III. ÚS 113/01

04. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele F.M., zastoupeného JUDr. D.F., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 20 Cdo 2501/2000-58, ze dne 29. 11. 2000 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, č.j. 15 Co 34/2000-47, ze dne 31. 3. 2000 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j. 21 C 46/99-15, ze dne 11. 3. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel podal dne 19. 2. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 20 Cdo 2501/2000-58, ze dne 29. 11. 2000, jímž bylo zamítnuto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 15 Co 34/2000-47, ze dne 31. 3. 2000, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto odvolání proti rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j. 21 C 46/99-15, ze dne 11. 3. 1999. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 21 C 46/99, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla žalobcem (K.,) podána žaloba o zaplacení částky 305.302,- Kč s příslušenstvím. Předmětnou částku vymáhal žalobce jako náhradu za poskytnuté plnění obchodní společnosti z titulu pojistné smlouvy. Škodná událost obchodní společnosti vznikla krádežemi v objektu, jehož ostrahu na základě smlouvy o obstarání věci prováděl žalovaný. Ve smlouvě o obstarání věci byl obsažen i závazek, že žalovaný (sdružení, které založil) odpovídá za škodu, která vznikne na majetku obchodní společnosti jako objednatele. Ve dnech 22. února až 24. února 1997 došlo ke krádeži nafty a škoda byla vyčíslena na 16.048,- Kč, ve dne 25. července až 27. července 1997 došlo k další krádeži, a to hotovosti z uzamčeného trezoru, škoda byla vyčíslena na 289.254,- Kč. Na základě uvedeného ujednání požádal žalobce žalovaného dopisem ze dne 10. 12. 1998 o úhradu částky 16.048,- Kč a dopisem ze dne 9. 2. 1998 o úhradu částky 289.254,- Kč. Jak konstatoval soud I. stupně v odůvodnění, žalovaný se k prvnímu soudnímu jednání, nařízenému ve věci dne 11. 3. 1999 nedostavil, přestože byl včas a řádně soudem předvolán. Předvolání k jednání bylo žalovanému uloženo na poště dne 17. 2. 1999 a doručení žalovanému je vykázáno dnem 22. 2. 1999 (§ 47 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném před 1. 1. 2001). Na základě této skutečnosti pak Obvodní soud pro Prahu 3 na návrh žalobce, který se řádně k jednání dostavil, rozhodl podle § 153b odst. 1 o.s.ř. rozsudkem pro zmeškání neboť byly splněny podmínky pro jeho vydání. Soud rozhodl podle uvedené úpravy na základě tvrzení žalobce o skutkových okolnostech sporu, obsažených v žalobě, která se považují za nesporná. Věcně byl nárok posouzen podle § 813 občanského zákoníku, podle něhož jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele, a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl.

Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž namítal, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť nebyl k jednání řádně předvolán. Byt v P., předal totiž dne 12. 11. 1998 správci domu a od této doby se zdržuje na adrese P., což oznámil i poště v místě svého evidovaného trvalého bydliště. Dále pak namítal i meritorní pochybení soudu. Městský soud v Praze přezkoumal podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a konstatoval, že předvolání k jednání bylo soudem I. stupně zasláno na adresu M., odtud příslušnou poštou dosláno na adresu T. a na této adrese byla zásilka doručena náhradním způsobem, uložením dne 17. 2. 1999. Městský soud v Praze proto usnesením, č.j. 15 Co 34/2000-47, ze dne 31. 3. 2000, odvolání odmítl.

K dovolání žalovaného rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, č.j. 20 Cdo 2501/2000-58, ze dne 29. 11. 2000, dovolání zamítl. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud velmi podrobně přezkoumal podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, uvedl právní posouzení doručenky jako veřejné listiny, z níž vyplynulo, na jakém místě se adresát zdržuje. Jestliže žalovaný neprokázal (a na něm je podle § 134 o.s.ř. důkazní břemeno), opak v doručence uvedených (předtištěných a doručovatelem řádně vyplněných) údajů, tedy ani to, že by se v době doručování na adrese (dosílky) uvedené na doručence nezdržoval, ani to, že by jej doručovatel o datu a hodině nového pokusu o doručení neuvědomil, konstatoval Nejvyšší soud, že závěr odvolacího soudu o tom, že je možno považovat zásilku za doručenou, je správný. Dále se Nejvyšší soud vyjádřil i ke splnění podmínky poučení o následcích nedostavení se ve vazbě na doručování zásilek určených do vlastních rukou náhradním způsobem (uložením na poště, popřípadě u orgánu obce). Konečně se Nejvyšší soud zabýval meritorní námitkou žalovaného, že právní posouzení věci není správné. Nejvyšší soud v tomto případě uvedl význam rozsudku pro zmeškání s tím, že jeho podstatou je právě to, že k jeho vydání neslouží soudu žádná jiná než v žalobě uvedená skutková tvrzení, jež se při zmeškání žalovaného pokládají za nesporná. Další skutková tvrzení žalovaného jsou proto pro účely zpochybnění rozsudku pro zmeškání bezcenná a odvolací soud k nim správně nepřihlížel. Jinými slovy, rozsudek pro zmeškání nemůže být úspěšně zpochybněn tvrzením žalovaného, že skutkový stav věci se liší od toho, jenž vyplývá ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě.

Všechna rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, protože podle jeho názoru těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení svého práva spatřoval v tom, že obecné soudy upřely jeho právu ochranu a porušily principy řádného a spravedlivého procesu. Není možné, aby žalovaný, pokud se nedostaví k soudu bez řádné omluvy, svůj spor prohrál. Je zcela nezbytné, aby soud v souladu s povinností danou mu zákonem, se zabýval i hmotněprávní stránkou nároku žalobce. Obecné soudy ve věci neprovedly posouzení veškerých skutkových okolností tvrzených žalobcem. Právní závěry obecných soudů tak byly ve zcela extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna napadená rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření Nejvyšší soud ČR uvedl, že obecný soud nevycházel z právního závěru žalobce v bodě V. žaloby, nýbrž za nesporná pokládal tvrzení o skutkových okolnostech obsažená v části I.-IV žaloby. Z dikce § 153b odst. 1 o.s.ř. jednoznačně vyplývá, že soud - nerozhoduje na základě jiných důkazů, nýbrž na základě tvrzení žalobce, obsažených v žalobě, o skutkových okolnostech týkajících se sporu, jež se pokládají za nesporná. Nejvyšší soud ČR proto navrhoval odmítnutí návrhu jako zjevně neopodstatněného.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Listina samozřejmě zakotvuje právo každého na spravedlivý proces, jímž se rozumí vždy takový proces, který je veden přísně v rámci platné právní úpravy a jsou respektována všechna zákonná ustanovení. V předmětné věci je jádrem sporu možnost vydání rozsudku pro zmeškání. Rozsudek pro zmeškání je mimořádnou formou rozhodnutí, jejíž použití připadá v úvahu tam, kde jsou splněny přísné zákonem stanovené podmínky. V této souvislosti je nutno připomenou jednu je základních zásad občanského práva (hmotného i procesního), kterou lze formulovat tak, že "právo svědčí bdělým". V předmětné věci je jednoznačně prokázáno, že stěžovateli bylo předvolání k jednání řádně ve smyslu příslušných ustanovení o.s.ř. doručeno. Jak soud odvolací, tak zejména i soud dovolací věnovaly posouzení této otázky velkou pozornost. Ze zjištění soudu ohledně doručení, jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel se zdržoval na adrese T., na tuto adresu byl poštou doslán jak původní platební rozkaz, tak i následný rozsudek soudu I. stupně. Podle zjištění soudu byly rovněž splněny náležitosti náhradního doručení zásilky určené do vlastních rukou. V takové případě pak právní úprava umožňuje vydání rozsudku pro zmeškání, jestliže se žalovaný bez řádné omluvy nedostaví k jednání. Ústavní soud musel přisvědčit závěrům obecných soudů v této otázce, tedy že byly splněny podmínky pro vydání takového rozsudku. Pokud jde o hmotněprávní otázku, kterou stěžovatel v návrhu podrobně rozvádí, připomíná Ústavní soud pouze znění ustanovení § 153b o.s.ř., z něhož jednoznačně vyplývá, že soud vychází pouze a výlučně z tvrzení žalobce, obsažených v žalobě,, a to tvrzení o skutkových okolnostech. V předmětné věci soud I. stupně takto svoje rozhodnutí odůvodnil a odvolací soud nemohl za tohoto právního stavu přihlížet k věcným námitkám a tvrzením stěžovatele jako žalovaného. Nelze naopak přisvědčit názoru stěžovatele, že obecné soudy mu svým postupem odepřely spravedlivý proces. Vzhledem k dané právní úpravě, která vychází ze základní zásady civilního práva, jež byla uvedena výše, stěžovatel sám svým postupem nevyužil možností, které mu právní řád poskytuje a zbavil se tak možnosti uvádět svá tvrzení, podepřená důkazy, jimiž by zpochybnil podanou žalobu. Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2001

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 113/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies