II. ÚS 490/01

03. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, č.j. 21 Cdo 1837/2000 - 66, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 1999, č.j. 18 Co 454/99 - 39, a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 4. 1999, č.j. 13 C 330/98 - 22, takto :


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění :


Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel podal u Okresního soudu v Karlových Varech žalobu, kterou se domáhal, aby soud vyslovil, že závěť pořízená zemřelou B. K. je neplatná. Žaloba stěžovatele byla zamítnuta jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné, když zároveň nebylo shledáno, že by předchozí soudní rozhodnutí trpěla vadami uvedenými v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena jeho citovaná práva a argumentuje stejně, jako již činil v řízení před obecnými soudy, tedy zejména, že došlo k nesprávnému postupu soudu při vydání usnesení o přerušení dědického řízení.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu je stanoveno, v jakých případech je dovolání přípustné. Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, že v ostatních případech není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva - práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. U části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, je proto nesprávný závěr stěžovatele, že lhůta k podání ústavní stížnosti zůstala zachována. Ústavní stížnost podaná k poštovní přepravě dne 9. 8. 2001, směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně, když oba byly vydány v roce 1999, je tak nepochybně podána po lhůtě k tomu stanovené § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. V této části byl proto návrh směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.

V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR pak ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a Ústavním soudem nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto, a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatele, které se k přípustnosti dovolání vztahovaly a byly zároveň opakovány v ústavní stížnosti. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené byl návrh v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb, odmítnut.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 3. 10. 2001



JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 490/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies