III. ÚS 99/01

03. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 99/01


Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H.Š., zastoupené JUDr. E.Š., proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2000, sp. zn. 53 Co 322/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
24. února 2000, sp. zn. 20 Nc 19/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2000 (53 Co 322/2000-365), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. února 2000 (20 Nc 19/98-298), jímž byli oba nezletilí synové stěžovatelky M. a R.Š. svěřeni do výchovy otce, a tvrdila, že uvedené obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, a to především ohledně poměrů stěžovatelky, neboť ustanovený opatrovník, jehož podjatost vícekrát marně namítala, nebyl se stěžovatelkou několik měsíců v kontaktu a šetření poměrů v její domácnosti bylo provedeno naposledy na jaře roku 1999. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz závěry obou znaleckých posudků). V tomto směru poukázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94 a I. ÚS 401/98. Stěžovatelka navrhla provedení důkazů (výslechem nezletilých), jež byly zamítnuty. Proto jsou napadená rozhodnutí též v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Podáním ze dne 8. března 2001 doplnila stěžovatelka svou ústavní stížnost takto:
* z přiloženého znaleckého posudku z odvětví molekulární genetiky a imunologie ze dne 28. února 2001 vyplývá, že RNDr. L.Š., není biologickým otcem nezletilého R.,
* rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (14C 144/98) bylo manželství stěžovatelky rozvedeno,
* usnesením Policie ČR ze dne 16. ledna 2001 bylo odloženo trestní oznámení podaného
dr. Š. na maření výkonu úředního rozhodnutí stěžovatelkou,
* písemné prohlášení nezletilého R.Š.,
* lékařské zprávy ze dne 16. února 2001 od MUDr. J.D.,
* trestní oznámení na dr. Š., ze dne 7. března 2001.
I tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že byl neúplně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. února 2000 (20 Nc 19/98) o úpravu výchovy, výživy a styku pro dobu do rozvodu a pro dobu po rozvodu rozhodl soud takto:
1. Nezletilý M.Š., a nezletilý R.Š., se svěřují pro dobu po rozvodu do výchovy otce.
2. Matka je povinna platit na výživu nezletilého M. 1200,- Kč a na výživu nezletilého R. 900,- Kč, a to k rukám otce, do každého 15. dne v měsíci předem, počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství.
3. Matka je oprávněna se stýkat s nezletilým M. a nezletilým R. každý sudý týden v roce od čtvrtka 17.00 hodin do následující neděle do 19.00 hodin, o jarních prázdninách v každém sudém roce, o velikonočních prázdninách v každém lichém roce, o podzimních prázdninách v každém lichém roce, o vánočních prázdninách v lichém roce od 26. 12. 10.00 hodin do 1. 1. 18.00 hodin, v sudém roce od 25. 12. 10.00 hodin
do 26. 12. 18.00 hodin a o letních prázdninách tři týdny s tím, že matka sdělí otci termín své dovolené do každého 30. dubna v roce a nezletilé děti převezme a odevzdá v místě bydliště otce.
4. Otec je povinen nezletilé děti na styk s matkou připravit.
5. Rodiče jsou povinni zaplatit na znalečném každý částku 11 207,50 Kč do pokladny zdejšího soudu, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
6. Řízení o úpravě poměrů pro dobu do rozvodu se zastavuje.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně konstatoval, že v daném případě oba rodiče měli zájem o svěření obou dětí do výchovy, nesouhlasili s rozdělením dětí a s tímto rozdělením nesouhlasili ani nezletilé děti a opatrovník. Pro střídavou výchovu nebyly splněny podmínky, neboť jednak rodiče neměli o tuto výchovu zájem a rovněž znalci MUDr. Č. a PhDr. D. zpochybnili u rodičů vhodnost střídavé výchovy pro přetrvávající neschopnost jejich vzájemné komunikace a výměny informací ohledně dětí. Soud rozhodl
o svěření obou nezletilých chlapců do výchovy otce, který nebyl z výchovy vyloučen; ze znaleckého posudku, stvrzeného výpovědí již uvedených znalců, vyplynulo, že z psychiatrického hlediska je otec schopen, stejně jako matka, vychovávat oba syny. Námitky stěžovatelky proti výchovné způsobilosti otce stran jeho psychického stavu pak byly vyloučeny předloženými lékařskými zprávami o zdravotním stavu otce, stejně tak námitky ohledně pracovní doby otce. Soud I. stupně provedl veškeré účastníky navržené důkazy (č. l. 293 spisu Obvodního soudu pro Prahu 10) a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi řádným způsobem vypořádal. Ohledně svěření dětí do výchovy otce poukázal obecný soud zejména na to, že vycházel zejména ze znaleckého posudku ze dne 25. ledna 2000, tento posudek považoval za objektivní, neboť posudek byl vypracován dvěma znalci, a to jak z oboru psychologie, tak psychiatrie a oba znalci považují za podstatné, aby děti s přihlédnutím k jejich pohlaví a věku měly ve výchově uspokojivě obsažen mužský prvek, což považují za důležitější, než vzorný úklid v bytě a péči matky hodnotí až nadměrně pečlivou. Obecný soud přihlédl rovněž k tomu, že ze strany otce hrozí menší nebezpečí, že by bránil široce upravenému styku dětí s matkou, než opačně, jak zjistili znalci, a také k tomu, že děti v bytě v P. (kde v současnosti výlučně přebývá toliko otec) mají zázemí a prostředí, které jim jsou důvěrně známy (č. l. 305 spisu Obvodního soudu pro Prahu 10).

Na základě odvolání, podaného stěžovatelkou, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl takto:
I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o výchově a výživy nezl. M. a nezl. R. pro dobu po rozvodu manželství rodičů, jakož i ve výroku o znalečném se potvrzuje.
II. Ve výroku o úpravě styku matky s nezletilými se rozsudek soudu I. stupně mění jen tak, že ke styku v době jarních, velikonočních a podzimních prázdnin matka nezletilé převezme vždy v pátek předcházející termínu prázdnin v 17.00 hod. a otci je zpět předá vždy v neděli prázdniny uzavírající v 18.00 hod., jinak se tento výrok potvrzuje.
Městský soud v Praze se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně a také s právním posouzením věci.
V odvolání stěžovatelka uplatnila v podstatě shodná tvrzení jako v ústavní stížnosti, s nimi se však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádným způsobem vypořádal (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Podstatou ústavní stížnosti je tak prostý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, ten však sám o sobě nemohl zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv a svobod, zejména jestliže se s jejími námitkami a argumenty ústavně konformním způsobem vypořádaly, jak je dostatečně zřejmé z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy k porušení procesního postupu obecných soudů za podmínky, kdy Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, jak již vyložil mnohokráte dříve (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994), nedošlo.

Stěžovatelka se mýlí, jestliže tvrdí, že "skutkové závěry jsou v extrémním rozporu se závěry právními". Jak již bylo zmíněno dříve, soudy I. i II. stupně opřely svá rozhodnutí zejména o znalecký posudek a výpovědi znalců, z nichž v souladu s kautelami zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) dovodily, že nezletilým dětem vytvoří příznivější podmínky výchovy jejich otec než matka.

Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran toho, že znalecké posudky svědčí ve prospěch střídavé výchovy, případně rozdělení dětí mezi rodiče, a že jako nejméně vhodné pokládají svěření obou dětí do výchovy jednoho z rodičů. Jak plyne ze znaleckých posudků (znalců MUDr. Č. a PhDr. D.), oba znalci ve svém posudku zpochybnili vhodnost střídavé výchovy pro přetrvávající neschopnost vzájemné komunikace a výměny informací ohledně dětí a když jinak ani jednoho z rodičů z výchovy nezletilých dětí nevyloučily. Obdobný názor zaujali další znalci (MUDr. J.K., PhDr. J.K.), kteří ve svém posudku uvedli, že oba rodiče pokládají sice za potencionálně možné vychovatele, nicméně rozdělení dětí nepokládali znalci za vhodné. Problémem je konfliktní až patologický vztah mezi rodiči (č .l. 38 až 64 spisu Obvodního soudu pro Prahu 10).

Obdobný názor zastával opatrovník a také ze zprávy občanského sdružení F., (č. l. 356spisu Obvodního soudu pro Prahu 10), na který se obrátila matka
o pomoc při svěření dětí do vlastní péče, plyne, že jako vhodnější se jeví svěřit oba nezletilé do péče otce s možností širšího styku s matkou, zvláště u nezletilého R., v němž systematicky vytváří proti otci syndrom zavrženého rodiče, a tak jej psychicky deptá. Tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy rozhodly ve prospěch nejméně vhodné varianty, tj. svěření dítěte do výchovy jen jednoho z rodičů, je tedy nedůvodné, odhlédnuto již od toho, že sama stěžovatelka vždy navrhovala svěření obou nezletilých do své výchovy (např. č. l. 293, 358 spisu Obvodního soudu pro Prahu 10).

Stěžovatelka navrhla v odvolacím řízení provedení důkazu výslechem nezletilých (viz protokol o jednání před odvolacím soudem, č. l. 358 spisu Obvodního soudu pro Prahu 10). V této souvislosti je však nutno poukázat na to, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré účastníky řízení navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10,
Praha 1995). Pokud tedy obecný soud II. stupně považoval za nadbytečný výslech nezletilých dětí (v řízení před obecným soudem I. stupně tento důkaz navržen nebyl), neměla tato skutečnost sama o sobě vliv na porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a to již proto, že názor nezletilých dětí byl opakovaně zjišťován znalci a rodiči vyžádaných vyšetření dětí dalšími odbornými pracovníky. V čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte se smluvní strany této Úmluvy, mezi které náleží rovněž Česká republika, zavázaly, že dítěti poskytnou zejména možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního práva, jehož porušení shledáno nebylo. K porušení označeného článku Úmluvy o právech dítěte tedy nedošlo.

Obdobně nedůvodné se jeví tvrzení stěžovatelky co do nedostatečně zjištěného skutkového základu věci, neboť ve skutečnosti - jak tomu nasvědčuje obsah spisu - obecné soudy provedly obsáhlé a pečlivé dokazování.

Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 84/94, I. ÚS 401/98 je z důvodu odlišných skutkových okolností nepřípadný. V označených věcech bylo judikováno, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a že tuto zásadu je možné prolomit toliko tehdy, jestliže právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo jestliže z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Ve věci posuzované ústavní stížnosti však tyto předpoklady zjištěny nebyly.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že nedošlo k porušení tvrzených, ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto ustanovení patrno.



Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 99/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies