II. ÚS 298/01

03. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného Mgr. V. K., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 2 T 129/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2001, sp. zn. 9 To116/2001, takto :


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění :


Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutím soudu prvního stupně, napadeným ústavní stížností, byl stěžovatel uznán vinným, že ve dnech 8. 10. 1998 a 12. 11. 1998 v Praze 9 vyrobil a dodal Č., provozní rychloměrné proužky v celkovém množství 5.805 ks v hodnotě 164.304,80 Kč, přestože věděl, že tyto proužky jsou na základě osvědčení Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 24. 9. 1996 č. 5193 chráněným užitným vzorem, jehož majitelem je M. Č., tedy neoprávněně zasáhl do práv k užitnému vzoru, čímž spáchal trestný čin porušování průmyslových práv dle § 151 trestního zákona a za použití § 53 odst. 1, odst. 3 trestního zákona byl podle § 151 trestního zákona odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl soudem podle § 54 odst. 3 trestního zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Rozsudkem odvolacího soudu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, když rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen jen co do výroku o náhradě škody a odvolací soud rozhodl znovu o náhradě škody. Obě citovaná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadá ústavní stížností a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, když tvrdí, že jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, navrhoval k prokázání své neviny důkazy, jejichž provedení však bylo soudy odmítnuto, a to bez patřičného podrobného zdůvodnění. Konkrétně mělo jít o výslech patentové zástupkyně stěžovatele Mgr. M. M., o posudek Úřadu průmyslového vlastnictví podle § 21 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 478/1992 Sb.") a § 67 zákona č. 527/1990 Sb. o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 527/1990 Sb.") o tom, že předmět popsaný v žádosti podle § 67 zákona č. 527/1990 Sb. spadá do rozsahu ochrany užitného vzoru a dále o důkaz znaleckým posudkem ohledně stejné otázky.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Na tomto místě nutno opakovaně připomenout, že Ústavní soud není součástí obecných soudů a z tohoto pohledu není ani oprávněn zasahovat do jeho rozhodovací činnosti. To ovšem jenom tehdy, pokud tyto soudy svým postupem a následným rozhodováním neporušují základní práva či svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Oba soudy totiž podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem), respektujíce jeho příslušná zákonná ustanovení, týkající se zejména rozhodnutí o rozsahu prováděného dokazování a provádění důkazů samotných v rámci celého trestního řízení. Postup předpokládaný trestním řádem byl soudy respektován a vyjádřen i v jejich rozhodnutích. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud uvedl a přesvědčivě vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno, stejně jako proč a které důkazy pominuly (srov. zejména str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu se závěrem o porušení práva ke chráněnému užitnému vzoru). Podle § 9 trestního řádu byly obecné soudy bezpochyby oprávněny si pro účely trestního řízení samy vyřešit předběžnou otázku, zda jednání stěžovatele bylo v rozporu s právy vyplývajícími z ochrany užitného vzoru, který je podle zákona stěžovatel povinen respektovat, když šlo o otázku viny stěžovatele k uvedenému znaku spáchaného trestného činu. V naznačeném směru Ústavnímu soudu ČR nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ve kterých nelze spatřovat postup rozporný se zákonem, či dokonce promítající se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když i v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst. 6 trestního řádu), a to při zachování hranic ústavnosti vymezující právo na spravedlivý proces. Nezbývá než uzavřít, že namítané právo navrhovatele na spravedlivý proces v projednávané věci nebylo zasaženo, když jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Ústavní soud dále považuje za nutné odkázat na svoji ustálenou judikaturu (srov. například dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 292/2000, a tam citovaný nález Ústavního soudu ČR), podle které obecný soud není povinen provádět všechny navrhované důkazy, ale pouze ty, které považuje za potřebné k náležitému objasnění skutkového stavu věci. Soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť účelem dokazování je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit "hodnocení důkazu obecných soudů", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.

Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 3. 10. 2001

JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 298/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies