III. ÚS 653/2000

04. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 653/2000


Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. S., G. S., Y. S., M. K., všech zastoupených JUDr. I. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 18. září 2000, sp. zn. 10 Co 282/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí, po odstranění vad, na základě výzvy Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2000, ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1 a 2, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 18. září 2000 (10 Co 282/2000-135) z důvodů porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v důsledku nesprávné aplikace norem hmotného práva obecným soudem II. stupně, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích (17 C 412/95-55 ze dne 11. března 1997), kterým byl zamítnut návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí - domu čp. 451 s parcelou č. 816 zapsané
u Katastrálního úřadu v Teplicích s odůvodněním, že nemovitosti přešly na stát v roce 1963 v exekučním řízení podle občanského soudního řádu, nebyl prokázán přechod nemovitostí na stát dle § 6 odst. 1 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb., tedy zkrácenou formou na úhrady pohledávky státu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K problematice nesprávné aplikace norem práva hmotného je třeba uvést, že ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není zpravidla příslušným k výkladu norem obecného práva, k čemuž jsou v souladu s čl. 90 Ústavy ČR povolány obecné soudy, do jejichž nezávislého rozhodování není podle ustálené judikatury Ústavní soud oprávněn zasahovat, a to za podmínky, že nebylo rozhodnutím nebo řízením, jež mu předcházelo, porušeno základní právo nebo svoboda chráněná Listinou základních práv a svobod nebo Ústavou ČR; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 149/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 33, Praha 1995).

Stěžejní otázkou, na základě které stěžovatelé namítají porušení ústavně zaručených práv, je, zda byly v souzeném případě splněny podmínky ustanovení § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Naplnění uvedených podmínek je v souladu se zmíněným principem soudcovské nezávislosti v plné jurisdikci příslušných obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). V této souvislosti nelze podle názoru Ústavního soudu z hlediska ochrany ústavnosti nic namítat proti právnímu názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR (20 Cdo 2956/2000-151 ze dne 25. ledna 2001, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, a podle něhož námitky stěžovatelů
o nicotnosti (nedostatku pravomoci) a absenci právní moci usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. října 1963 (E 873/63) nelze zohlednit, neboť podle tehdy platných předpisů nebylo právním titulem přechodu vlastnictví sporných nemovitostí dané rozhodnutí, ale vydražitel, v daném případě stát (finanční odbor Okresního národního výboru v Teplicích), nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem příklepem v dražbě (§ 478 odst. 1 zák. č. 142/1950 Sb.); není proto naplněna skutková podstata ustanovení § 6 odst. 2 části věty za druhou čárkou zák. č. 87/1991 Sb., tj. převzetí věci státu bez právního důvodu.

Vydražitel nabyl v souzeném případě nemovitosti na základě procesních úkonů učiněných soudem v exekučním řízení, a proto nelze uvažovat o okupaci nemovitostí, stejně jako neplatnost právního úkonu nelze vyvodit z tvrzení o převzetí věci státem bez právního důvodu.

Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Tím, že stěžovatelé neměli v řízení před obecnými soudy úspěch, nedošlo k porušení tohoto práva. Námitky stěžovatelů, týkající se porušení čl. 90, jsou navíc pouze obecně formulované a nelze k nim zaujmout stanovisko bez posouzení námitky, týkající se porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení označeného práva došlo tehdy, pokud by byla stěžovatelům v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994). Nic takového se však v souzené věci nestalo a Ústavní soud proto konstatuje, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR nedošlo.

Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
V této otázce Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
K porušení tohoto základního práva tedy ve věci posuzované ústavní stížnosti nedošlo.

Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 485/98 a II. ÚS 129/98, na něž stěžovatelé odkazují, dopadají na skutkově odlišné případy, kdy majetek, který byl předmětem řízení, v těchto případech byl zkonfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb.; nelze je tedy analogicky aplikovat.
Z výše rozvedených důvodů byl tedy návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 653/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies