II. ÚS 521/2000

02. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. Š., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti nesprávnému úřednímu postupu a nečinnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a proti odmítnutí žádosti o odškodnění Ministerstvem financí České republiky, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Ústavní stížnost stěžovatele ze dne 23. 8. 2000, doručená Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2000, a doplněná podáním ze dne 30. 3. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2001, směřovala jednak proti nesprávnému úřednímu postupu a nečinnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami v období od 1. 1. 1999 do 4. 11. 1999 při výkonu dohledu nad 1. Družstevní záložnou, na kterou byla dne 4. 11. 1999 uvalena nucená správa, a jednak proti odmítnutí žádosti o odškodnění členů 1. Družstevní záložny Ministerstvem vnitra České republiky za škody způsobené nečinností Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Popsaným postupem byl podle názoru stěžovatele porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, uvedl, že si je vědom skutečnosti, že ústavní stížnost je podána po 60 denní lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť k uvalení nucené správy na 1. Družstevní záložnu došlo dne 4. 11. 1999 a ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 8. 2000, dovolává se však ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a tvrdí, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k podané ústavní stížnosti ze dne 23. 8. 2000.

Úřad pro dohled nad družstevními záložnami ve svém vyjádření ze dne 11. 12. 2000 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že cílem argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je transformace politické odpovědnosti za přijetí zákona, jehož kvalitativní nedostatky ve spojení s ostatními skutečnostmi (mimo jiné i rezignací členů družstevních záložen na výkon svých práv a povinností, z nichž mnozí svůj členský vztah zredukovali pouze na uložení peněžních prostředků) umožnily managementu družstevních záložen v několika případech zneužití peněžních prostředků družstevní záložny k vlastním ekonomickým aktivitám, jejichž výsledkem byla ztráta likvidity družstevní záložny, na odpovědnost právní. Stěžovatel si osobuje právo na rozhodování, zda byl úřední postup správný či ne, k čemuž je podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, oprávněn pouze soud. Stěžovatel nevyužil náležitý procesní postup, kterým by mohl před nezávislým orgánem (příslušným soudem) prokázat, že byla jeho práva porušena. Toto porušení pouze sám konstatuje a z tohoto dovozuje porušení jeho základních práv.

Ministerstvo financí České republiky ve svém vyjádření ze dne 28. 12. 2000 uvedlo, že stěžovatel nikterak nedoložil svá tvrzení o nesprávném úředním postupu Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami od jeho vzniku do doby zavedení nucené správy. Za vklady členů družstva nesou odpovědnost konkrétní představitelé družstevní záložny. Odpovědnost za špatnou činnost zvolených orgánů družstevních záložen nemůže být přenášena na stát, proto ani ministerstvo nemůže přiznat požadovanou náhradu škody. Ministerstvo financí posuzuje pouze činnost a hospodaření Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a nikoliv hospodářské výsledky družstevních záložen.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, případně zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [§ 72 odst. 1 písm. a), § 82 odst. 3 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].

Pokud se týká části petitu ústavní stížnosti směřující proti nečinnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami při výkonu dohledu nad 1. Družstevní záložnou v období od 1. 1. 1999 do 4. 11. 1999, Ústavní soud konstatuje, že v případě stěžovatele byla ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným. Stěžovatel nebyl účastníkem řízení a není tudíž ani subjektem legitimovaným k podání ústavní stížnosti. Nejedná se tak o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, neboť v takovém případě vždy musí jít (stejně jako u rozhodnutí) o individuální akt směřující vůči konkrétní osobě, která návrh podává, tedy o zásah individualizovaný a konkretizovaný. Musí jít o adresný, osobní akt, který bezprostředně mění právní situaci (právní poměry) zasažené osoby. V této souvislosti Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele ve věci výjimky z obecného pravidla § 72 odst. 2 a § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že pokud ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným, nelze návrh stěžovatele v tomto bodu projednat.

Pokud se týká části ústavní stížnosti směřující proti odmítnutí žádosti o odškodnění členů 1. Družstevní záložny Ministerstvem financí ČR, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil u Ministerstva financí ČR nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, kterému nebylo sdělením Ministerstva financí ze dne 15. 3. 2001 vyhověno. Podle ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, má stěžovatel možnost domáhat se náhrady škody u soudu, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Ústavní stížností by pak bylo možné napadnout pouze konečné rozhodnutí ve věci, budou-li k takovému postupu ústavněprávní důvody. Do té doby je nutno tuto část ústavní stížnosti považovat za nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, v návaznosti na ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a že ji tedy lze podat toliko po vyčerpání všech ostatních prostředků ochraně práv, tzn. až po využití všech možností, které skýtá právní řád České republiky. Pokud by totiž Ústavní soud měl rozhodovat přímo o zásahu orgánu veřejné moci tak, jak požaduje stěžovatel, představoval by prakticky první přezkumnou instanci, která by musela provést úplná skutková zjištění daného případu, což však zjevně nekoresponduje s ústavně právním vymezením postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl částečně z důvodu, že návrh byl podán někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a částečně pro jeho nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 2. 10. 2001

Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 521/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies