III. ÚS 383/01

04. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaného I.B., zastoupeného JUDr. J.S., směřujícímu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 200/2000, ze dne 27. 2. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 48 T 9/2000, ze dne 13. 9. 2000, za vedlejší účasti VSZ, takto:
Návrh se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti brojí navrhovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 200/2000, ze dne 27. 2. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 48 T 9/2000, ze dne 13. 9. 2000. To s tím, že oběma napadenými rozhodnutími bylo porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), a to v návaznosti na čl. 6 odst. 3, písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Má za to, že v jeho věci byl zasažen i čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 48 T 9/2000, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestnými činy loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.), braní rukojmí podle § 234a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a také pokusem k trestnému činu vraždy dle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. a pro tyto trestné činy odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Skutkově bylo obecnými soudy nalezeno, že navrhovatel dne 18. 11. 1999 v prostoru U., jsa maskován a za pomocí zbraně donutil přítomné pracovníky uvedené banky k vydání peněz. Při útěku v době, kdy byl pronásledován dvěma strážníky Městské policie, chytil R.K., odstrčil ji od dětského kočárku, ve kterém vezla svého syna (s tímto kočárkem ustupoval před svými pronásledovateli ve snaze je takto přinutit, aby od jeho pronásledování upustili. Následně, ve chvíli, kdy se jej pokusil zadržet náhodný chodec, vytáhl z tašky pistoli opatřenou tlumičem a z této bezprostředně před tím, než jej chodec za ruku s pistolí uchopil, také vystřelil v úmyslu ho usmrtit. Uvedený skutkový děj vzal soud I. stupně za prokázaný a dovodil z něj, že navrhovatel takto naplnil skutkovou podstatu trestných činů, ze kterých jej uznal vinným s kvalifikací již shora označenou. Proti uvedenému rozsudku soudu. I. stupně podal navrhovatel odvolání. V jeho rámci namítl neúplnost provedeného dokazování z hlediska jeho trestní nezpůsobilosti (odpovědnosti za spáchané jednání), a to z pohledu jeho patologického hráčství. Zkoumání své osoby znalci z oboru psychiatrie a psychologie považoval za tendenční bez schopnosti vyplnit skutečný obraz o své osobě. V této souvislosti navrhl vypracování revizního znaleckého posudku, zejména se zaměřením na hazardní hry. Dále své námitky koncentroval do podle jeho názoru očividných rozporů mezi výpověďmi řady svědků, kteří jeho jednání přímo sledovali nebo proti navrhovateli v kritické době zasahovali. Své námitky vznesl i proti podle jeho názoru manipulování s věcnými důkazy a domáhal se i revizního posudku z oboru soudního lékařství, kterým bylo zjišťováno zranění poškozeného, stejně jako provedení rekonstrukce průběhu celé události na místě samém. Z tohoto pohledu potom namítal, že takto existující důvodné pochybnosti o tom zda došlo ke spáchání úmyslného trestného činu braní rukojmí a k pokusu vraždy, když těmito trestnými činy byl nakonec obecnými soudy shledán vinným. O podaném odvolání rozhodl nadřízený soud tak, že napadený rozsudek zrušil v části výroku, který se týkal trestu propadnutí věci a v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně se správně logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to jak z hlediska provedeného dokazování, tak i jeho hodnocení. K namítané "manipulaci" s věcnými důkazy vysvětlil, že z provedeného dokazování nelze z důvodů, které podrobně rozvedl, případné zneužití věcných důkazů dovodit, nehledě k tomu, že takto označené důkazy nebyly těmi, na kterých byl postaven závěr o vině navrhovatele. Stejně tak označil za nedůvodné i námitky navrhovatele stran jeho trestněprávní odpovědnosti, když zkoumání jeho duševního stavu bylo provedeno v potřebném rozsahu bez pochybností o odborné úrovni či objektivnosti znalců. Obsáhle se zabýval i namítanými rozpory ve výpovědích svědků, kdy uzavřel, že ty ve svém souhrnu jsou přesvědčivé a jednoznačně prokazují, že to byl navrhovatel, který se dopustil popsané loupeže, zmocnil se kočárku s nemluvnětem a vystřelil ze zbraně na poškozeného, když bylo zjevné, že ten se ho snaží zadržet.
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadl navrhovatel obě shora označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jejich vydáním a řízením, které oběma rozhodnutím předcházelo, byla porušena ústavně mu zaručená práva a svobody. Konkrétně mělo být zasaženo jeho právo na spravedlivý proces vyjádřené ustanovením čl. 36 odst. Listiny, jakož i navazujícím čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V této souvislosti vytkl odvolacímu soudu to, že nedostál důsledně své přezkumné povinnosti, když má za to, že provedení dokazování nebylo úplné a takto neúplné zůstaly i skutkové závěry, které obecné soudy ve věci učinily. Opakoval v zásadě své námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy v podaném odvolání s tím, že provedené důkazy hodnotily obecné soudy selektivně, a to v neprospěch navrhovatele, nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a porušily tak i zásadu prezumpce neviny a tak i čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. V naznačených souvislostech namítal neprovedení jím navrhovaných dalších důkazů (provedení rekonstrukce, a v té souvislosti prověření výpovědí svědků na místě samém, revizní znalecký posudek), když má za to, že provedení označených úkonů by mu umožnilo prokázat rozpory ve výpovědích svědků a dosáhnout tak příznivějšího hodnocení jak o vině tak i trestu. Z uvedených důvodů potom navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit.
K podanému návrhu se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který vyslovil názor, že podaný návrh není důvodný, nedošlo jeho postupem k zasažení základních práv a svobod navrhovatele, když v podrobnostech odkázal na důvody označené v napadeném rozhodnutí. VSZ ve svém vyjádření uvedlo, že závěry ke kterým dospěl i odvolací soud jsou přesvědčivě zdůvodněny v jeho rozhodnutí, korespondují s provedeným dokazováním i jeho samotným hodnocením. Návrh tak pokládá za nedůvodný s tím, že v dané věci nebyla zasažena ani ústavně zaručená práva navrhovatele.
Ústavní soud po zvážení všech skutečností plynoucích z příslušného spisového materiálu, argumentace užité navrhovatelem i uvedených vyjádření dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě se jeví nutným opakovaně připomenout, že je to právě a jenom ústavněprávní hledisko, které vůbec zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. Takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté listiny a návazně i s čl. 6 Úmluvy. V projednávané věci totiž bylo nepochybně prováděno obsáhlé dokazování, které i podle přesvědčení Ústavního soudu nepochybně umožnilo učinit obecným soudům skutkové i právní závěry, ke kterým tyto posléze dospěly. V tomto směru je na místě odkázat na důvody vyznačené v rozsudcích obecných soudů, tedy na ty, které je vedly k rozhodnutí o vině a nakonec i trestu. Navrhovatel se bezpochyby mohl domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, svého práva v rámci obhajoby také využil. Soudy v dané věci respektovaly příslušný procesní postup vymezený jim trestním řádem, postupovaly tak v souladu se zákonem a z tohoto pohledu ústavní soud proti jejich (zákonnému) postupu nemá výhrad. V odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vysvětlily jakým způsobem a proč přihlížely k výpovědím jednotlivých svědků, zabývaly se i odpovědně otázkou zkoumání duševního stavu navrhovatele a stejně tak i námitkou ve vztahu k užití věcných důkazů. Ve světle těchto úvah je přesvědčivé i zdůvodnění obsažené v jejich rozhodnutích stran navrhovaných dalších důkazů, které považoval (s ohledem na sumu provedených důkazů, jejich význam a komplexnost) správně za redundantní. Takto zbývá dodat, že i Ústavní soud je na základě řečeného přesvědčen, že o totožnosti navrhovatele jako osoby, která uskutečnila popsané loupežné přepadení není pochyb, stejně tak není pochyb o tom, že navrhovatel se zmocnil kočárku s nemluvnětem, když jiný motiv jeho jednání než v této souvislosti popsaný soudy je nereálný. Konečně nelze nalézt ani rozumné pochybnosti o počínání navrhovatele v souvislosti s jeho střelbou v okamžiku jeho střetu s poškozeným, který se jej snažil zadržet. Správně poukazuje navrhovatel na ustálenou judikaturu ústavního soudu, ze které vyplývá, že za rozhodnutí vydané v rozporu s principy spravedlivého procesu je považováno jen takové rozhodnutí obecného soudu, jehož právní závěry jsou ve výrazném (extrémním) nesouladu s učiněným skutkovým zjištěním. O takový případ se však v dané věci zjevně nejedná z důvodů popsaných již výše. Jak již řečeno postup obecných soudů v projednávané věci nelze označit za nezákonný a tím méně za protiústavní, a to ani z hledisek namítaných navrhovatelem nic na tom nemění ani případné namítané nevhodné počínání krajského státního zástupce, či přísedícího u prvoinstančního soudu v rámci hlavního líčení (závěrečné řeči navrhovatele), když z přijatých rozhodnutí nelze dovodit jejich zaujatost (podjatost), která ostatně ani navrhovatelem v řízení před obecnými soudy namítána nebyla. Stejné je na místě konstatovat i stran uvedených souvislostí s předchozím odsouzením navrhovatele v cizině.
Protože v dané věci Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv navrhovatele, a to ani jím namítaných, nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2001


JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 383/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies