IV. ÚS 388/01

08. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 388/01










Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R.R., zastoupeného JUDr. L.P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2011, čj. 1 Nt 106/2001-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vydávací vazby, stěžovatel tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti dále uvádí, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 1 Nt 106/2001, byl vzat do vazby podle ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu, ačkoliv k tomu dle jeho názoru nebyly dány podmínky. Stěžovatel žije na území České republiky od 28. 6. 1999, kdy přicestoval z obav z fyzického ohrožení své osoby i rodiny, je ženatý, podniká jako společník a jednatel obchodní společnosti K., a má podanou žádost o azyl. Ústavní stížností napadené usnesení o zamítnutí propuštění z vazby není podle jeho názoru řádně odůvodněno, neboť neobsahuje důvody, proč se soud domnívá, že je nutné další trvání vydávací vazby z důvodu zamezení útěku. Podáním ze dne 7. 8. 2001 stěžovatel svoji ústavní stížnost doplnil a rozšířil. V doplnění uvedl, že podle čl. 16 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání osob, (publikované pod č. 549/1992 Sb.), (dále jen "Úmluva"), vydávací vazba před doručením žádosti o vydání nesmí trvat déle než 40 dní. Komu má být žádost o vydání doručena není explicitně stanoveno, podle různících se názorů je žádost doručena tehdy, je-li buďto doručena orgánu, který v právním styku s cizinou zastupuje ČR, tedy Ministerstvu spravedlnosti nebo Ministerstvu zahraničních věcí, nebo je-li doručena příslušnému krajskému státnímu zastupitelství, nebo je-li doručena příslušnému krajskému soudu. Stěžovatel sdílí závěr, že ve stanovené čtyřicetidenní lhůtě musí být žádost o vydání doručena soudu, který o uvalení vydávací vazby rozhodl. Stěžovateli není známo, zda v této lhůtě, tedy do 1. 4. 2001, byla žádost o vydání doručena Krajskému soudu v Českých Budějovicích či nikoliv, domnívá se však, že krajský soud se měl touto skutečností zabývat. Pokud by žádost v dané lhůtě doručena nebyla, stěžovatel by se nacházel ve vydávací vazbě bez právního důvodu, a proto z tohoto důvodu rozšířil petit ústavní stížnosti i o návrh, aby v takovém případě Ústavní soud nařídil propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. Spr. 1278/2001, podepsaném JUDr. S.C., předsedou senátu 1 Nt, uvedl, že při zjišťování zákonných podmínek v souvislosti s rozhodováním o vzetí stěžovatele do vydávací vazby krajský soud vycházel z požadavků vyjádřených v ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu. Z návrhu příslušného státního zástupce a z přiložených písemností, založených ve spise sp. zn. 1 Nt 106/2001, bylo zjištěno, že na stěžovatele byl vydán zatykač SZ, že jmenovaný je cizí státní příslušník, který má na území ČR povolen dlouhodobý pobyt, že v době rozhodování o vydávací vazbě neměl podanou žádost o politický azyl, že byl zadržen na hraničním přechodu S., že jeho matka se zdržuje na území RR, a zejména že jmenovaný odmítl sdělit svoji skutečnou současnou adresu na území ČR, přičemž bylo zřejmé, že na původní adrese se již nezdržoval. Krajský soud v Českých Budějovicích dále uvedl, že při rozhodování o žádosti o propuštění z vydávací vazby opětovně zkoumal trvání zákonných podmínek vzetí do vydávací vazby, přičemž nezjistil nic, z čeho by bylo možno vyvodit změnu oproti stavu, kdy byl stěžovatel vzat do vazby. Stěžovatel sice mezitím požádal v ČR o politický azyl, avšak skutečnost, že tak učinil až po dlouhodobějším pobytu na území ČR a v souvislosti s vydávacím řízením, vzbudila u soudu obavy, že jde o účelový postup. Krajský soud rovněž poukázal na to, že pokud bylo v žádosti o propuštění z vydávací vazby argumentováno neexistencí důvodů vazby předstižné, koluzní či útěkové a pokud byla nabídnuta i záruka a nabídka na peněžitou záruku, pak je třeba poukázat na to, že zákonné podmínky vydávací vazby podle ustanovení § 381 trestního řádu, které je speciálním ustanovením, nelze posuzovat podle obecných hledisek upravujících důvody vazby dle ustanovení § 67 trestního řádu. Obdobně nelze použít nahrazení vydávací vazby jiným opatřením ve smyslu ustanovení § 73 a § 73a trestního řádu.

Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 1 Nt 106/2001, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl dne 18. 2. 2001 zadržen v prostoru hraničního přechodu S. na podkladě žádosti SZ, o spolupátrání, zatčení a extradici ze dne 27. 12. 1999 pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy a na základě sdělení Policejního prezidia ČR, ze dne 15. 2. 2000, potvrzujícího platnost vydaného zatykače a žádosti o vydání podezřelého. Na návrh státního zástupce KSZ Krajský soud v Českých Budějovicích uvalil usnesením ze dne 20. 2. 2001, čj. 1 Nt 106/2001-2, na stěžovatele vydávací vazbu podle ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu, neboť měl na základě předložených listin a výslechu stěžovatele za důvodnou obavu, že by zadržený mohl utéci. Následnou žádost stěžovatele o propuštění z vydávací vazby pak ústavní stížností napadeným usnesením zamítl s tím, že u osoby, u které bylo požádáno o vydání, podmínky vazby nadále trvají. Součástí spisové dokumentace je i žádost GP ze dne 27. 3. 2001 o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, adresovaná Ministerstvu spravedlnosti České republiky (č.l. 32). Ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR adresovaného KSZ, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že extradiční materiály byly doručeny dožádané straně v souladu s čl. 12 Úmluvy dne 28. 3. 2001.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení čl. 8 Listiny je osobní svoboda zaručena (odst. 1), nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (odst. 2 věta první), nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (odst. 5).

Jádro ústavně právní argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že rozhodnutí obecného soudu o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby je v rozporu se shora citovanými ustanoveními čl. 8 Listiny a z tohoto důvodu je třeba je zrušit a rozhodnout o propuštění stěžovatele na svobodu.

Smyslem institutu extradice je nejen povinnost vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu vyplývající z mezinárodní smlouvy, jsou-li splněny její podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout. Podle ustanovení § 375 trestního řádu se ustanovení hlavy dvacáté čtvrté, upravující styk s cizinou, užijí jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva postup jiný. Úmluva, vyhlášená pod č. 549/1992 Sb., v čl. 22 uvádí, že kromě případů, kdy tato úmluva stanoví jinak, bude se řízení o vydávání a předběžná vazba řídit výhradně právním řádem dožadované strany.

Podle ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu, je-li to nutné k zamezení útěku osoby, o jejíž vydání jde, může ji předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření vzít do vazby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, bylo-li rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, vezme krajský soud osobu, o jejíž vydání jde, do vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle odstavce 1. Vazebními důvody podle § 67 není přitom vázán.

Podle čl. 16 odst. 1 Úmluvy příslušné orgány dožadující strany mohou v naléhavých případech žádat, aby hledaná osoba byla vzata do předběžné vazby. Příslušné orgány dožádané strany rozhodnou o této věci podle svého právního řádu. Podle odst. 4 citovaného ustanovení Úmluvy předběžná vazba může být zrušena, pokud dožádaná strana nedostane do 18 dnů od zadržení žádost o vydání a doklady uvedené v čl. 12. V žádném případě nesmí být delší než 40 dnů ode dne vzetí do vazby. Možnost předběžného propuštění se nikdy nevylučuje, dožádaná strana však přijme taková opatření, která bude považovat za potřebná, aby zabránila uprchnutí hledané osoby.

Ústavní soud v jednom ze svých dřívějších usnesení ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. IV.ÚS 345/97, vyložil, že ve věcech vydávání do ciziny na základě Úmluvy se právní podmínky vydávací vazby řídí v době před tím, než je České republice doručena žádost o vydání a příslušné doklady, článkem 16 Úmluvy o předběžné vazbě, a v době po doručení žádosti o vydání ustanovením § 381 trestního řádu. To především znamená, že vydávací vazba v těchto věcech před doručením žádosti o vydání nesmí trvat déle než 40 dnů od vzetí do vazby, neboť obligatorním důvodem k propuštění hledané osoby z vazby je skutečnost, že žádost o její vydání nebyla v této lhůtě dožádané straně doručena. Po doručení žádosti o vydání, tedy v době, kdy se na podmínky vazby uplatní vnitrostátní právní řád, není trvání vydávací vazby omezeno. I když zásada vyjádřená v ustanovení § 375 trestního řádu jednoznačně upřednostňuje smluvní úpravu před vnitrostátním právem, není rozhodující, že právní úprava České republiky se vztahuje i na období vydávací vazby před tím, než je podána žádost o vydání.

Při posuzování dané věci Ústavní soud vzal za rozhodující zjištění, že k omezení osobní svobody stěžovatele vydávací vazbou došlo zákonným způsobem, které stěžovatel nepociťoval jako neústavní, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o vzetí do vydávací vazby (ze dne 20. 2. 2001, čj. 1 Nt 106/2001), nenapadl ústavní stížností, a nemůže být tedy Ústavním soudem přezkoumáváno, a že extradiční materiály byly dožádanou stranou doručeny v limitní lhůtě 40 dnů ode dne vzetí jeho osoby do vazby v souladu s čl. 12 Úmluvy. Protože po doručení žádosti o vydání se na podmínky vydávací vazby vztahuje vnitrostátní právní úprava a trvání vydávací vazby podle ustanovení § 381 trestního řádu není časově omezeno, neboť lhůty uvedené v ustanovení § 71 trestního řádu nelze s ohledem na specifičnost řízení podle hlavy dvacáté čtvrté trestního řádu použít, je třeba dobu trvání vazby posuzovat z hlediska požadavku čl. 8 odst. 5 Listiny. Z ústavně právní argumentace stěžovatele však nevyplývá, že by se domáhal přezkoumání doby trvání vydávací vazby po doručení žádosti o vydání, a proto se jí Ústavní soud v této souvislosti nezabýval.

Co se týče tvrzeného nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyrovnal s námitkami a návrhy stěžovatele vyjádřenými v jeho žádosti o propuštění z vazby a že Krajskému soudu v Českých Budějovicích nelze vytknout porušení principu libovůle při rozhodování, jak stěžovatel svými odkazy na dřívější nálezy Ústavního soudu v ústavní stížnosti naznačuje.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti v tom směru, že by stěžovatel byl omezen ve svém právu na osobní svobodu, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 8. října 2001



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 388/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies