III. ÚS 272/01

04. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele MUDr. E.Z., zastoupené JUDr. P.T., směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2000, čj. 38 Ca 238/99-27, takto:
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka podala dne 3. 5. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2000, čj. 38 Ca 238/99-27, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu ze dne 17. 6. 1999, čj. PÚ 1836-b/92. Navrhovatelka tvrdila, že tímto rozsudkem byla porušena její základní práva daná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca238/99 a z něj zjistil, že dne 9. 7. 1999 podala navrhovatelka správní žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, kterým bylo konstatováno, že navrhovatelka není vlastníkem nemovitostí - zemědělské usedlosti č.p. 7 se st. parc. 21 (do níž byla sloučena původní p.p. 37/1 a p.p. 36/2) v kat. území N. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozhodnutí okresní pozemkový úřad odůvodnil tím, že paní B.Š. (právní předchůdkyně navrhovatelky) sice podala prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. J.K. k Okresnímu pozemkovému úřadu žádost o vydání určitých nemovitostí ve lhůtě stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., ale v této žádosti nebyly uvedeny předmětné nemovitosti. Navrhovatelka v žalobě namítala, že okresní pozemkový úřad nesprávně posoudil ne zcela přesnou formulaci výzvy k vydání nemovitostí, ve které je žádáno pouze o vydání pozemků, ačkoliv obsah výzvy i přiložené doklady svědčí o tom, že byly vyžadovány i předmětné nemovitosti.
Městský soud v Praze dne 28. 12. 2000 rozsudkem, čj. 38 Ca 238/99-27, napadené rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 17. 6. 1999, čj. PÚ 1836-b/92, potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že z dopisu B.Š. Okresnímu pozemkovému úřadu ze dne 8. 10. 1991, který byl adresátu doručen dne 25. 11. 1992, vyplývá, že toho dne podala výzvu k vydání pozemků podle zákona o půdě. Současně požádala, aby tato výzva byla považována za uplatnění nároku na vydání nemovitostí podle § 9 odst. 1 zákona o půdě. Z výzvy je patrné, že poukázala na rozhodnutí SN ze dne 5. 5. 1972, sp.zn. D 1099/71, dle kterého nabyla dědictví po J.Č., do kterého byly mimo jiné zahrnuty specifikované pozemky v k.ú. N., a současně uvedla i jejich výměry. Z uplatnění restitučního nároku je zřejmé, že se vztahuje jen na vyjmenované pozemky a nikoliv na zemědělskou usedlost čp. 7 a st. parcelu č. 36/2, protože mimo přesného označení parcel a jejich výměry není v uplatnění restitučního nároku ani zmínka o tom, že jde také o dům se stavební parcelou a zahradou. Poprvé se objevuje žádost o vydání předmětných nemovitostí až v dopise ze dne 5. 5. 1993. Tento dopis však byl okresnímu pozemkovému úřadu doručen až po uplynutí zákonem stanovené propadné lhůty.
Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž uvedla, že výzva okresnímu pozemkovému úřadu k vydání nemovitostí byla formulována velmi neobratně a nepřehledně. V závěru podání obsažená výzva k vydání označených pozemků a uzavření dohody o vydání nemovitostí v sobě však vůli k obnovení vlastnického práva k domu a bezprostředně souvisejícím pozemkům obsahuje, protože v obecné řeči se nemovitostí míní zejména stavba, obzvláště je-li tohoto výrazu užito ve větě, kde se zároveň hovoří o pozemcích. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 371/98. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze mělo být podle navrhovatelky porušeno základní právo vlastnit majetek dané čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na soudní a jinou ochranu dané čl. 36 odst. 1 Listiny.
Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 9. 7. 2001 odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatelka především ve stížnosti namítá porušení práva vlastnit majetek, daného čl. 11odst. 1 Listiny. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že tento článek poskytuje ochranu existujícímu, nespornému vlastnickému právu. Předmětem sporu byla otázka, zda byla řádně uplatněna výzva k vydání restituovanému majetku, respekt. k předmětným nemovitostem, tedy otázka existence vlastnického práva. Jednáním správního orgánu ani krajského soudu nebylo zpochybněno právo navrhovatelky vlastnit majetek, ani nebyl tomuto právu dán jiný zákonný obsah.
Pokud jde o námitku, že jednáním soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces, Ústavní soud konstatoval, že Městský soud v Praze postupoval při rozhodování v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§ 244 a násl.). Soustředil se na přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí, přičemž svůj závěr, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl všechny úvahy, které jej vedly ke konečnému závěru. Tyto závěry jsou v intencích občanského soudního řádu a tudíž ústavně konformní. Nelze přisvědčit námitce navrhovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, že správní orgán (okresní pozemkový úřad) měl s účastníky řízení spolupracovat v režimu rozsáhlejší poučovací povinnosti a což měl soud zohlednit. Tvrzení, že ve všech jednáních právního zástupce navrhovatelky nevyvstala pochybnost, že se právní předchůdkyně navrhovatelky domáhala obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, navrhovatelka nijak nedoložila. V takových případech je třeba vzít v úvahu i zásadu "vigilantibus iura" (nechť si každý střeží svá práva), zejména byla-li právní předchůdkyně navrhovatelky při jednáních zastoupena advokátem.
Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jak zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 272/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies