IV. ÚS 261/01

09. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 261/01















Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti manželů A. a B.V., oba zastoupeni JUDr. P.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 6. 2000, čj. 23 C 86/99-64, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2001, čj. 18 Co 608/2000-96, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a vedlejší účastnice řízení O.T., zastoupené JUDr. M.Z., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatelé, s odvoláním na porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno žalobě, jíž se jako spoluvlastníci jedné ideální třetiny nemovitostí, nacházející se ve společném jmění manželů, domáhali zpřístupnění celého domu v P., užívaní společných prostor v tomto domě včetně dvora a přilehlého pozemku.

V ústavní stížnosti zejména uvádí, že nesouhlasí s právním výkladem provedeným obecnými soudy, dle kterého lze ideální spoluvlastnictví podílového spoluvlastníka zúžit na pouhé vlastnictví bez atributu užívání.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí, zdůraznil stávající právní úpravu, danou ustanovením § 137 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák., která kvalitativně omezuje míru oprávnění spoluvlastníků, jež váže na velikost jejich spoluvlastnických podílů. Dále uvedl, že v předmětném sporu nebyla řešena žádná otázka, která má po právní stránce zásadní význam, a která by nebyla dosud jednotně řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů, a proto nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání.

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 23 C 86/99, Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka se při jednání, konaném dne 2. 3. 2001, připojila k odvolacím důvodům prvého žalobce - nyní 2. stěžovatele - a navrhla, aby byla vyslovena přípustnost dovolání s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje ochranu menšinového spoluvlastníka.

Z předloženého spisu pak bylo zjištěno, že dovolání ve věci podáno nebylo. (Tato skutečnost byla Ústavním soudem rovněž ověřena přímým dotazem v kanceláři senátu 23 C Obvodního soudu pro Prahu 10 ).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti, neboť stěžovatelé svoji ústavněprávní argumentaci založili na tvrzení, že do jejich ústavně chráněných práv bylo zasaženo nesprávným právním výkladem dané problematiky, týkající se ochrany vlastnického práva menšinového spoluvlastníka, a z výše uvedeného je přitom zřejmé, že si svým procesním postupem (jako účastníci řízení ve smyslu ust. § 91 odst. 2 o.s.ř.) vytvořili prostor pro možnost podat dovolání využitím ustanovení § 239 o. s. ř., ve znění platném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. ( dále jen o.s.ř.).
Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání..., je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ze stávající konstantní judikatury Ústavního soudu (např. III. ÚS 87/99, IV.ÚS 93/98, IV.ÚS 9/97) vyplývá, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor.
V projednávaném případě stěžovatelé, kteří postupovali uvedeným způsobem a návrh na připuštění dovolání uplatnili, přičemž argumenty, kterými odůvodnili již své odvolání a které uplatnili i jako důvod k vyslovení přípustnosti dovolání, jsou přitom identické s argumenty, uváděnými v ústavní stížnosti, však již svého práva podat dovolání k dovolacímu soudu ve smyslu ustanovení odst. 2 § 239 o. s. ř. nevyužili.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a ústavní stížnost pak podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, jako nepřípustnou odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2001




JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 261/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies