II. ÚS 359/98 - K zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru

03. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Právní úkon, na jehož podkladě je navrhován vklad práva do
katastru nemovitostí, zkoumá katastrální úřad v řízení o povolení
vkladu z hledisek, která jsou taxativně vypočtena v ustanovení
§ 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Je-li tímto úkonem dohoda
o vydání věci uzavřená jejími účastníky podle ustanovení § 5 odst.
3 zákona č. 87/1991 Sb., nezkoumá katastrální úřad, zda v daném
případě byly splněny předpoklady pro mimosoudní rehabilitaci podle
zákona č. 87/1991 Sb., neboť ustanovení § 5 odst. 1 zákona
č. 265/1992 Sb. k posouzení naplnění těchto předpokladů
katastrální úřad nezmocňuje.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.10.2001 sp. zn. II. ÚS 359/98)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní
stížnosti 1) L. P-ové, zemřelé dne 17. 4. 1999, jejímž procesním
nástupcem se stal 2) J. P., zemřelý dne 24. 10. 2000, jehož
procesními nástupci se stali 3) O. P-ová, 4) M. P-ová, a 5) V.
P-ová, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998,
č.j. 33 Ca 67/97 - 19, za účasti Městského soudu v Praze, jako
účastníka řízení, a města Cheb, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33
Ca 67/97 - 19, se zrušuje.


Odůvodnění
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky L. P-ové
podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33 Ca
67/97 - 19, a namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do
jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl.
2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze se měl zásahu dopustit, když rozhodl
v rozporu s ust. § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a to nesprávným
posouzením přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát
a nesprávným posouzením splnění podmínky uplatnění nároku dle
zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých
majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této
neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Zásahu se
měl také Městský soud v Praze dopustit tím, že v rozporu
s ústavními předpisy uznal za právní důvod přechodu majetku na
stát nulitní právní akt, resp. potvrdil vyvlastnění majetku
navrhovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka
navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Dne 27. 12. 1999 obdržel Ústavní soud sdělení stěžovatele
2), spolu s plnou mocí pro S. O., advokátku, o tom, že
stěžovatelka L. P-ová zemřela a stěžovatel 2) je jediným dědicem.
Také navrhl "změnu označení navrhovatele" a připojil sdělení
soudního komisaře - notáře o tom, že dědické řízení nebylo dosud
skončeno a že on je jediným dědicem a dědictví neodmítl.

Dne 24. 10. 2000 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní
stížnosti, s oznámením data úmrtí stěžovatelky 17. 4. 1999
a s přiloženou kopií pravomocného usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 11. 4. 2000, č.j. 22 D 293/99 - 42, Nd 64/99, ve
věci dědictví po zemřelé stěžovatelce 1), ve kterém je jako jediný
dědic potvrzen stěžovatel 2). V uvedeném doplnění jsou pouze
opakovány důvody již uvedené v ústavní stížnosti, je však nově
poukázáno na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 38/98,
které dle stěžovatele potvrzuje, že katastrální úřad nezkoumá
v řízení o povolení vkladu práva, zda byl splněn předpoklad pro
uzavření dohody o vydání nemovitostí podle § 5 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.).

Dne 8. 11. 2000 obdržel Ústavní soud sdělení S. O-ské,
advokátky, ve kterém oznamuje Ústavnímu soudu, že ve věci shora
uvedené ústavní stížnosti zemřel dne 24. 10. 2000 stěžovatel 2).

Po vyžádání obdržel dne 2. 4. 2001 Ústavní soud od Magistrátu
města Brna duplikát úmrtního listu zemřelého stěžovatele 2).

Po vyžádání obdržel dne 5. 6. 2001 Ústavní soud od Obvodního
soudu pro Prahu 5 kopii pravomocného usnesení tohoto soudu ze dne
21. 3. 2001, č.j. 18 D 1437/2000 - 67, ve kterém jsou jako dědičky
zemřelého stěžovatele 2) označeny stěžovatelky 3), 4), a 5).

Dne 9. 7. 2001 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelek 3),
4) a 5), ve kterém navrhují "změnu označení navrhovatelů" ve
smyslu uvedeného právního nástupnictví, a přiloženými plnými
mocemi zmocňují S. O-skou, advokátku, aby je zastupovala v řízení
před Ústavním soudem.

Protože usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 4.
2000, č.j. 22 D 293/99 - 42, Nd 64/99, a usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2001, č.j. 18 D 1437/2000 - 67, bylo
prokázáno právní nástupnictví stěžovatelů 2) a následně 3), 4)
a 5), jednal s nimi Ústavní soud dále jako s účastníky řízení.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická
osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož
byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání
navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka
oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala
všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv
poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána
z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní
stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem,
opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno
základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového
stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu
došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná
a došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených
práv.

Z předložených listin bylo zjištěno, že Katastrální úřad
v Chebu, příslušný podle § 5 zákona č. 359/1992 Sb.,
o zeměměřických a katastrálních orgánech, přezkoumal ve správním
řízení, na základě návrhu, doručeného Katastrálnímu úřadu v Chebu
dne 12. 10. 1994, smlouvu o vydání nemovitostí ze dne 19. 9.
1994, kterou Město Cheb vydává a stěžovatelka 1) přijímá dům č.p.
479 se stav. parcelou č. 83 v katastrálním území Cheb, obec Cheb
(dále jen "smlouva o vydání nemovitostí") a rozhodl podle § 5
odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen " zákon č. 265/1992 Sb."), tak, že návrh na vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí zamítl. Své rozhodnutí ze dne 19.
3. 1996, č.j. V 1 - 1618/94, Katastrální úřad v Chebu zdůvodnil
pouze tak, že přezkoumal předložené listiny a dospěl k závěru, že
nejsou splněny podmínky vzniku nároku oprávněné na vydání věci ve
smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění zákona č. 116/1994 Sb. Oprávněná podle katastrálního úřadu
prokázala, že je oprávněnou osobou ve smyslu uvedeného zákona,
nesplňuje však další podmínku tohoto restitučního zákona, a to že
k přechodu majetku na stát došlo dekretem prezidenta republiky č.
5/1945 Sb. Oprávněné příslušel nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.
Svůj nárok však včas a řádně nikdy neuplatnila. Důvody, pro které
tak nemohla učinit do 25. února 1948, nejsou podle restitučního
zákona rozhodující, neboť zákon se vztahuje na zmírnění následků
některých majetkových křivd vzniklých od 25. února 1948 do 1.
ledna 1990. Z těchto důvodů proto Katastrálnímu úřadu v Chebu
nezbylo než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

Rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chebu ze dne 19. 3. 1996,
č.j. V 1 - 1618/94, napadla stěžovatelka opravným prostředkem
u soudu s tím, že katastrální úřad nezjistil ani jeden z důvodů
uvedených v § 5 zákona č. 265/1992, pro který by mohl návrh na
vklad zamítnout. Dle jejího názoru nebylo úkolem katastrálního
úřadu přezkoumávat listiny přiložené k návrhu na vklad, ale pouze
předmětnou dohodu o vydání. Dále namítala, že katastrální úřad
nesprávně posoudil nárok stěžovatelky na vydání předmětných
nemovitostí. Dále pak zdůvodňuje oprávněnost svého restitučního
nároku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 1996, č.j.
33 Ca 89/96 - 13, napadené rozhodnutí katastrálního úřadu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění Městský soud
v Praze uvádí, že Katastrální úřad v Chebu se především správně
zaměřil na zjištění, zda obsah předmětné smlouvy odpovídá
ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
ve znění pozdějších předpisů, zejména ve znění zákona č. 116/1994
Sb., dle kterého byla smlouva uzavřena, a to konkrétně na otázku,
zda je obsah smlouvy v souladu s ustanovením § 3 uvedeného zákona.
Dále pak Městský soud v Praze popisuje skutečnosti vedoucí
k uplatnění restitučního nároku stěžovatelkou a zabývá se aplikací
restitučních zákonů na uvedený konkrétní případ. Konstatuje, že
rozhodující je to, zda majetek, na který dopadal dekret č. 5/1945
Sb., a na který byl uplatněn nárok dle zákona č. 128/1946 Sb.,
přešel na stát v důsledku správního aktu vydaného po 25. 2. 1948.
V případě že ano, lze takový majetek vydat. Jen v případě, že
správní akt byl vydán před 25. 2. 1948, bylo by možné dojít
k závěru, že stát věc nabyl před rozhodným obdobím. Katastrálnímu
úřadu je vytýkáno nedostatečné zjištění skutkového stavu, a to ve
smyslu zjištění existence konfiskačního rozhodnutí a zjištění, zda
na předmětný majetek byl uplatněn nárok podle zákona č. 128/1946
Sb. Katastrálnímu úřadu je pak uloženo v souladu s těmito
zjištěními doplnit příslušným způsobem skutkový stav věci s tím,
že je především na městu Cheb, aby poskytlo příslušné konfiskační
rozhodnutí a na stěžovatelce, aby prokázala uplatnění nároku dle
zákona č. 128/1946 Sb. V odůvodnění Městský soud v Praze dále
uvádí, že pokud nebudou prokázány skutečnosti rozhodné pro
oprávněnost restitučního nároku, pak stěžovatelce nemůže být dle
uvedeného restitučního předpisu majetek vydán. Katastrální úřad má
pak podle příslušných skutkových zjištění posoudit, zda je obsah
smlouvy o vydání nemovitostí v souladu s uvedenými restitučními
předpisy či nikoli a zda jsou splněny další předpoklady dle § 5
zákona č. 265/1992 Sb. a lze povolit vklad do katastru
nemovitostí. Bude přitom vázán právním názorem soudu dle §
250s odst. 1 občanského soudního řádu (správně § 250r odst. 1).
K námitkám stěžovatelky dodává Městský soud v Praze, že
katastrální úřad přezkoumává podle § 5 zákona č. 265/1992 Sb.
listinu i z hlediska oprávnění účastníků nakládat předmětem
smlouvy. To v případě vydání nemovitosti podle restitučních
předpisů znamená i zkoumání, zda podle těchto předpisů je
nemovitost vydávána osobě oprávněné, která splňuje příslušné
předpoklady, resp. zda povinná osoba věc vydává v rozsahu svého
dispozičního oprávnění, tj. v souladu s restitučními předpisy.

V této věci pak Katastrální úřad v Chebu znovu jednal
a rozhodnutím ze dne 18. 6. 1997, č.j. V 1 1618/94, návrh na
povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl.
V odůvodnění katastrální úřad uvádí, pro rozhodnutí si obstaral
výměr č. 293, kterým ONV v Chebu rozhodl o konfiskaci předmětných
nemovitostí, když na rubu tohoto výměru je uvedena právní moc dne
24. 11. 1946. Na výzvu katastrálního úřadu pak stěžovatelka
uvedla, že není schopná doložit uplatnění nároku písemnými doklady
ani svědeckými důkazy, neboť všechny listiny v souvislosti
s trestním stíháním svého manžela v padesátých letech zničila
a případní svědci události již nežijí. Katastrální úřad
konstatuje, že ani po doplnění řízení o provedené důkazy nejsou
splněny podmínky vkladu podle § 5 zákona č. 265/1992 Sb.
Katastrální úřad v odůvodnění konstatuje, že je nepochybné, že
stěžovatelka je právním nástupcem osoby, které příslušel
restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., a že předmětné
nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě dekretu
presidenta republiky č. 5/1945 Sb. výměrem ONV v Chebu č. 293,
který nabyl právní moci dne 24. 11. 1946, t.j. před datem 25. 2.
1948. Klíčovou otázkou tak podle katastrálního úřadu zůstává, zda
stěžovatelka včas uplatnila svůj nárok podle zákona č. 128/1946
Sb. V této otázce však stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, když
předložila jen své čestné prohlášení a v depozitářích Okresního
archívu v Chebu ani žádné listinné důkazy o tomto nalezeny nebyly.
Podle katastrálního úřadu tak stěžovatelka řádné a včasné
uplatnění nároku neprokázala a její nárok se promlčel ve lhůtě tří
let od účinnosti zákona č. 128/1946 Sb. Proto katastrální úřad
rozhodl o zamítnutí návrhu na vklad.

Rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chebu ze dne 18. 6. 1997,
č.j. V 1 - 1618/94, napadla stěžovatelka opravným prostředkem
u obecného soudu s tím, že zpochybňuje závěr o přechodu
vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát před 25. 2. 1948
a uvádí také, že předmětný majetek byl arizován a sama měla
s ohledem na svůj zdravotní stav a následnou změnu státního
zřízení omezené možnosti domáhat se svých nároků. Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33 Ca 67/97 -19,
napadené rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil, a to proto, že
katastrální úřad dostatečně zjistil stav věci po skutkové stránce
a správně rozhodl a odvolání stěžovatelky tedy není důvodné.
V odůvodnění rozhodnutí Městský soud v Praze uvádí, že katastrální
úřad vycházel z pro něj závazného právního názoru soudu a správně
následně dovodil, že majetek přešel do vlastnictví státu před
rozhodným obdobím na základě výměru č. 293, který nabyl právní
moci dne 24. 11. 1946, a že stěžovatelka neprokázala uplatnění
nároků podle zákona č. 128/1946 Sb. K námitkám stěžovatelky uvádí,
že až do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. neplatil požadavek
intabulace jako předpoklad pro nabytí vlastnictví k nemovitým
věcem v případech přechodu vlastnického práva, tedy jako v tomto
případě úředním výrokem. I kdyby tak uvedený konfiskační výměr
nebyl vydán v souladu s tehdy platnými předpisy, podle soudu se
stát na jeho základě zmocnil předmětných nemovitostí bez právního
důvodu mimo rozhodné období - před datem 25. 2. 1948. Se zřetelem
na zjištění, že ve smyslu § 5 odst. 1, odst. 2 zákona č. 265/1992
Sb. nejsou dány podmínky pro to, aby katastrální úřad povolil
vklad vlastnických práv do katastru podle smlouvy o vydání
nemovitostí, když obsah smlouvy není v souladu s příslušnými
restitučními předpisy, Městský soud v Praze napadené zamítavé
rozhodnutí katastrálního úřadu jako věcně správné potvrdil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Městského
soudu v Praze. Ve vyjádření opakuje argumentaci uvedenou
v napadeném rozsudku, a to ve vztahu k přechodu vlastnictví
k předmětným nemovitostem před rozhodným obdobím, ve vztahu
k neunesení důkazního břemene stěžovatelkou v otázce prokázání
uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. a ve vztahu k otázce
souladu konfiskačního výměru s tehdy platnými předpisy. S ohledem
na uvedené Městský soud v Praze navrhuje, aby ústavní stížnosti
nebylo vyhověno.

Za město Cheb se k ústavní stížnosti vyjádřil jeho zástupce
JUDr. P. B., advokát. Zástupce ve vyjádření uvádí, že město Cheb
obdrželo žádost stěžovatelky o vydání předmětných nemovitostí.
Poté si opatřilo příslušné doklady a také posoudilo doklady
předložené stěžovatelkou a dospělo k závěru, že stěžovatelka je
oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., a proto s ní
uzavřelo dohodu o vydání nemovitostí. Dále pak zástupce popisuje
průběh řízení před katastrálním úřadem a soudem a ztotožňuje se
s názorem Městského soudu v Praze o tom, že stěžovatelka
neprokázala uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. a také
s názorem, že v případě přechodu vlastnického práva
k nemovitostem neplatil princip intabulace. V závěru zástupce
navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, neboť nedošlo k porušení čl.
11 Listiny a odkazuje při tom na judikaturu Ústavního soudu, podle
které je takto chráněno vlastnické právo již konstituované. Uvádí
také, že v ústavní stížnosti jsou jen opakovány argumenty
přednesené před obecnými soudy.

Katastrální úřad v Chebu ve vyjádření k ústavní stížnosti
považuje napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze za věcně
správné, které je v souladu se skutkovými zjištěními
a vykonanými důkazy. Odkazuje při tom na judikaturu Ústavního
soudu, podle které je chráněno vlastnické právo již existující
a stěžovatelka má podle něj jen snahu využít Ústavního soudu jako
další instance v hierarchii obecných soudů. Navrhuje, aby Ústavní
soud ústavní stížnost zamítl. Uvádí také, že se vzdávají práva být
vedlejším účastníkem v řízení.

Protože v předmětné věci jde o restituční nárok dle zákona č.
87/1991 Sb., ve znění zákona. č. 116/1994 Sb., je třeba úvodem
odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž při
posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí, že každý
restituční předpis vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci
i k osobám oprávněným tak, aby byl splněn účel i smysl tohoto
zákona, tj. aby byly zmírněny následky některých majetkových
a jiných křivd, vzniklých v období od roku 1948 do 1. 1. 1990.
Také je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu v tom smyslu,
že restituční zákony nelze vykládat restriktivně, výlučně
v neprospěch oprávněných osob.

Čl. 36 odst. 2 Listiny zní : " Kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit
na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí,
nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudů však nesmí být
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv
a svobod podle Listiny". Společná ustanovení § 244 až 246c
občanského soudního řádu pak v podstatě rozvádějí podmínky soudní
ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.

Podle ustanovení § 5 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb. musí oprávněná osoba povinnou osobu ve stanovené lhůtě
vyzvat k vydání nemovitostí, uzavřít s ní dohodu o vydání
nemovitostí, případně uplatnit své nároky u soudu. Podle zákona č.
265/1992 Sb. lze vlastnického práva k nemovitostem na základě
dohody o vydání nemovitostí nabýt vkladem do katastru nemovitostí.
Podmínky vkladu do katastru nemovitostí pak katastrální úřad
zkoumá podle § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že k základním zásadám,
ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada
subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti
vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva
poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.
182/1993 Sb.")], a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní
stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb. Smysl a účel této zásady reflektuje
maximum, dle něhož ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci
nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech
orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní
soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální
mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip
minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů,
jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech
přezkoumávána. Ústavní soud také při rozhodování o ústavní
stížnosti není další instancí v řešení věci samé. Jeho úkolem je
zjistit, zda napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo
porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda
stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní
soud k závěru, že nesprávnou aplikací ustanovení § 244 občanského
soudního řádu ze strany Městského soudu v Praze došlo k porušení
práva stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci
ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je celé správní
soudnictví podle části páté občanského soudní řádu ovládáno
zásadou dispozitivní a v případě podání ústavní stížnosti je
podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon
k ochraně práva poskytuje, splněna nikoli pouhým uplatněním
procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností
namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je
předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné
základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého
práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. Podle
§ 249 a § 250 h, ve spojení s § 250l odst. 2 občanského soudního
řádu je tak stěžovatel povinen ve shora uvedeném smyslu uvést
v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu rozsah přezkoumání
tohoto rozhodnutí. Tato dispoziční zásada je však podle stávající
teorie i judikatury prolomena a soud je povinen z úřední
povinnosti zkoumat napadené rozhodnutí například i po stránce
příslušnosti žalovaného správního orgánu k vydání rozhodnutí
v dané věci. Není totiž za této situace vyloučeno, že by se mohlo
jednat o akt trpící závažnými vadami anebo dokonce nulitní. Tuto
povinnost lze zejména zdůraznit ve věcech restitučních, kde jejich
cílem je podle restitučních předpisů náprava některých majetkových
křivd. Z odůvodnění obou rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chebu je
však zřejmé, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí podle uvedené dohody o vydání nemovitostí byl zamítnut
pouze z důvodu nesplnění podmínek stanovených zákonem č. 87/1991
Sb. a Katastrální úřad v Chebu tak fakticky prováděl přezkoumání
restitučního nároku stěžovatelky, ačkoli ta uplatnila svůj
restituční nárok u povinné osoby a tato její výzvě vyhověla
a uzavřeli spolu dohodu o vydání nemovitostí. K tomuto přezkumu
jsou však podle citovaného § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
příslušné pouze soudy, a to navíc v rámci dvojinstančního
rozhodování. Je tedy zřejmé, že katastrální úřad svými oběma
rozhodnutími překročil meze přezkumu dané mu taxativně § 5 odst.
1 zákona č. 265/1992 Sb., ale také § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991
Sb. a Městský soud v Praze k tomu nepřihlédl, čímž porušil čl. 36
odst. 2 Listiny.

Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7.
1996, č.j. 33 Ca 89/96 - 13, uvedl že katastrální úřad přezkoumává
podle § 5 zákona č. 265/1992 Sb. listinu i z hlediska oprávnění
účastníků nakládat předmětem smlouvy. To pak v případě vydání
nemovitosti podle restitučních předpisů znamená i zkoumání, zda
podle těchto předpisů je nemovitost vydávána osobě oprávněné,
která splňuje příslušné předpoklady, resp. zda povinná osoba věc
vydává v rozsahu svého dispozičního oprávnění, tj. v souladu
s restitučními předpisy. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje
na nález ve věci IV. ÚS 211/98, in Ústavní soud České republiky
: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, č. 170, C. H. Beck Praha,
2000, ve kterém Ústavní soud vyslovil názor, že realizace
dispozičního práva účastníka podle citovaného ustanovení § 5
zákona č. 265/1992 Sb. pouze předpokládá, že jeho jménem jednají
oprávněné osoby.

Ústavní soud také zejména odkazuje a plně se ztotožňuje se
stanoviskem Nejvyššího soudu ČR Cpjn 38/98, podle kterého právní
úkon, na jehož podkladě je navrhován vklad práva do katastru
nemovitostí, zkoumá katastrální úřad v řízení o povolení vkladu
z hledisek, která jsou taxativně vypočtena v ustanovení § 5 odst.
1 zákona č. 265/1992 Sb. Je-li tímto úkonem dohoda o vydání věci
uzavřená jejími účastníky podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb., nezkoumá katastrální úřad, zda v daném případě byly
splněny předpoklady pro mimosoudní rehabilitaci podle zákona č.
87/1991 Sb., neboť ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.
k posouzení naplnění těchto předpokladů katastrální úřad
nezmocňuje. Takovýmto zmocňujícím ustanovením není ani ustanovení
§ 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., podle kterého má
katastrální úřad zkoumat oprávnění subjektů posuzovaného právního
úkonu nakládat s předmětem tohoto úkonu, neboť se nejedná
o zmocnění k posouzení, zda jsou v dané věci splněny náležitosti
předmětu posuzovaného právního úkonu (tj. jeho možnost
a dovolenost - srovnej § 37 odst. 2 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský
zákoník"). Oprávnění katastrálního úřadu zkoumat dovolenost
posuzovaného právního úkonu (srovnej § 39 občanského zákoníku)
není sice v řízení o povolení vkladu vyloučeno zcela, neboť podle
ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální
úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá, zda účastníci právního
úkonu nejsou omezení právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo
rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci,
která je předmětem právního úkonu, a podle ustanovení § 5 odst.
1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. zkoumá, zda k právnímu úkonu
účastníka byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu, z těchto,
ani z jiných ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., případně jiného
právního předpisu, však nelze dovodit oprávnění, resp. povinnost
katastrálního úřadu zkoumat ty aspekty dovolenosti posuzovaného
právního úkonu, jež představují naplnění předpokladů pro uzavření
dohody o vydání nemovité věci podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb.


Ústavní soud dále také odkazuje na svoji ustálenou
judikaturu, podle které není vázán odůvodněním ústavní stížnosti.
Naopak není v rozporu s jejím posláním, když je napadené
rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek než
těch, uvedených v ústavní stížnosti. Porušení čl. 36 odst. 2
Listiny je tedy dostatečným důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí, aniž se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami
stěžovatelky.
Na závěr Ústavní soud považuje za nutné se vyjádřit
i k otázce, jestli je možné v posuzovaném případě pokračovat
v řízení za situace, kdy stěžovatelka zemřela a zemřel rovněž její
právní nástupce. Ústavní soud zde konstatuje, že vyslovené
porušení čl. 36 odst. 2 Listiny může mít ve svém důsledku dopad
zejména v majetkových poměrech nejen stěžovatelky, ale i jejích
právních nástupců. Zde je namístě zejména opět zdůraznit účel
zákona č. 87/1991 Sb. a ustálenou judikaturu Ústavního soudu
a k posuzovaným restitučním sporům přistupovat velmi citlivě
s ohledem na charakter každého jednotlivého případu. Proto Ústavní
soud pokračoval v řízení s právními nástupci stěžovatelky, a to
v souladu s § 107 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení
s § 63 zákona č. 182/1993 Sb.

Ústavní soud dospěl na základě uvedených úvah k názoru, že
ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo
k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, a proto ve výroku citované
rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil podle ustanovení §
82 odst.1 a odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.



Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb.)
V Brně dne 3. 10. 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 359/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies