II. ÚS 250/01

03. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. N. a Ing. I. N., zastoupených JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2001, č.j. 10 Ca 417/2000-33, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu - referátu dopravy a silničního hospodářství v Jindřichově Hradci ze dne 14. 12. 2000, č.j. RD 2019/2802/00-A, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :



Ústavní stížnost se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2001, č.j. 10 Ca 417/2000-33, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu - referátu dopravy a silničního hospodářství v Jindřichově Hradci ze dne 14. 12. 2000, č.j. RD 2019/2802/00-A. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti výzvě a rozhodnutí Obecního úřadu F. ze dne 18. 9. 2000, č.j. 75/00-OBÚ, a toto rozhodnutí potvrzeno. Stěžovatelé tvrdí, že tím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z kopií rozhodnutí v předmětné věci vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Rozhodnutím Obecního úřadu F. ze dne 18. 9. 2000, č.j. 75/00-OBÚ, byli stěžovatelé vyzváni, aby do 7 dnů odstranili špalky dřeva, kmeny stromů a betonové kvádry na pozemku, když bylo zjištěno, že místní komunikace (vedená podle pasportu místních komunikací po tomto pozemku) je z obou stran zatarasena a je tak bráněno v příjezdu chatám. Stěžovatelé však tvrdili, že na jejich pozemku před rodinným domkem se žádná komunikace nenachází a není o tom záznam v katastru nemovitostí a že k chatám je možný přístup z jiné strany. Jejich odvolání bylo silničním správním úřadem zamítnuto a rozhodnutí Obecního úřadu F. ze dne 18. 9. 2000, č.j. 75/00-OBÚ, bylo potvrzeno. V řízení silniční správní úřad vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Obecního úřadu F. ze dne 20. 11. 1995, č.j. 36/95, které bylo doručeno veřejnou vyhláškou a nabylo právní moci 6. 12 1995, došlo k zařazení komunikace na tomto pozemku mezi místní komunikace. Neztotožnil se s námitkami stěžovatelů, jejichž správní žaloba byla následně zamítnuta krajským soudem.

Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které tvrdí, že v některých částech odůvodnění uvedl soud "zřejmě právní a fakticky zcestné závěry". Pozemek nabyli kupní smlouvou od Č., které byly v době zřízení předmětné místní komunikace vlastníkem tohoto pozemku. Noví vlastníci převzali jen smluvní omezení vlastnického práva ve prospěch Č., ve výpisu z katastru nemovitostí však takové věcné břemeno vloženo není. Proto došlo k bezprávnímu omezení jejich vlastnických práv. Soud rovněž nepřihlédl k tomu, že k chatám existuje i jiná přístupová cesta a rovněž nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí Obecního úřadu F., č.j. 36/95, které je základem pro všechna ostatní rozhodnutí. Pro aplikaci § 26 správního řádu o doručení veřejnou vyhláškou však nebyly splněny podmínky a toto rozhodnutí proto dosud nenabylo právní moci. Byl rovněž pominut jako účastník řízení v roce 1995 okresní hygienik, když na předmětném pozemku se nachází studna s pitnou vodou. Ze všech těchto důvodů namítají porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé byli po odstranění vad svého podání řádně zastoupeni ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatelé opakují své námitky z řízení před silničním správním orgánem a před krajským soudem, které se týkají výkladu obyčejných zákonů jako je v daném případě zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, popř. § 123 o.z. Přezkoumávání takových otázek ovšem Ústavnímu soudu ani nepřísluší. V působnosti Ústavního soudu není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není další instancí, která by mohla pokračovat rozhodovat ve sporu vyplývajícím z veřejnoprávní úpravy pozemních komunikací a posuzovat platnost právních úkonů jejich účastníků, konkrétně kupní smlouvy stěžovatelů s Č., ohledně předmětného pozemku a věcných břemen na něm váznoucích. Ústavní soud nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy a jejich závěry, a to ani tehdy, kdyby s nimi nesouhlasil. Ústavní soud je příslušný hodnotit pouze ústavnost řízení a rozhodnutí, které z něj vzešlo.
Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti plyne z toho, že stěžovatelé převážně argumentují porušením svých vlastnických práv, ačkoli v daném řízení jejich vlastnictví nikdo nezpochybňoval, pouze z něj vyvozoval důsledky. Ty plynou z veřejnoprávní úpravy režimu pozemních komunikací a z aplikace příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích, kdy stěžovatelé jsou sice vlastníkem pozemku, avšak na tomto pozemku je umístěna stavba komunikace, jejímž vlastníkem je obec F. podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V soudním řízení byla posuzována zákonnost rozhodnutí silničního správního orgánu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, nikoli o sporné otázky plynoucí ze soukromoprávních vztahů a okolností uzavření kupní smlouvy stěžovatelů a Č. Tyto okolnosti mohou stěžovatelé zpochybnit v jiném řízení a podle jiných pravidel. Nebylo proto shledáno porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť takové povinnosti veřejnoprávní předpisy ukládají každému vlastníku nemovitosti, na které se nachází komunikace ve smyslu § 2 platného zákona o pozemních komunikacích a rovnost vlastníků z hlediska zákonného obsahu a ochrany jejich práva nebyla porušena.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, je nutno uvést, že stěžovatelům byla nabídnuta výměna pozemků, popř. jejich odkoupení. Pokud s tím nesouhlasí, jde o věc vztahu vlastníka stavby komunikace a vlastníka pozemku postupem podle § 17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a nebylo to předmětem tohoto řízení.
Pokud jde o námitku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, odkazuje se výše uvedené ohledně příslušnosti Ústavního soudu k hodnocení řízení před obecnými soudy. Uvedené ustanovení zaručuje právo na spravedlivý proces, nikoli na výsledek ve prospěch stěžovatelů. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny, a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek. Krajský soud se vypořádal s podstatnými okolnostmi případu, s jednotlivými námitkami stěžovatelů včetně návrhu na doručení podle § 250b odst. 2 o.s.ř. a právní moci rozhodnutí Obecního úřadu F., č.j. 36/95. Jeho závěry ohledně výkladu § 26 správního řádu by mohly být Ústavním soudem zpochybněny pouze v případě, že by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Tak tomu ale v daném případě není, když krajský soud vyšel z podrobně zdokumentovaného stavu u původního vlastníka pozemku a z vyjádření Správy chráněných krajinných oblastí ČR, Správy chráněné krajinné oblasti Třeboňsko i z postavení stěžovatelů v roce 1995, kdy nemovitost ještě nevlastnili. Je věcí soudu, aby posoudil aplikaci obyčejného zákona a okolnosti, které správní orgán k jeho určité aplikaci vedly, stejně jako to, zda je znám nejen vlastník dotčeného pozemku, nýbrž všichni účastníci řízení ve smyslu předpisů o správním řízení. Totéž platí pro aplikaci § 135 odst. 2 o.s.ř. a to, jaký způsob řešení předběžné otázky soud zvolí.
Pokud jde o námitku porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, je třeba poznamenat, že obecné tvrzení stěžovatelů, postrádající řádné zdůvodnění, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti v tomto bodě. Totéž se týká blíže nespecifikované námitky, že řízení bylo vedeno s odkazem na bod 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. podle pravidel dříve platného o.s.ř.
Napadené rozhodnutí krajského soudu by mohlo být z výše uvedených důvodů zrušeno pouze tehdy, kdyby byl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Protože takové porušení Ústavní soud neshledal, byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2001


JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 250/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies