II. ÚS 459/01

02. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti společnosti T., a.s., zastoupené Ing. V. Z., předsedkyní představenstva a I. H., místopředsedou představenstva, právně zastoupené Mgr. A. O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.11.2000, čj. 1 Ko 395/2000-58, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.8.2000, čj. 45 Cm 4/2000-34 t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 27.7.2001, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, když těmto usnesením vytýká porušení základních práv a svobod, zakotvených v čl. 1, čl. 4 , čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V odůvodnění svého podání stěžovatel uvádí, že předchozí představenstvo společnosti T., a.s., podalo v roce 1999 k příslušnému Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na prohlášení konkurzu na majetek společnosti, který však údajně nedoložilo seznamem aktiv a pasiv tak, jak to ukládá ust. § 17 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"). Přes tuto skutečnost Krajský soud v Hradci Králové na majetek stěžovatele prohlásil konkurz s tím, že stěžovateli usnesením ze dne 1.12.1999 uložil ve stanovené čtrnáctidenní lhůtě poskytnout soudu úplné seznamy svého majetku a závazků s uvedením dlužníků, věřitelů a jejich adres.

Z takto vypracovaných podkladů a zejména z účetní závěrky společnosti vyplynulo, že stav majetku stěžovatele nenaplňuje zákonné znaky úpadku dle ust. § 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, neboť dle tvrzení stěžovatele bylo zjištěno jmění, jež o 7,9 mil. Kč údajně převyšuje hodnotu pasiv stěžovatele.

Ve smyslu ust. § 228 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na obnovu řízení ve věci vedené tímto soudem pod sp.zn. 45 K 124/99, když současně v návrhu vyjádřil vážné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně tohoto soudu - JUDr. M. M., s ohledem na její poměr k projednávané věci a navrhl její vyloučení z projednávání a rozhodování v této věci, dle ust. § 14 o.s.ř.

Krajský soud v Hradci Králové návrh na obnovu řízení ve věci prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele zamítl s tím, že poukázal na možnost dosažení změny předmětného rozhodnutí jiným procesním postupem, než je obnova řízení. Odvoláním napadené rozhodnutí poté potvrdil Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 1.11.2000, čj. 1 Ko 395/2000-58, které bylo podle tvrzení stěžovatele doručeno do sídla právního zástupce stěžovatele až dne 31.5.2001.

Navrhovatel v další části velmi obsáhlého odůvodnění návrhu uvádí, že považuje rozhodnutí obecných soudů za porušení čl. 1 Ústavy, které podle jeho názoru znamená porušení principu právní jistoty demokratického státu, do něhož lze zahrnout i nepřípustnost retroaktivity zákona. Za nepřípustnou retroaktivitu zákona a současně porušení práva na spravedlivý proces považuje navrhovatel vložení nového ust. § 66b odst. 5 do zákona o konkurzu a vyrovnání zákonem č. 214/2000 Sb. ze dne 23.6.2000, který nabyl účinnosti dne 21.7.2001, jež stanoví nepřípustnost obnovy řízení. Dále stěžovatel v návrhu polemizuje se zněním zákona o konkurzu a vyrovnání, jemuž sice vytýká řadu údajných hmotně právních a procesně právních nedostatků.
Z ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se zjišťuje, že tento soud rozhodl o návrhu na obnovu řízení, vedeného před týmž soudem pod sp.zn. 45 K 124/99 tak, že jej zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem zamítavého výroku krajského soudu bylo posouzení přípustnosti návrhu na obnovu řízení ve věci prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele dle ust. § 229 písm. b) o.s.ř. V této souvislosti příslušný soud zdůraznil, že pokud stěžovatel (dříve navrhovatel) tvrdí, že v době rozhodování Krajského soudu v Hradci Králové nebyly dány podmínky pro prohlášení konkurzu, lze dosáhnout změny nebo zrušení předmětného rozhodnutí jiným procesním institutem, než je obnova řízení, a to postupem podle ust. § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání. Za této situace a s ohledem na znění ust. § 66b odst. 5 citovaného zákona, ve znění po novele provedené zák. č. 214/2000 Sb. ze dne 23.6.2000 s účinnosti k 21.7.2001, je nepřípustnost obnovy řízení v této věci naprosto zřejmá.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, ve svém usnesení potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně, když k námitce stěžovatele o údajné podjatosti soudkyně krajského soudu JUDr. M. M. konstatoval, že dne 2.2.2000 (tedy po doručení návrhu stěžovatele) jmenovaná soudkyně sama požádala o přidělení věci jinému soudci z důvodu vhodnosti, současně však popřela, že by na projednávané věci měla nějaký zájem nebo, že by měla nějaký vztah k účastníkům řízení, jejich zástupcům a že jí rovněž nejsou známy žádné skutečnosti, pro něž by byla z rozhodování věci vyloučena. Z tohoto důvodu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7.4.2000, čj. Nco 60/2000-22, rozhodl tak, že JUDr. M. M. není z projednávání a rozhodování věci vyloučena, neboť skutečnost, že JUDr. M. M. rozhodovala ve věci prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele, nezakládá pochybnost o její nepodjatosti. Takovou skutečností není rovněž to, že jmenovaná soudkyně rozhodla o návrhu na povolení obnovy řízení dříve, než bylo rozhodnuto o navrhovatelem podaném návrhu na přikázání věci Krajskému obchodnímu soudu v Praze, což nemělo a nemohlo mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci.

Jinak se odvolací soud zcela ztotožnil s právním závěrem, vysloveným v usnesení prvoinstančního soudu.
Dříve než přistoupil Ústavní soud k posuzování důvodnosti návrhu, byl nucen se nejprve vypořádat se skutečností, zda ústavní stížnost splňuje podmínku uvedenou v ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., tj. zda návrh byl podán včas.

Stěžovatel v návrhu uvedl, že předmětné usnesení odvolacího soudu mu bylo řádně doručeno do sídla jeho právního zástupce dne 31.5.2001.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 45 Cm 4/2000, však bylo zjištěno, že stížností napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 23.2.2001. Z připojené doručenky je zřejmé, že předmětné usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele zasláno na adresu sídla advokátní kanceláře přesto, že v námitce podjatosti soudkyně krajského soudu, adresované předsedovi KS v Hradci Králové na č.l. 36 - 38 spisu právní zástupce stěžovatele výslovně žádá, aby veškerá korespondence v této právní věci byla dle ust. § 49 odst. 1 o.s.ř. doručována do nového sídla advokátní kanceláře, tak, jak je ostatně i uvedeno i na hlavičkovém papíře výše uvedené advokátní kanceláře. Změna sídla advokátní kanceláře právního zástupce stěžovatele byla akceptována pouze Vrchním soudem v Praze, který v záhlaví svého usnesení ze dne 1.11.2000, čj. 1 Ko 395/2000-58, uvedl adresu sídla právního zástupce stěž. Mgr. O. Přes tyto skutečnosti však krajským soudem bylo usnesení Vrchního soudu v Praze doručováno na starou adresu sídla právního zástupce stěžovatele.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za nutné připomenout, že v případě doručování advokátům je nutné respektovat část 12, hlavu I., bod 6. zákona č. 30/2000 Sb. (novela o.s.ř.), podle které písemnosti, které byly soudem odeslány přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jsou adresátům doručovány podle dosavadních právních předpisů, podle nových předpisů se však postupuje při doručení zásilky jen, když byla podle těchto předpisů také odeslána, tedy po 1.1.2001. Z předmětného spisu krajského soudu bylo zjištěno, že přes novelizaci o.s.ř. nebylo po datu 1.1.2001 při doručování usnesení vrchního soudu postupováno v souladu s ust. § 48b o.s.ř., (ve znění platném po novele o.s.ř.). Z tohoto důvodu posoudil Ústavní soud návrh jakoby podaný včas a mohl se dále zabývat důvodností návrhu.
Oba obecné soudy shodně uvedly, že návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci rozhodnutí o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele bylo nutno zamítnout především proto, že ve smyslu ust. § 229 písm. b) o.s.ř. není obnova přípustná proti rozsudkům a usnesením, jejichž zrušení lze dosáhnout jinak.

Tvrdí-li navrhovatel, že po prohlášení konkurzu zjistil zejména z vypracované účetní závěrky společnosti překvapující skutečnost, že jmění společnosti je minimálně o 7,9 miliónů Kč vyšší než její závazky a hospodářská situace společnosti tak nenaplňuje definici úpadku dle ust. § 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, měl možnost zvážit postup uváděný obecnými soudy dle ust. § 44 odst. 1 písm. a) a c), případně dle ust. § 44 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání.

Za této situace nelze považovat ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů za porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), a to i s ohledem na další námitku stěžovatele, týkající se údajně podjatosti soudkyně krajského soudu, která byla dostatečným způsobem vyvrácena v odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze. Pokud se týká námitky stěžovatele ohledně "nepřípustné retroaktivity" ust. § 66b zákona o konkurzu a vyrovnání a řady dalších údajných pochybení citovaného zákona, lze jen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje výhradně proti v záhlaví usnesení označeným rozhodnutím obecných soudů a spolu s ní nebyl podán návrh dle ust. § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na zrušení předmětných ustanovení zákona. Z tohoto důvodu se Ústavní soud námitkami stěžovatele v tomto směru nezabýval.

Rovněž další stěžovatelem uváděná porušení čl. Ústavy či Úmluvy nebyla ze strany obecných soudů Ústavním soudem zjištěna, a senát Ústavního soudu proto z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítl dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 459/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies