III. ÚS 617/2000 - Opomenuté důkazy - k řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízení

04. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Současná právní úprava vyšetřování, stejně jako úprava řízení
před obecnými soudy, nezná institut předběžného posuzování
(hodnocení) důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoli orgánu
činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií
předběžnou selekci (nabízených) důkazů a upravovat tak důkazní
situaci podle vlastní úvahy a volby, příp. z daných důkazů
a priori preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.

Jestliže obecný soud provedené důkazy (některé z nich)
pokládá (zřejmě) za nevěrohodné, je na něm, aby tento svůj závěr
natolik zdůvodnil, aby bylo zřejmé, jaké skutkově prokázané
okolnosti ve vztahu k podané výpovědi jejich věrohodnost snižují,
příp. ji odnímají vůbec; odkaz na pouhou možnost nevěrohodnosti
(ovlivněním svědkova vztahu k věci či osobě) je nedostatečný.
I provedený důkaz, vyhodnocený později jako důkaz nevěrohodný, je
totiž součástí důkazního řetězce, a jako takový dotváří důkazní
situaci a podléhá všem pravidlům vyplývajícím ze zásad volného
hodnocení důkazů.
Obecná, povahou věci daná nerovnost mezi žalobcem (státním
zastupitelstvím a jemu podřízeného aparátu) a jím stíhaným
(obviněným, obžalovaným) je zákonem zmírněn, a zejména v řízení
před obecnými soudy vyvažována jednak jejich procesní rovností
jako na řízení účastných stran (čl. 37 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod), jednak také dalšími ústavně zaručenými kautelami.
Sem spadá nejen právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod), z něhož mimo jiné vyplývá povinnost
obecných soudů podstatnými námitkami obhajoby se zabývat a své
stanovisko k nim v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit (§ 125 al.
2 tr. ř.), ale také presumpce neviny (čl. 46 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. ř.) sledující záměr
dosíci při rozhodování o trestných činech lidsky dosažitelné
jistoty, že inkriminovaný skutek (jednání, opomenutí), který jinak
ve všech složkách naplňuje znaky trestného činu, spáchal
obžalovaný; důkazní nouzi nebo jen mezery ve skutkovém základu
věci, ať již vznikly z jakéhokoli důvodu, nelze proto přičítat na
vrub obžalovaného (§ 226a, c tr. ř.), stejně jako v ústavně
souladném řízení nelze opomenutím některých z provedených důkazů
vzít za prokázánu skutkovou verzi, která v opomenutých a tedy
v nevyhodnocených důkazech nemá opory.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 04.10.2001 sp. zn. III. ÚS 617/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dne 4. 10. 2001 v ústním jednání
a v senátě, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., za účasti
vedlejšího účastníka Městského státního zastupitelství v Praze,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2000, sp.
zn. 5 To 113/2000, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2000, sp.
zn. 5 To 113/2000, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
29. září 1999, sp. zn. 1 T 128/99, se v celém rozsahu zrušují.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §
34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel ve své
trestní věci pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne
13. března 2000 (5 To 113/2000), jímž tento soud jako soud
odvolací zamítl jeho odvolání do rozsudku obecného soudu I. stupně
(Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 128/99) a tvrdil,
stručně shrnuto, že v této jeho trestní věci orgány veřejné moci
nejen svými rozhodnutími, ale celkovým postupem v průběhu celého
trestního stíhání porušovaly a porušily jeho ústavně zaručené
právo na ústavně souladný proces (čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod), a to natolik, že
"řízení jako celek nesplňuje kritéria spravedlivého procesu".

V odůvodnění ústavní stížnosti, s odkazem na rozvedená
a konkretizovaná procesní pochybení, stěžovatel posléze dovodil,
že orgány činné v jeho trestní věci "od samotného počátku
postupovaly s předběžným přesvědčením o jeho vině (a o vině
spolustíhaného) a trestní řízení vedly nikoli za účelem objektivně
zjistit skutkový stav, ale dosáhnout jeho odsouzení"; obecným
soudům pak vytkl - opět stručně shrnuto - že v intencích
předchozího řízení k těmto procesním vadám nejen nepřihlédly,
ačkoli na ně v řízení před nimi poukazoval, a nejen že je ve
vlastním řízení nenapravily, ale nadto vývody jeho obhajoby zcela
opomenuly, což ve svých důsledcích porušuje jednu ze základních
zásad ovládajících trestní řízení, totiž zásadu presumpce neviny.

Protože stěžovatel v opravném řízení obecnému soudu I. stupně
vytýkal - mimo jiné - též nedostatečnost zdůvodnění jeho
rozhodnutí, bylo na místě očekávat, že odvolací soud k těmto
námitkám přihlédne a ve svých rozhodovacích důvodech (odůvodnění
svého rozhodnutí) vyloží, jak se s nimi - především v oblasti
skutkových zjištění, v souvislosti s hodnocením obecným soudem I.
stupně provedených důkazů - vypořádal. Odvolací soud však (bez
bližšího zdůvodnění) odkázal na skutková zjištění obecného soudu
I. stupně, která pokládal za správná, dovodil, že ani řízení,
které vydání stěžovatelem napadeného rozhodnutí předcházelo,
netrpí podstatnými vadami; odvolací námitky stěžovatele tak
neshledal důvodnými a jeho odvolání zamítl. Tímto způsobem
odvolací soud porušil "garance spravedlivého procesu", neboť
"odkazem na rozhodnutí soudu prvého stupně nelze řešit situaci
tam, kde je namítáno, že prvoinstanční odůvodnění je nedostatečné
nebo chybí, nebo tam, kde jsou namítány skutečnosti, ke kterým se
první instance nevyjadřuje vůbec".

Shrnuv posléze své výhrady vůči postupu a rozhodnutí
odvolacího soudu v tvrzení, že odvolací soud pochybil, jestliže se
nezabýval nedostatečností odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí,
nevěrohodností svědkyň (J-ové, V-é a Š-ové), námitkou absence
závěru obecného soudu I. stupně o motivu inkriminovaného jednání
a námitkou "zmaření zjištění objektivního skutkového stavu
nesplněním povinnosti zajistit (sc. přítomné) svědky na místě
incidentu", stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem
rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, zrušil.

Účastník řízení, Městský soud v Praze, k výzvě Ústavního
soudu (§ 42 odst. 4 zákona), podáním předsedkyně senátu, z něhož
ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 2
zákona), se k věci vyjádřil tak, že tvrzení stěžovatele odmítl,
připomněl, že ústavní stížnost v podstatě opakuje výhrady obsažené
v opravném prostředku, a i když připustil, že v odůvodnění svého
rozhodnutí "mohl podrobněji rozvést své úvahy při hodnocení
důkazů", své vyjádření uzavřel konstatováním, že "hodnocení důkazů
je výlučným právem soudu I. stupně a že odvolací soud nemůže
napadený rozsudek zrušit jen proto, že by bylo možné tytéž důkazy
hodnotit s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem".

Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník
řízení nevznesl.
Obdobné stanovisko ke stěžovatelově ústavní stížnosti zaujal
i vedlejší účastník řízení, Městské státní zastupitelství
v Praze, dle jehož přesvědčení obecné soudy postupovaly ve
stěžovatelově trestní věci v souladu se zákonem a do ústavně
zaručených práv stěžovatele svými rozhodnutími nezasáhly.

Ústavní stížnost je důvodná.



Podle pravomocných rozhodnutí obecných soudů dopustil se
stěžovatel (spolu s dalším odsouzeným) dne 28. ledna 1999 ve
večerních hodinách v Praze 1, Spálené ulici, (skutkem ve znělce
rozsudku obecného soudu I. stupně blíže popsaném) trestného činu
útoku na veřejného činitele [§ 155 odst. 1 písm. a) tr. z.]; jak
podle enunciátu rozsudku obecného soudu I. stupně, tak podle jeho
odůvodnění šlo o incident mezi stěžovatelem (dalším
spoluodsouzeným) a tříčlennou hlídkou Policie České republiky,
který posléze vyústil v brachiální útok stěžovatele vůči jednomu
z policistů, když předtím druhý spoluodsouzený obdobným způsobem
napadl jiného člena této hlídky. Podle odůvodnění rozhodnutí
obecného soudu I. stupně skutková zjištění (závěry o nich)
spočívají především na výpovědích členů policejní hlídky
(L., B. a P.) a následně též na výpovědích náhodně přítomných
svědků MUDr. I. D. a H., která však celý průběh posuzovaného
incidentu nepostřehla. Výpovědi dalších svědkyň (J-ové a V-é)
ponechal obecný soud I. stupně při úvaze nad důkazní situací
stranou vzhledem k tomu, že "obě jsou přítelkyněmi obžalovaných,
takže vzhledem k tomuto osobnímu vztahu mohou být jejich výpovědi
poněkud ovlivněny"; obdobným způsobem se obecný soud I. stupně
vypořádal i s výpovědí svědkyně Š-ové, kterou posléze k návrhu
obhajoby vyslechl v hlavním líčení; "určité pochybnosti" stran
její výpovědi nalézací soud odůvodnil tím, že obžalovaní se o této
svědkyni dozvěděli "prostřednictvím děvčat, která byla na místě".

Stěžovatel sám - ve shodě s obhajobou spoluodsouzeného
- spáchání inkriminovaného trestného činu popřel, resp. popřel své
zavinění na něm, neboť jak on, tak spoluodsouzený "se pouze při
napadení policisty bránili" a pokud se sám dostal do fyzického
kontaktu s poškozeným policistou (stržm. P.), stalo se tak
v souvislosti s tím, že se snažil vyškubnout z jeho sevření
v době, kdy spoluobžalovaný (M.) již ležel na zemi byv k ní
přitlačován dalšími policisty (nstržm. B. a nstržm. L.).

Ústavní soud, přihlédnuv k tvrzením stěžovatele v odůvodnění
ústavní stížnosti, provedl v ústním jednání důkaz trestním spisem
Obvodního soudu pro Prahu 4 (sp. zn. 1 T 128/98), z něhož je
patrno, že
a) incidentu mezi odsouzenými a policejní hlídkou byla
přítomna skupina lidí v počtu asi dvaceti osob (č. l. 70)
a že následně na místo incidentu dorazila policejní
posila,
b) již v přípravném řízení zamítl vyšetřovatel stěžovatelův
návrh na doplnění vyšetřování výslechem svědkyně Š-ové,
o níž předpokládal, že "bude vypovídat ve prospěch
obviněných" s odůvodněním, že "zcela jistě by nedošlo
k zásadnímu zvratu důkazní situace, neboť jsou zde
výpovědi napadených policistů, které nelze pominout"
(č. l. 126),
c) z výpovědí svědkyň V-é, J-ové a Š-ové (vyslechnuté
u hlavního líčení) se podává podstatně odlišný popis
průběhu inkriminovaného incidentu, jemuž byl přítomen
hlouček lidí, neboť dle nich - stručně a souhrnně řečeno
- konflikt mezi odsouzenými a policejní hlídkou neměl
takový charakter, jaký vyplývá z výpovědí na něm
zúčastněných policistů, případně jaký je patrný
z výrokové části prvostupňového rozsudku, ale byl spíš
"neškodnou obranou" odsouzených (sv. Š-ová na č. l. 154).

Pod aspekty těchto zjištění, odhlédnuto již od toho, že
i vylíčení inkriminovaného incidentu policisty a sv. MUDr. D. je
postiženo vzájemnými nepřesnostmi, z nichž jen část lze zřejmě
přičíst na vrub různým jeho fázím, které jednotlivci mohli vnímat
rozličně, příp. je nezaznamenali vůbec, jsou závěry odvolacího
soudu, proti jehož rozhodnutí směřují výhrady stěžovatele
především, až na další předčasné a jako takové jsou nepřesvědčivé;
podle přesvědčení Ústavního soudu je tomu tak proto, že (ad a, b)
již v předprocesní fázi posuzovaného řízení došlo k pochybením,
která nemohla neovlivnit následné vyšetřování; jestliže totiž
členové zasahující policejní hlídky měli za to, že stěžovatel
(a druhý spoluodsouzený) jednají vůči nim způsobem zakládajícím
podezření z trestného činu, bylo na nich - zejména poté, co se
situace zklidnila příjezdem posily - aby přiměřeným a zákonem
předvídaným způsobem [§ 13 odst. 2 písm. f zák. č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky] zajistili důkazní situaci natolik, aby
skutkový základ věci mohl být následně zjištěn co nejúplněji, a to
i z hlediska okolností svědčících ve prospěch podezřelých (§ 2
odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a to tím spíše, jestliže se
někteří z přihlížejících osob k podání svědectví sami hlásili (sv.
P. č. l. 151). Tvrzení, že situace byla pro zasahující policisty
"komplikovaná", příp. "že většina přítomného davu byla proti nám"
(sc. policistům, sv. P. č. l. 70) nebo že "v autě nebylo dost
místa" (sv. L. č. l. 151), na důvodnosti učiněného závěru nic
nemění.

K obdobnému, procesně však závažnějšímu pochybení, došlo i ve
vyšetřování věci; jestliže vyšetřovatel zamítl stěžovatelův návrh
na doplnění vyšetřování jen proto, že usoudil, že navrhovaný důkaz
by vyzněl pravděpodobně "ve prospěch obviněných" a že by jeho
provedením "nedošlo k zásadnímu zvratu důkazní situace" a že
nadále "by zde stála dvě tvrzení proti sobě" (č. l. 126), šlo
o postup a rozhodnutí, která jsou nejen v rozporu se základními
principy trestního řízení (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), ale nadto jako
porušující ústavně zaručené zásady blíží se až k hranici libovůle
v rozhodování.

Současná právní úprava vyšetřování, stejně jako úprava řízení
před obecnými soudy, nezná institut předběžného posuzování
(hodnocení) důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoli orgánu
činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií
předběžnou selekci (nabízených) důkazů a upravovat tak důkazní
situaci podle vlastní úvahy a volby, příp. z daných důkazů
a priori preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.

Pro důvody takto rozvedené neobstojí závěr odvolacího soudu,
že "řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpí
podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na objasněnost věci či
na uplatnění práv obhajoby".

(ad c) Obdobný závěr, byť z jiných důvodů, sluší podle přesvědčení
Ústavního soudu vztáhnout i na řízení před obecným soudem I.
stupně; jakkoli tento soud provedením vyšetřovatelem odmítnutého
důkazu (výslechem sv. Š-ové) sice jeho pochybení napravil, sám
však při hodnocení tohoto a dalších důkazů (výpověď svědkyně
J-ové a V-é) nedodržel zásady, jimiž je (volné) hodnocení důkazů
ovládáno.

Výpovědím svědkyně J-ové a V-é obecný soud, ačkoli to
v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvádí, zřejmě neuvěřil,
a to proto, že "jde o přítelkyně obžalovaných, když vzhledem
k tomu osobním vztahem mohou být jejich výpovědi ovlivněny",
výpověď svědkyně Š-ové pak ve svém hodnocení důkazů pominul zcela.

Pokud jde posléze o zmíněnou svědeckou výpověď, jde ve smyslu
ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu o opomenutý důkaz,
jehož povahu a procesní důsledky z něj vyplývající Ústavní soud
již dříve podrobně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III.
ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995 a další), a proto pro
odůvodnění této části nálezu zcela postačí na tuto konstantní
judikaturu Ústavního soudu odkázat, aniž by se jevilo potřeba
k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.

Jestliže obecný soud I. stupně zbývající důkazy (sv. J-ové
a sv. V-é) pokládal (zřejmě) za nevěrohodné, bylo na něm, aby
tento svůj závěr natolik zdůvodnil, aby bylo zřejmé, jaké skutkově
prokázané okolnosti ve vztahu k podané výpovědi jejich věrohodnost
snižují, příp. ji odnímají vůbec; odkaz na pouhou možnost
nevěrohodnosti (ovlivněním svědkova vztahu k věci či osobě),
k jakému se uchýlil obecný soud I. stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí, je očividně nedostatečný. Nelze totiž přehlédnout, že
i provedený důkaz, vyhodnocený později jako důkaz nevěrohodný, je
součástí důkazního řetězce, a jako takový dotváří důkazní situaci
a podléhá všem pravidlům vyplývajícím ze zásad volného hodnocení
důkazů. Protože obecný soud I. stupně své závěry o nevěrohodnosti
dotčených svědkyň dostatečně nezdůvodnil, a protože skutkovou
stránkou jejich výpovědi se nezabýval vůbec, mají i tyto svědecké
výpovědi procesní povahu opomenutých důkazů, jak již dříve o nich
byla zmínka, a proto závěr odvolacího soudu, dle něhož "hodnocení
důkazů tak, jak bylo provedeno Obvodním soudem pro Prahu 1, nelze
v podstatě ničeho vytknout", nemá v současném procesním stavu věci
oporu, porušuje stanovený postup (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) a není proto v souladu se zásadami
ústavně souladného procesu. Odvolací soud tak nejen přehlédl
procesní vady zjištěné Ústavním soudem, ale nadto své rozhodnutí
opřel též o důkazy (stopy po drogách v moči odsouzených, lékařská
zpráva o zranění sv. P.), o nichž podle odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí není patrno, že byly vůbec obecným soudem I. stupně
vzaty v úvahu, stejně jako z protokolu o veřejném zasedání před
odvolacím soudem neplyne, že by odvolací soud sám řízení těmito
důkazy doplnil, aniž by přitom sám přiměřeným způsobem reagoval na
podrobně zdůvodněné námitky stěžovatelova odvolání.

Všechna tato pochybení a procesní vady, jak na ně bylo
poukázáno, nemohly zůstat bez vlivu na rozhodnutí, jež v takto
procesně postiženém řízení bylo vydáno; obecná, povahou věci daná
nerovnost mezi žalobcem (státním zastupitelstvím a jemu
podřízeného aparátu) a jím stíhaným (obviněným, obžalovaným) je
zákonem zmírněn, a zejména v řízení před obecnými soudy vyvažována
jednak jejich procesní rovností jako na řízení účastných stran
(čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jednak také
dalšími ústavně zaručenými kautelami. Sem spadá nejen právo na
obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod),
z něhož mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů podstatnými
námitkami obhajoby se zabývat a své stanovisko k nim v odůvodnění
svého rozhodnutí vyložit (§ 125 al. 2 tr. ř.), ale také presumpce
neviny (čl. 46 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst.
2 tr. ř.) sledující záměr dosíci při rozhodování o trestných
činech lidsky dosažitelné jistoty, že inkriminovaný skutek
(jednání, opomenutí), který jinak ve všech složkách naplňuje znaky
trestného činu, spáchal obžalovaný; důkazní nouzi nebo jen mezery
ve skutkovém základu věci, ať již vznikly z jakéhokoli důvodu,
nelze proto přičítat na vrub obžalovaného (§ 226a, c tr. ř.),
stejně jako v ústavně souladném řízení nelze opomenutím některých
z provedených důkazů vzít za prokázánu skutkovou verzi, která
v opomenutých a tedy v nevyhodnocených důkazech nemá opory (k tomu
srov. např. nález ve věci III. ÚS 258/99 in Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16., vydání 1., č.
148, Praha 2000), opačným postupem, ostatně rozporným s ustálenou
rozhodovací praxí obecných soudů, vyžadující při aplikaci zásad
volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) takový postup, který
"není projevem libovůle nebo svobody (rozhodujícího) orgánu, ale
vytváří se přísně logicky... a opírá se o právní vědomí,
o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich
vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu"
(Šámal a spol.: Trestní řád, komentář, 3 Tz 11/20), nelze dospět
k rozhodnutí, které by jako rozhodnutí zákonné naplnilo účel
trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř., k tomu srov. např. nález ve
věci III. ÚS 398/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 11., vydání 1., č. 64, Praha 1999).

Na obecných soudech, zejména pak na soudu nalézacím proto
bude, aby v následném řízení vytýkané procesní vady odstranily,
vyhodnotily při tom i důkazy až dosud opomenuté, případně
přihlédly i k důkazům dalším, pokud budou navrženy, aby tak
skutkový stav věci byl zjištěn ve shodě se zákonem (§ 2 odst. 5
tr. ř.), a aby svá rozhodnutí ve všech rozhodných směrech zákonným
způsobem zdůvodnily (§ 125 al. 2 tr. ř.).

Vycházev z takto rozvedených důvodů a naznačených úvah,
Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal výsledek věci, dospěl
k závěru, že stěžovatelově ústavní stížnosti nelze upřít
důvodnost; protože zjištěná pochybení a procesní vady postihují
řízení před obecnými soudy jako celek a svou povahou prospívají
i druhému spoluodsouzenému (§ 63 zákona, § 261 tr. ř.), zrušil
- přihlédnuv přitom též k zásadám procesní ekonomie - jak usnesení
odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek obecného soudu
I. stupně [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 4. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies