Velitelství územní obrany Ostrava rozhodla podle ust. § 14 odst. 3 branného zákona o odvolání stěžovatele tak, že rozhodnutí odvodní komise ze dne 11.5.2001 potvrdila s tím, že stěžovatel byl uznán schopným k vojenské činné službě s omezeními, odpovídajícími jeho zdravotnímu stavu.

Odvolací orgán v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zdůraznil, že předmětné rozhodnutí prvostupňového orgánu přezkoumal ve smyslu ust. § 59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu a zjistil, že posouzení schopnosti stěžovatele k nástupu vojenské činné služby bylo ve vztahu k lékařské dokumentaci a výsledku odvodní lékařské zdravotní prohlídky brance zhodnoceno správně. Zdravotní dokumentace založená ve spise odpovídá odvodnímu rozhodnutí a zdravotní klasifikaci stanovené podle přílohy č. 1 vyhlášky Min. obrany č. 256/1999 Sb. Ze všech těchto důvodů vyšší odvodní komise potvrdila správnost odvoláním napadeného odvodního rozhodnutí, stanovenou zdravotní klasifikaci ponechala v platnosti s tím, že v souladu s výše uvedenou vyhláškou upravila posouzení diagnózy stanovené prvostupňovou komisí tak, aby vyloučila riziko zhoršení zdravotního stavu při výkonu vojenské činné služby.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

V prvé řadě je nutno zdůraznit, že tvrzení stěžovatele, že subjektem povinností, odpovědným za zajištění ochrany zdraví, je (výhradně) stát, je zavádějící. Stát, jak ostatně odpovídá i znění věty druhé již citovaného čl. 31 Listiny, odpovídá v mezích stanovených zákonem (viz čl. 41 odst. 1 Listiny), za zajištění bezplatné zdravotní péče, poskytnutí zdravotních pomůcek na základě veřejného pojištění a současně za vytváření příznivých životních podmínek v souvislosti s ochranou životního prostředí. V dalším výkladu smyslu a účelu čl. 31 Listiny Ústavní soud odkazuje v krátkosti na závěry Ústavního soudu, uvedené v nálezu tohoto soudu ze dne 10.7.1996, sp. zn. Pl. ÚS 35/95, uveřejněného pod č. 64 ve Sbírce nálezů a usnesení, C.H.BECK, sv. 5, ročník 1996 - I. díl.

Podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č. 10 Ústavy.

Z citovaného zákonného ustanovení tedy vyplývá, že ústavní stížnost je možno podat za situace, kdy k protiústavnímu zásahu již došlo, tj. porušení konkrétního práva či svobody již nastalo, nebo může krátce poté nastat.

O takový případ se však v dané věci nejedná.

Jak vyplývá z kontextu rozhodnutí Vyšší odvodní komise u Velitelství územní obrany Ostrava, v době rozhodování odvodní komise byl stěžovatel studentem a bez ohledu na skutečnost, zda ve školním roce 2000/2001 ukončil studium či v něm ve školním roce následujícím bude pokračovat, nenastala v této době skutečnost, jež by bylo možné označit za zásah do ústavně či mezinárodní smlouvou chráněných práv a svobod.

Odvodní komise podle ust. § 11 odst. 3 písm. a) až c) branného zákona rozhodne buď, že branec je schopen vojenské činné služby, nebo o trvalé neschopnosti k této službě či o odročení odvodu při dočasné neschopnosti brance pro nemoc nebo pro vadu. Jestliže odvodní komise rozhodla ve smyslu ust. § 11 odst. 3 písm. a) branného zákona s tím, že stěžovatel je schopným vojenské činné služby, byť s omezeními odpovídajícími jeho zdravotnímu stavu, a odveden, nemohlo tímto rozhodnutím dojít k porušení čl. 31 Listiny, tím méně pak k zásahu do základního práva stěžovatele.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS


V Brně dne 2. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 477/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies