III. ÚS 495/01

03. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 495/01


Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z.P., zastoupeného JUDr. J.B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2001, sp. zn.
44 To 772/2001/V, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. května 2001, sp. zn. Nt 2351/2001/V, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2001 (44 To 772/2001/V), jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. května 2001 (Nt 2351/2001/V), o vzetí do vazby; stěžovatel je obviněn spolu s dalšími obviněnými z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§ 187 odst.1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona], jehož se měl dopustit formou spolupachatelství (§ 9
odst. 2 tr. zákona).
Oběma uvedenými rozhodnutími se stěžovatel cítí dotčen na svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod; tvrdí, že bylo porušeno nejen ustanovení trestního řádu, když nebyly provedeny důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a policejní orgán z nich vyvodil nesprávný závěr při jejich vyhodnocování. Tvrdí také, že usnesení obecných soudů nesplňují formální podmínky dané ustanovením § 134 odst. 2 tr. řádu, čímž byl porušen jeden ze základních principů spravedlivého procesu.

Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do svého tvrzení stran porušení jeho (ústavně zaručených) práv a posléze navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel je stíhán spolu s dalšími obviněnými z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§ 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona], kterého se měl dopustit formou spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zákona). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. května 2001 (Nt 2351/2001/V) byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu. Do tohoto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, ve které zejména namítal nedostatek konkrétních skutečností, které by měly založit zákonný důvod vazby a vyslovil přesvědčení, že obvinění se zakládá pouze na záznamech odposlechu jeho telefonických hovorů, ze kterých policejní orgán vyvodil nesprávné závěry, což však nelze pokládat za konkrétní skutečnosti ve smyslu § 67 tr. řádu.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2001 (44 To 772/2001/V) byla zamítnuta stěžovatelova stížnost do prvostupňového usnesení ze dne 18. května 2001 (Nt 2351/2001/V), o vzetí do vazby, když byla přezkoumána zákonnost napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo.

Obecné soudy vyložily své rozhodovací důvody zcela ve shodě se zákonem (§ 134 odst. 2 tr. řádu), a to tak, že důvody, pro které dospěly k závěru, že současný procesní stav věci zakládá zákonné omezení stěžovatelovy osobní svobody, nevykazují pochybnosti, zejména pak ne v tom směru, že by nevážily jak zájem na dosažení účelu trestního stíhání (§ 1 odst. 1 tr. ř.), tak objektivní nezbytnost současného omezení stěžovatelovy osobní svobody.

Důvody, vyložené obecnými soudy a obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí, jsou výsledkem hodnocení důkazů, které je atributem (nezávislého) soudcovského (soudního) rozhodování, a protože samotná rozhodnutí obsahují náležitosti stanovené zákonem, je na místě odkázat stěžovatele na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž jak oblast hodnocení důkazů, tak oblast soudcovského rozhodování, pokud extrémně nevybočují z procesně a i jinak obecně uznávaných kautel a nejsou v rozporu se zásadami logiky, se z přezkumu Ústavním soudem vymykají (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově trestní věci nelze obecným soudům, a zejména odvolacímu soudu, vytýkat vady protiústavní povahy, a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 495/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies