III. ÚS 456/01

04. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 456/01


Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.N., zastoupené JUDr. J.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2001, sp. zn. 9 To 208/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 21 T 5/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2001 (9 To 208/2001), kterým byla ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. ledna 2001 (21 T 5/2001) uznána vinnou trestným činem loupeže (§ 234 odst. 1 tr. zákona), a tvrdila, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), ústavně zaručená práva uvedená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že byla odsouzena na základě jediného nepřímého důkazu - výpovědi poškozeného M., a že obecné soudy odmítly provést jiné důkazy, zejména pak znalecký posudek "na zkoumání obecné věrohodnosti výpovědi poškozeného". Stěžovatelka má za to, že "se obecné soudy nevyrovnaly s hodnocením nepřímého důkazu a porušily zásadu in dubio pro reo." Na základě těchto tvrzení stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souvislosti s tvrzením stěžovatelky, že z provedených důkazů nevyplývá, že se dopustila trestného činu loupeže, neboť byla shledána vinnou jen na základě výpovědi svědka, poškozeného M., nezbývá než připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994), za předpokladu, že obecné soudy při rozhodování dodržují ústavní procesní principy, zejména pak právo na fair proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak se ve věci stalo.

Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí plyne, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.), se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) a nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaná uznává vinnou nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a za daných okolností pouhé odsouzení stěžovatelky samo o sobě nelze považovat za porušení jejích základních práv a svobod.

Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Pokud tedy obecný soud II. stupně považoval za nadbytečné provedení důkazu znaleckým posudkem stran zkoumání věrohodnosti výpovědi poškozeného za situace, kdy dospěl k závěru, že verze poškozeného "je jednak od počátku přípravného řízení neměnná, jednak je jeho líčení skutkového děje logické a věrohodné", nelze ani pod aspektem ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nic namítat proti názoru odvolacího soudu, že dokazování bylo provedeno v potřebném a zákonném rozsahu. Městskému soudu je sice možné vytknout obecnost úvah v odůvodnění jeho rozhodnutí, když in concreto neuvedl, proč stěžovatelčin důkaz na provedení znaleckého posudku neprovedl, přesto však je patrno, že se jím obecný soud ve svých úvahách, jež jsou obsaženy v odůvodnění jeho rozhodnutí, zabýval.

Stěžovatelka se mýlí, pokud má za to, že byla odsouzena pouze "na základě jednoho nepřímého důkazu, kterým je nevěrohodná výpověď poškozeného M.". Tento důkaz má nepochybně charakter důkazu přímého, neboť je zřejmé, že je čerpán z přímého, bezprostředního pramene dokazované skutečnosti; jmenovaný byl přímo svědkem trestněprávního jednání stěžovatelky (k tomu více Š., P., K., V., B., J., P., F.: Trestní řád. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 384).
Ze shora rozvedených důvodů plyne, že ve věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky; návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl proto posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 456/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies