III. ÚS 537/01

09. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 537/01


Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.J., zastoupeného JUDr. J.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2001, sp. zn. 20 Co 160/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. února 2001, sp.zn. 24 C 3/99, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst.1,§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2001 (20 Co 160/2001-53) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. února 2001 (24 C 3/99-40); v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a také obsahově shodné právo plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1 al. 1). K porušení těchto práv došlo tím, že obecný soud
I. stupně nahradil stěžovatelův projev vůle k podání žádosti o dodatečné stavební povolení a dalších (podle textu, který je součástí rozsudečného výroku), zatímco Městský soud v Praze, jako soud odvolací, jeho odvolání do tohoto rozsudku zamítl, ačkoli pro takové rozhodnutí nebylo opory ani v zákoně ani ve skutkovém základu věci; soudy obou stupňů totiž ke svým rozhodnutím dospěly "na základě provedených důkazů k neoprávněným a nesprávným závěrům a z nesprávného skutkového stavu vyvodily nesprávné právní závěry v právním posouzení věci". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak podle odůvodnění ústavní stížnosti, tak podle rozhodovacích důvodů obecných soudů, vyložených v odůvodnění jejich rozhodnutí, podstata věci spočívá v tom, že stěžovatel v bytové věci (úpravy pronajatého bytu) se zdráhal podat za vedlejší účastníky (žalobce v původním řízení) potřebné žádosti, ačkoli bytové úpravy (sloučení dvou bytů) byly ve smyslu pravomocného správního rozhodnutí již na jejich náklad provedeny, a to za právního stavu v té době platného, když následně dům, jehož se sloučení bytů týká, byl právním předchůdcem stěžovatele restituován. Obecný soud I. stupně, i podle názoru Ústavního soudu, dostatečným způsobem ve svém rozhodnutí (jeho odůvodnění) skutkové i právní závěry vyložil, včetně důsledků, které pro stěžovatele koupí restituovaného domu vznikly.

Obdobně také odvolací soud zevrubně posoudil stěžovatelovy odvolací námitky, ostatně obsahově shodné s odůvodněním ústavní stížnosti, a v potřebném rozsahu zdůvodnil, proč je pokládá za nedůvodné.

Sluší proto konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů netrpí žádnou z vad (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), které by ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu odůvodnily jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Jestliže - co do merita věci - stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu došlo ze strany obecných soudů pro "neoprávněné a nesprávné skutkové závěry" a "nesprávné právní posouzení", je zřejmé, že tato tvrzení míří vůči věcné správnosti či vůči legalitě jím napadených rozhodnutí a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž přezkum rozhodnutí obecných soudů z těchto důvodů je vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další).

Stěžovatelova ústavní stížnosti byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou stěžovatelových tvrzení a - nikoli v poslední řadě - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], který současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jichž se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 537/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies