IV. ÚS 135/01

09. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 135/01












Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K.D., zastoupeného JUDr. V.V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2000, čj. 8 Co 2341/2000-158, a Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 5. 2000, čj. 7 C 632/99-137, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obce F., právě zastoupené JUDr. V.K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:



Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se odvoláním na porušení jeho práva chráněného čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, tj. práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání věcí - truhlářských strojů - spolu s náhradou škody ve výši 1,800.000,- Kč a zaplacení ušlého zisku 2,000.000,- Kč z nemožnosti stroje užívat, popř. je pronajmout.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů o tom, že neprokázal vlastnictví k předmětným strojům, a není proto aktivně legitimován k indikační žalobě. Nesouhlasí s tím, že smlouva o nájmu truhlářských strojů údajně předpokládá k přechodu vlastnictví těchto strojů na pronajímatele uzavření dalšího dvoustranného právního úkonu - kupní smlouvy, která však nebyla uzavřena. Ve smlouvě je pouze ujednání, že může stroje odkoupit za cenu umořovacího poplatku 138,- DEM. Tuto částku leasingové společnosti poukázal a v její odpovědi je potvrzeno obdržení uvedené částky a jeho platné vlastnictví ke strojům. Dále tvrdí, že soudy neuznaly jeho vlastnické právo, ačkoliv od začátku řízení dokladoval, že na něj přešlo dle čl. 9 odst. 2 smlouvy o finančním pronájmu. Je přesvědčen, že aplikace občanského zákoníku popírající jeho vlastnictví, stranící držbě strojů a námitkám vedlejšího účastníka, je protiústavní, neboť je jí porušena ústavní zásada vlastnit majetek a právo na ochranu proti postupu vedlejšího účastníka i kohokoliv, kdo do jeho práva zasahuje. Ze skutečnosti, že není vlastníkem strojů, soudy nesprávně dovozují, že nemůže být ani poškozeným z jejich znehodnocení, a pokud by snad vystupoval jako nájemce, mohl by škodu požadovat, jen pokud by prokázal, že ji sám musel uhradit pronajímateli. Uvádí, že soudy byly povinny poskytnout jeho vlastnickému právu ochranu a uložit vedlejšímu účastníkovi stroje vydat a uhradit mu škodu spolu s ušlým ziskem.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že ve věci především nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl vlastníkem nebo nájemcem požadovaných věcí, avšak i pokud by tomu tak bylo, uplatnil žalovaný, mající vůči stěžovateli pohledávku ve značné výši, zadržovací právo v souladu s ust. 151s obč. zák. (před novelou - zák. č. 367/2000 Sb.). Nemohl být přiznán ani nárok na náhradu škody, neboť nebylo prokázáno porušení právní povinnosti žalovaným dle § 420 obč. zák - v souvislosti se skutečnou škodou spočívající v tvrzeném porušení povinnosti řádného opatrování věci ve smyslu § 151t obč. zák., navíc nebyla tvrzena, a tudíž ani prokazována majetková újma stěžovatele.

Obec F., ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že argumentace ústavní stížnosti je účelová a nepravdivá, poukázala na skutková zjištění soudů a zdůraznila, že stěžovatel je dlužníkem obce F., a právě od existence jeho dluhů se odvíjí problém spojený s předmětnými stroji, a navrhla proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 7 C 632/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel na základě smlouvy o finančním pronájmu uzavřené s italskou firmou L., jako pronajímatelem, získal do pronájmu stroje pro truhlářskou výrobu. Smlouva byla uzavřena na 42 měsíců, s možností odkoupit po vypršení smlouvy zboží za cenu, stanovenou ve výši 138,- DEM, jako umořovací poplatek. Uzavření smlouvy bylo ze strany pronajímatele podmíněno bankovní zárukou, kterou poskytla prostřednictvím K. Tatáž banka poskytla stěžovateli úvěr ve výši 2.798.884 Kč, který navrhovatel zajistil vystavením bianco směnky vlastní na řad banky s doložkou bez protestu avalovanou obcí F. Vzhledem k platební neschopnosti stěžovatele, který mimo akontaci a první dvě splátky, hrazené z poskytnutého překlenovacího úvěru (rovněž nesplaceného), další dílčí splátky nájemného nehradil, zaplatila obec F., na základě upozornění banky a v souvislosti s uvedenou směnkou, za stěžovatele 2 splátky ve výši 881.089,82 Kč. Posléze se obec F. na základě smlouvy o postoupení pohledávky banky (která vzhledem k poskytnuté bankovní záruce nadále za stěžovatele pronajímateli platila) vůči stěžovateli ve výši 2,469.701,86- Kč stala věřitelem stěžovatele. Vzhledem k problémům stěžovatele při podnikání a placení splátek nájemného a jeho záměru ukončit podnikání a změnit provozovnu truhlářství na restaurační zařízení, došlo k několika jednáním o způsobu řešení vzniklé situace, která vyústila v přemístění předmětných strojů do skladu třetí osoby - společnosti F., s tím, že bude jednáno o možnosti postoupení smlouvy o finančním pronájmu či o odprodeji strojů a použití získaného výtěžku k úhradě dluhů stěžovatele. K tomu však i s ohledem na celní dluh, váznoucí na dovezených strojích, nedošlo a stroje má nadále v držení obec F.

Obecné soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že stěžovatel není a nikdy nebyl vlastníkem strojů, neboť nedošlo dle podmínky stanovené ve smlouvě o finančním pronájmu k odkoupení předmětných strojů. Mezi pronajímatelem a nájemcem nebyla uzavřena kupní smlouva jako dvoustranný právního úkon, a to ani konkludentně, když kupní cena 138,- DEM nebyla zaplacena. Nebyla splněna ani podmínka užívání věci dle ust. 676 obč. zák., neboť po uplynutí 42 měsíců, na které byla smlouva sjednána, s ohledem na ukončení podnikání a převzetí strojů obcí, nedošlo k obnovení smlouvy. Stěžovatel proto není aktivně legitimován k návrhu na vydání strojů, tj k indikační žalobě. Podstatné ve sporu pak je, že obec F., mající vůči stěžovateli pohledávku nejméně ve výši 2, 469.701,86 Kč, k předmětným věcem důvodně uplatnila zadržovací právo ve smyslu ust § 151s obč. zák. Vzhledem k zjištěným skutečnostem (zejména svědecky ověřenému původnímu souhlasnému postoji stěžovatele s odvozem strojů, který truhlářskou dílnu měnil na restauraci a stroje neměl možnost uskladnit) považoval soud požadavek stěžovatele na zaplacení ušlého zisku zdůvodněného tím, že nemohl stroje poskytnout do užívání za úplatu třetí osobě, za ryze účelový. Požadavek stěžovatele, aby osoba, která za něj převezme dluhy, mu ještě platila úplatu za pronájem, pak považoval soud za protismyslný. Soud rovněž nezjistil, že by stěžovateli vznikla nějaká škoda spočívající v zmenšení jeho majetku a ani nebylo tvrzeno či prokazováno, že by stěžovateli vznikla nějaká škoda z titulu jeho povinnosti zaplatit škodu pronajímateli, či že by se obec dopustila protiprávního jednání.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty uplatněné již v řízení před obecnými soudy.

V ústavní stížnosti stěžovatel zejména zdůrazňuje, že soudy v rozporu se zjištěnými skutečnostmi neuznaly jeho vlastnické právo k předmětným strojům .

Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisu, stěžovatel sám se však v průběhu řízení nepovažoval za vlastníka, ale pouze oprávněného uživatele (srov. č.l. 74 spisu), případně uvádí, že otázka jeho vlastnictví je sporná ( čl. 116 spisu) a v neposlední řadě jeho nejistota ohledně jeho právního postavení k věcem vyplývá i z jeho požadavku na doplnění dokazování dotazem u italského pronajímatele, zda se tento považuje za vlastníka předmětných strojů.

V ústavní stížnosti stěžovatel, na rozdíl od tvrzení uváděných v průběhu řízení, uvádí, že kupní cenu ve výši 138,- DEM uhradil a o jejím zaplacení a platném vlastnictví strojů má potvrzení pronajímatele. (Ještě v protokolu z jednání před odvolacím soudem - č.l. 155, ale stěžovatel tvrdí, že kupní cena nebyla zaplacena a nebyla vyřešena otázka vlastnictví). Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99) však platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Pokud by bylo možné vyloučit účelovost nynějšího tvrzení stěžovatele, která se v dané věci, s ohledem na důkladné dokazování soudů i v tomto směru a zcela odlišné předchozí údaje stěžovatele, nabízí, nezbývá než ohledně této námitky konstatovat, že bylo věcí stěžovatele, aby svá práva řádně hájil již v řízení u obecných soudů. Obdobně z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel své vlastnické právo v průběhu řízení odvozoval z ust. čl. 9 odst. 2 smlouvy o finančním pronájmu, nazvaným přijetí odpovědnosti a oprávnění zahájit soudní jednání, kterým navíc byly řešeny vztahy pronajímatele, nájemce a dodavatele zboží, a jimž byl stěžovatel (dle překladu smlouvy) pronajímatelem zmocněn v rozsahu vlastnických práv zahájit na vlastní účet soudní jednání ve vztahu k dodavateli a třetím osobám.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné a podrobné dokazování a soudy se také odpovídajícím způsobem vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Rovněž dostatečně zdůvodnily, proč nevyhověly návrhu stěžovatele na doplnění dokazování ohledně stanoviska pronajímatele, zda se považuje za vlastníka strojů. Stejně tak odpovídajícím a případným způsobem zdůvodnily svoje zamítavé stanovisko k návrhu stěžovatele na zaplacení náhrady škody a ušlého zisku. Při posuzování návrhu stěžovatele na vydání věci se přitom zabývaly možností vyhovět jeho návrhu jak z titulu případného práva vlastnického i případného práva oprávněného nájemce a s ohledem na zjištěný skutkový stav přihlédly i k tomu, že žalovaná strana jako věřitel stěžovatele (a tedy subjekt, který ve skutečnosti splátky za finanční pronájem zaplatil) k předmětným strojům uplatnila v souladu s příslušnou právní úpravou zadržovací právo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, zaručujícího právo na spravedlivý proces, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obdobně nelze ze skutečnosti, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatele dovozovat porušení práva na ochranu jeho tvrzeného vlastnictví (o němž navíc ani sám v průběhu řízení před obecnými soudy nebyl ubezpečen).

Vzhledem k tomu, že soudy v řízení postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2001



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 135/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies