I. ÚS 410/01

03. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Č. L., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. 11 Co 580/2000,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2001, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 13 C 27/98, ve výroku, jímž byla žaloba ohledně zaplacení částky 5 375,-- Kč zamítnuta, změněn tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 1 075,-- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a co do zbytku 4 300,-- Kč byla žaloba zamítnuta.

Skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že stěžovatel se domáhal na žalované České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, zaplacení částky 9 675,-- Kč spočívající v odměně za zastoupení advokátem, jako škody vzniklé mu v souvislosti s nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zákona.

Co do částky 4 300,-- Kč žalovaný vynaložené náklady za podání ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni uznal jako účelně vynaložené a škodu v této výši uhradil.

Odvolací soud poté uznal ještě jako účelně vynaložené náklady částku
1 075,-- Kč, které stěžovateli vznikly v souvislosti s podáním Okresnímu státnímu zastupitelství v Chebu a ve zbytku 4 300,-- Kč žalobu zamítl, když se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně o neúčelnosti podání stěžovatele na orgán Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla porušena jeho základní práva zaručená článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem) a článkem 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanovením tohoto článku, má nárok na odškodnění). Má za to, že všechny úkony jeho právního zástupce byly účelné a že jejich neproplacením došlo k porušení jeho shora uvedených základních práv.

K podanému návrhu ústavní stížnosti Ústavní soud byl nucen, jako již mnohokrát, konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni se námitkami stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal.

Pokud jde o tvrzené porušení práva na náhradu škody podle § 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel v daném případě využil podle hlavy páté citované Listiny práva na soudní ochranu. Pokud však soudy po řízení vedeném podle zákona nerozhodly zcela podle jeho představ, nelze z daného usuzovat, že by tímto došlo k porušení jeho práva na náhradu škody, jak je výše specifikováno.

Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem a nevyplývá ani z napadeného rozsudku, že by stěžovatel byl obětí zatčení nebo zadržení a z tohoto důvodu měl nárok na odškodnění - jak vyplývá ze stěžovatelem namítaného porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení tvrzených ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.



V Brně dne 3. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 410/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies