I. ÚS 260/01

03. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2001, čj. 30 Ca 100/2000 - 16, 30 Ca 101/2000 - 12, 30 Ca 102/2000 - 12, 30 Ca 103/2000 - 12, 30 Ca 104/2000 - 12, a rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 2. 3. 2000, čj. 1248a/143/2000-03, a ze dne 10. 3. 2000, čj. 1248b/143/2000-03, 1248c/143/2000-03, 1248d/143/2000-03, a 1248e/143/2000-03,


takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v návrhu ze dne 26. 4. 2001, doplněném dne 3. 9. 2001, napadá konečné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byly ve společném řízení zamítnuty návrhy na přezkoumání několika rozhodnutí ve věci dodatečných platebních výměrů provedených celními úřady, i jemu předcházející jednotlivá rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové. Dovozuje, že uvedeným soudním rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. V petitu navrhuje zrušení napadeného soudního rozsudku i rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

K argumentaci, resp. odkazům, na jiný, patrně podobný případ, Ústavní soud toliko konstatuje, že z obecného pohledu neposuzuje, resp. neporovnává, judikaturu státních orgánů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Toliko zkoumá otázku event. porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá. Event. sjednocování judikatury, resp. přístup obecných soudů k výkladu konkrétních ustanovení zákona, provádí běžně Nejvyšší soud, a nikoliv soud Ústavní.

Stěžovatel v dané věci především v odůvodnění návrhu polemizuje s právními názory obecného soudu a vesměs opakuje argumentaci - a to zvláště vlastní výklady celních a daňových předpisů - kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení. Do autonomie interpretace jednoduchého práva - jak uvedeno výše - ovšem Ústavní soud nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou vesměs samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, publikované pod č. 22, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud svoje rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže znamenat porušení cit. ustanovení, resp. nezakládá to samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Ke specifikovaným ústavněprávním námitkám je třeba především konstatovat, že čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neuvádí samostatná jednotlivá práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Citované ustanovení má charakter toliko základního, obecného ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první Listiny základních práv a svobod. Principy obsažené v článcích této hlavy se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení čl. 4 odst. 1 citované Listiny (stejně jako ostatních ustanovení v hlavě první) proto samostatně zpravidla napadat nelze, a je možné namítat jeho porušení pouze v návaznosti na další, konkrétní základní právo nebo svobodu při uvedení tomu odpovídajícího ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR, event. mezinárodní smlouvy podle čl. 10, jež mělo být porušeno (obdobně srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 12/94, publikovaný pod č. 20, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Tímto ustanovením je podle stěžovatele čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Co se pak týče namítaného porušení práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základní práv a svobod, pokud toto ustanovení stanoví, že daně a poplatky mohou být ukládány na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy příslušná daň či poplatek (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním (srov. též nález publikovaný pod č. 130/1996 Sb.). Listina základních práv a svobod pro zákonodárce v tomto směru nestanoví žádná další omezení. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (to přísluší soudům obecným), pokud tím není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo.

Porušení ústavně zaručených procesních práv stěžovatel nenamítal a ani Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 3. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 260/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies