III. ÚS 309/01

04. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 309/01


Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FN., zastoupené JUDr. K.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2001, sp. zn. 30 Cdo 70/2001, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2000, sp. zn. 19 Co 217/2000, 19 Co 218/2000, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. června 1999, sp. zn. 11 C 341/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 183/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2001 (30 Cdo 70/2001-38), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2000 (19 Co 217/2000-25, 19 Co 218/2000), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. června 1999 (11 C 341/95-13), a tvrdila, že "citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a ve svých důsledcích i předcházejícími soudními rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na jehož základě je oprávněna při obraně svého práva domáhat se stanoveným způsobem jeho ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 zák. č. 1/1993 Sb.)" tím, že Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi podstatnými argumenty stěžovatelky v jejím dovolání, zejména pak s otázkou, zda stěžovatelce byla svěřena pravomoc rozhodovat o předmětných nárocích ve správním řízení. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu a Obvodního soudu pro Prahu 6, jak jsou vpředu označena.

Z příloh připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se domáhala na žalovaném (J.S.) zaplacení částky 19 595,- Kč z titulu nezaplaceného ošetřovného na nezletilého, který byl umístěn v péči K., který je organizační součástí stěžovatelky. Ve věci bylo stěžovatelkou vydáno rozhodnutí označené jako "Výměr ošetřovného" ze dne 19. října 1992 (147/87), jímž bylo ve smyslu vyhl. č. 467/1992 Sb., vyměřeno J.S. ošetřovné ve výši 660 Kč měsíčně ode dne 15. října 1992. Obvodní soud pro Prahu 6 svým usnesením (11 C 341/95) řízení zastavil v důsledku nedodržení základní podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu (§ 7 o. s. ř.). Dále uvedl, že novelou zákona o rodině provedenou zákonem č. 132/1982 Sb., bylo ošetřovné vyňato z pravomoci soudů a svěřeno ústavům, ve kterých se ústavní výchova vykonává. O ošetřovném se tedy rozhoduje ve správním řízení. V odvolání stěžovatelka namítala, že tento závěr, který neplatil v plném rozsahu ani v době vydání uvedené novely zákona o rodině, bylo nutno přehodnotit s ohledem na změny právních předpisů, které v mezidobí nastaly, zejména zrušení vyhl. č. 124/1967 Sb., a vyhl. č. 42/1966 Sb., zakládající pravomoc zdravotnického zařízení rozhodovat ve správním řízení o úhradách, a vydání vyhl. č. 467/1992 Sb.

Městský soud v Praze potvrdil svým usnesením (19 Cdo 217/2000) rozhodnutí soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve věci bylo o ošetřovném rozhodnuto stěžovatelem ve správním řízení rozhodnutím, které je po materiální a formální stránce vykonatelné, a je proto exekučním titulem, a plnění z něho se může stěžovatel domáhat pouze cestou výkonu rozhodnutí. Proti tomu rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, ve kterém především rozvinula svoji argumentaci uplatněnou v obecné poloze v odvolání stran dopadů vyhl. č. 467/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, dovolání zamítl a v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že dovolání sice bylo přípustné [§ 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř.], avšak poukázal na překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Nejvyšší soud ČR, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje především, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že při rozhodování vycházel Nejvyšší soud ČR, stejně jako obvodní a městský soud, ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR č.
45/1986, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, str. 513, kde k ustanovení § 103 zákona o rodině byl podán výklad, podle kterého příslušným orgánem k určení ošetřovného je od 1. 4. 1983 ředitel ústavu, v němž je dítě umístěno. Dále poukázal na obdobné stanovisko občanskoprávního kolegia SSR č. 50/1985 (ročník 1985, str. 509). Uvedená zákonná úprava nedoznala do dnešních dnů změn (měnily se jen prováděcí předpisy). Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl zbaven práva na soudní ochranu (výměr je exekučním titulem), není splněna podmínka uvedená v § 72 odst. 1 písm. a) zákona. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§ 42 odst. 2 písm. a) zákona].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutno konstatovat, že - jak již bylo uvedeno dříve - Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a již proto mu nenáleží vykonávat ve vztahu k obecným soudům přezkumnou pravomoc, tj. např. vydat konečný názor o otázce, který orgán má pravomoc vydat rozhodnutí o ošetřovném (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Zásah Ústavního soudu je vázán na zjištěné porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska tvrzených formálních vad jeho rozhodnutí, spočívajících v nedostatečném odůvodnění, k čemuž uvádí následující. Zákonné podmínky odůvodnění usnesení stanoví občanský soudní řád v § 167 odst. 2 v návaznosti na § 157 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud v rozhodnutí uvede, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký závěr učinil o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; takto stanoveným zákonným podmínkám ústavní stížností napadené rozhodnutí vyhovuje.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že ve věci již bylo vydáno rozhodnutí ve správním řízení a přezkum správnosti takového rozhodnutí v řízení podle části třetí občanského soudního řádu soudu I. stupně je z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté vyloučeno (§ 159 odst. 3 o. s. ř.).

Stěžovatelka tvrdila, že odůvodnění Nejvyššího soudu ČR je nedostačující a domáhala se určení, na základě jakého právního předpisu jí byla po změně prováděcích předpisů svěřena rozhodovací pravomoc. K tomu lze uvést, že soudní systém v České republice není založený na precedentech a nelze tedy od obecného soudu kterékoli instance požadovat obecný výklad daného ustanovení, a to ani v případě, kdy právní úprava absentuje či je nejednoznačná. V této konkrétní věci Nejvyšší soud ČR, proti jehož rozhodnutí směřuje ústavní stížnost především, konstatoval, že existuje překážka věci již rozhodnuté. Nejvyšší soud ČR tedy nepochybil, pokud neposkytl návod stěžovatelce, dle jakého ustanovení je dána její pravomoc a jaký dopad měly změny prováděcích právních předpisů, tj. zrušení vyhl. č. 124/1967 Sb., vyhl. č. 42/1966 Sb., zakládající podle názoru stěžovatelky pravomoc zdravotnického zařízení rozhodovat ve správním řízení o úhradách a dopadu vyhl. č. 467/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a je tedy možno konstatovat, že odůvodnění jeho rozhodnutí nevybočilo z kautel občanského soudního řádu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Ve věci je zřejmé, že pravomocné rozhodnutí vydané stěžovatelkou a označené jako "výměr ošetřovného" existuje bez ohledu na jeho případnou nicotnost; uplatní se presumpce správnosti takto vydaného aktu, pokud toto rozhodnutí nebylo změněno či zrušeno zákonem předvídaným postupem.

Ze shora rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo, a proto návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jak vpředu jsou označena, byl posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 309/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies