II. ÚS 375/01

09. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.4.2001, sp. zn. 3 To 25/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.11.2000, sp. zn. 28 T 14/2000, t a k t o :



Ústavní stížnost se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :



Dne 19.6.2001 obdržel Ústavní soud návrh stěžovatele, který směřoval proti v záhlaví usnesení označeným rozhodnutím obecných soudů. Vzhledem k tomu, že návrh vykazoval vady ve smyslu ust. § 34 odst. 1, odst. 2, ve vztahu k ust. § 72 odst. 2, odst. 4 ve vztahu k ust. § 29 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo stěžovateli zasláno poučení spolu s výzvou k odstranění vad návrhu ve stanovené lhůtě.

Dne 15.8.2001, tedy poslední den lhůty, obdržel Ústavní soud doplnění návrhu, kterým byly současně odstraněny vytčené vady podání.

Stěžovatel v doplnění návrhu uvádí, že shora označenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Označené články Listiny a čl. Úmluvy garantují práva na spravedlivý proces, kterého se každému má dostat při zachování zákonných podmínek u nestranného a nezávislého soudu, zahrnujícího rovněž právo odepřít výpověď.

Porušení výše označených práv a svobod spatřuje navrhovatel v následujících skutečnostech:
Obecné soudy především vzaly za prokázané, že jednání stěžovatele je nutno kvalifikovat jako trestný čin vraždy ( § 219 odst. 1 trestního zákona), spáchané formou nepřímého úmyslu, s tím stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že jeho jednání naplnilo údajně skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví ( § 222 odst. 3 trestního zákona).

Ke skutkovým zjištěním obecných soudů stěžovatel uvádí, že v době, kdy z místa činu odcházel, poškozený M. V. ještě komunikoval s odsouzeným Z. Z. Rovněž ze stavu, v němž se poškozený nacházel, a z dalších skutečností navrhovatel dovozuje, že soudy měly kvalifikovat stěžovatele jako trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti ( § 222 odst. 3 trestního zákona). Jestliže tak neučinily, dopustily se dle názoru navrhovatele porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Pravomocným rozsudkem byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 11 let se zařazením do věznice s ostrahou, spolupachateli Z. Z. byl uložen nepodmíněný trest v trvání 10 let přesto, že dle tvrzení navrhovatele se provedenými důkazy v průběhu řízení spolehlivě nepodařila prokázat míra účasti každého z odsouzených na zraněních způsobených poškozenému V. Důvodem uložení rozdílné délky trestů u obou odsouzených byl prý rozdílný postoj obou k celé věci, a to od začátku trestního řízení, zejména pak skutečnost, že stěžovatel na rozdíl od odsouzeného Z. odmítl ve věci vypovídat. Navrhovatel dále vytýká oběma soudům, že při svém rozhodování výhradně vycházely z výpovědi ods. Z., aniž vzaly v úvahu rozporné výpovědi svědků H. a U.

Větší část argumentace stěžovatele v odůvodnění návrhu spočívá v tvrzení, že jemu uložená výše trestu je odrazem využití jeho práva odepřít výpověď před soudem, což stěžovatel spojuje s jakousi nezákonnou, protiústavní sankcí či postihem obou obecných soudů a výši svého trestu porovnává s údajně neopodstatněným, mírnějším trestem ods. Z.

K porušení práva na spravedlivý proces prý došlo i tím, že prvostupňový soud zamítl provedení jím navrhovaných důkazů, a to výslech svědka M. P. a vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie k osobě stěžovatele.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci se zjišťuje, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že spolu s obž. Z. Z. dne 15.1.2000 v obci Dlouhá Loučka po 23.00 hod. po verbálním konfliktu s poškozeným M. V. tohoto společně napadli, způsobili mu za pomoci dřevených latí, montážního otevřeného klíče, řetězu a jednobřitého bodnořezného nástroje, jakož i opakovaným dupnutím snožmo na hrudník 24 tržnězhmožděných ran na hlavě, když tato poranění s největší pravděpodobností vedla k poruše vědomí, jednak v důsledku velké ztráty krve a rozvíjející se tukové embolii plic i k šokovému stavu, k otoku mozku při nitrolebním krvácení, což vše vedlo souběžně s podchlazením k úmrtí poškozeného. Tento trestný čin byl kvalifikován jako tr. čin vraždy dle ust. § 219 odst. 1 trestního zákona a za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků nepodmíněně, když pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byli oba obžalovaní odsouzeni k zaplacení částky 4.000,- Kč poškozené P. V. rukou společnou a nerozdílnou.

Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že především z výpovědi obž. Z. Z., který se k žalovanému jednání v podstatě doznal, zjistil jednak vztahy mezi ním a pošk. V., jakož i průběh projednávaného skutku, v hrubých rysech odpovídající skutkovému ději popsanému ve skutkové větě citovaného rozsudku.

K výpovědi stěžovatele soud I. stupně uvedl, že jmenovaný se k žalovanému jednání doznal pouze rámcově a částečně, když v rámci své obhajoby doznal pouze v nepatrné míře svůj podíl na uvedeném skutku a aktivní podíl na vraždě svaloval především na obž. Z. V přípravném řízení využil svého práva a odmítl k věci vypovídat. Vypovídal pouze před soudem při výslechu ohledně rozhodování o vzetí do vazby. U hlavního líčení stěžovatel již vypovídal a doplnil svoji výpověď ohledně okolností, za nichž došlo dne 15.1.2000 k fyzickému střetnutí s poškozeným V., když část jeho obhajoby se shodovala s výpovědí obž. Z.

Krajský soud zdůraznil, že kromě doznání obž. Z. jsou oba obžalovaní ze žalovaného jednání usvědčováni provedenými důkazy, a to především znaleckými posudky a do jisté míry i svědeckými výpověďmi, které však převážně jen dokreslují okolnosti projednávané věci, jakož i vztahy mezi obžalovanými a poškozeným V., neboť žádný ze svědků nebyl v době činu na místě, kde ke spáchání trestného činu došlo. Soud měl k dispozici výpovědi celé řady svědků, když některé rozpory ve výpovědích svědka K. V., výpověďmi obžalovaných a některých dalších svědků nemohl soud odstranit z toho důvodu, že vzhledem k příbuzenskému poměru K. V. k obž. P. V., odmítl tento svědek u hlavního líčení vypovídat.

Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství dvou znalců, z nichž jeden byl vyslechnut i u hlavního líčení, byl stanoven rozsah, charakter a druhy poranění, které utrpěl pošk. V. Znalci uvedli, že žádná z poranění jak samostatně, tak i souhrnně nejsou poraněními smrtelnými, ovšem smrt poškozeného nastala vzhledem k dalším, jimi podrobně uváděným okolnostem. Jako bezprostřední příčinu smrti pošk. V. znalci označili podchlazení, aniž však byli schopni ohraničit dobu, kdy by bylo možné ještě v případě poskytnutí lékařské pomoci odvrátit smrt pošk. V. Znalci však konstatovali, že v případě laické pomoci, které by se poškozenému dostalo tím, že by byl přenesen do tepla a poté by mu byla poskytnuta odborná lékařská pomoc, bylo by možné odvrátit smrt poškozeného.

V další části odůvodnění rozsudku krajský soud zdůraznil, že obžalovaní jsou dále usvědčováni i listinnými důkazy jako je fotodokumentace k provedené prověrce, výpovědi obž. Z. a protokoly o ohledání místa činu spolu s fotodokumentací. V přípravném řízení byl na obž. Z. vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Stěžovatel měl být podroben stejnému znaleckému zkoumání, pro opakovaně odmítavý postoj navrhovatele rovněž na osobu stěžovatele měl být vypracován totožný znalecký posudek, ten však nemohl být vypracován vzhledem k tomu, že stěžovatel odmítal jakoukoli spolupráci se znalci, a to i přes opakované pokusy jej vyšetřit.

Soud I. stupně v napadeném rozsudku jasně vyložil, proč odmítl provedení dalších důkazů, navrhovaných stěžovatelem. Jako důvod uvedl, že jejich provedení by za daného stavu dokazování bylo již nadbytečné, nepřineslo by žádné nové poznatky ve věci, neboť podíl obou obžalovaných na žalovaném skutku byl jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností prokázán. Pokud se týká vypracování znaleckého posudku na svoji osobu, kterého se stěžovatel dožadoval u hlavního líčení, krajský soud zdůraznil, že nemá pochybnosti o trestní odpovědnosti navrhovatele vzhledem k jeho duševnímu stavu, a shledal v daném návrhu prvky účelovosti, jehož motivací byla snaha stěžovatele prodloužit trestní řízení. Navíc případné zjištění znalce ohledně možné resocializace stěžovatele, uvedl soud I. stupně, není nutné zkoumat při rozhodování soudu o vině a výši trestu za trestný čin vraždy, kde je trestní sazba odnětí svobody v rozpětí od 10 do 15 let, a dále jednání obžalovaných dle názoru soudu neodůvodňuje změnu právní kvalifikace trestného činu.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci se zjišťuje, že odvolání obžalovaných Z. Z. a P. V. se podle ust. § 256 trestního řádu zamítají jako nedůvodná.

Odvolací soud konstatoval, že řízení předcházející napadenému rozsudku netrpí žádnými zásadními procesními vadami, které by zapříčinily nezákonnost provedeného řízení a tím i odvoláními napadeného rozsudku. Vrchní soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a jemu odpovídající právní kvalifikací trestného činu a souhlasil rovněž s argumentací nalézacího soudu, pokud tento uvedl, že z důvodů, které podrobně rozebírá v odůvodnění rozsudku prvostupňový soud, neuvěřil z velké části výpovědi stěžovatele, když tuto výpověď považuje převážně za nevěrohodnou, účelovou a motivovanou snahou minimalizovat svůj podíl na jednání vůči poškozenému V. a naopak svalit větší část viny na spoluobžalovaného Z. Stejně tak nelze nechat bez povšimnutí, uvádí odvolací soud, že i v jednotlivých výpovědích stěžovatele existují rozpory, které navrhovatel nebyl schopen logicky vysvětlit.

K námitce obou obžalovaných, že jejich jednání mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle ust. § 222 odst. 1, odst. 3 trestního zákona vrchní soud poznamenává, že je sice skutečností, že znalecký posudek uvádí jako příčinu smrti poškozeného podchlazení, ovšem současně při podrobném uvedení veškerých poranění způsobených obžalovanými znalci konstatují, že, mimo nepříznivé účinky alkoholu, byla rozhodující právě nemožnost poškozeného aktivně vyhledat pomoc v mrazivém prostředí, z důvodu četnosti a vážnosti zranění, která byla poškozenému způsobena jednáním obou obžalovaných. Znalci ostatně rovněž nevyloučili, že i přes nepříznivé venkovní podmínky uvedená poranění mohla sama o osobě přivodit smrt poškozeného. I když by tedy byl přijat dle shora citovaného znaleckého posudku pro obžalované nejpříznivější závěr, přesto je nutno uzavřít, že smrtelný následek je kryt zaviněním obou obžalovaných ve formě minimálně nepřímého úmyslu (§ 4 písm. b) trestního zákona), když za jednání lze též označit nečinnost, tedy nerealizování či opomenutí takového jednání, ke kterému byl pachatel povinen vzhledem ke svým poměrům a k povaze daných okolností. Obžalovaní s ohledem na klimatické podmínky, způsobená velmi rozsáhlá zranění i výši alkoholu v krvi poškozeného museli vědět, že v případě nezajištění pomoci vystavují poškozeného bezprostřednímu nebezpečí úmrtí.

Odvolací soud se neztotožnil s výrokem nalézacího soudu pouze ohledně výroku o výši trestu u obž. Z., kdy s ohledem na skutečnost, že se svého trestního jednání dopustil v běhu zkušební lhůty podmíněného odsouzení, dospěl k závěru, že oběma obžalovaným měly být uloženy tresty ve stejné výměře. Ovšem, s ohledem na dodržení zásady zákazu reformatio in peius, nelze podle názoru odvolacího soudu toto pochybení nalézacího soudu již napravit. Z tohoto důvodu nejsou uložené tresty v rozporu s ust. § 258 odst. 1 písm. e) trestního řádu, tím méně jsou tresty nezákonnými.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud si připojil při posouzení důvodnosti námitek uplatněných navrhovatelem v ústavní stížnosti spis Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 14/2000, ze kterého zjistil, že námitky uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou jen opakováním námitek uplatněných částečně již v řízení před nalézacím soudem a dále v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, se kterými se oba obecné soudy náležitým a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Přes tuto skutečnost a především s ohledem na závažnost skutku, za nějž byl stěžovatel pravomocně odsouzen, a při zachování několikrát již judikované zásady nezasahování Ústavního soudu do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud při jejich činnosti byly respektovány kautely práv a svobod vymezené Listinou či mezinárodnímu smlouvami, ze shora označeného spisu, zjistil následující:

Na č. l. 63, I. sv.spisu se ze znaleckého posudku ze dne 31.3.2000, znalců z oboru zdravotnictví, oboru soudního lékařství MUDr. C. a MUDr. S. zjišťuje, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného V. bylo podchlazení. Znalci zdůraznili skutečnost, že si poškozený sám, v mrazivém prostředí, ponechaný v otevřeném terénu, nemohl přivolat či vyhledat pomoc, což bylo mimo výrazného nepříznivého účinku alkoholu zapříčiněno mnohačetnými závažnými poraněními hlavy a hrudníku (celkem 24 tržnězhmožděných ran ve vlasaté části hlavy, 5 ran stejného charakteru v krajině čelní a další). Tyto shora uvedené okolnosti vedly podle názoru znalců s největší pravděpodobností jednak k poruše vědomí poškozeného, jednak v důsledku nepochybně velké ztráty krve a rozvíjející se tukové embolie plic i k šokovému stavu . Současně znalci nevyloučili možnost, že v důsledku shora uvedeného a za současného rozvíjejícího se krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a rozvíjejícím se šokovým stavem by mohlo dojít ke smrti poškozeného, a to i za situace, kdy by tělo poškozeného nebylo vystaveno po utrpěných poraněních mrazivému prostředí a i pokud by poškozený nebyl ve stavu těžké alkoholové opilosti. Příčinou smrti poškozeného by pak byl otok mozku při nitrolebním krvácení a při úrazově krvácivém šoku s rozvíjející se tukovou embolií. Znalci dále konstatovali, že z charakteru a rozmístění jednotlivých poranění na těle poškozeného lze dovodit, že na jeho tělo působilo opakované násilí, částečně tupého, částečně ostrého charakteru, které na hlavu působilo střední až větší intenzitou a na hrudník větší intenzitou. Z doličných věcí předložených znalcům považovali tito za nejpravděpodobnější nástroje útoku montážní klíč, v případě poranění hrudníku šlo zřejmě o našlápnutí, případně dupnutí na hrudník ležícího poškozeného.

Jak správně zdůraznil odvolací soud, nelze v žádném případě pominout skutečnost, že zavinění obou odsouzených za smrt poškozeného V. (i při přijetí pro stěžovatele nejpříhodnější verze, že poškozený ještě po odchodu obou odsouzených žil a byl schopen komunikovat) je plně pokryto minimálně ve formě nepřímého úmyslu, tj. stěžovatel věděl, že svým jednáním, v daném případě nečinností s ohledem na své možnosti a okolnosti spáchaného skutku, může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Stěžovatel tedy stručně řečeno věděl, že po těžkých zraněních, způsobených v mnoha případech cíleně do hlavy a hrudníku poškozeného zejména železným montážním klíčem s přihlédnutím ke stupni opilosti poškozeného si poškozený vlastním přičiněním nemůže pomoc vyhledat a s ohledem na místo a čas spáchaného trestného činu, jakož i mimořádně nepříznivé klimatické podmínky, nemohl stěžovatel očekávat zásah třetích osob, jež by odvrátily smrt poškozeného V. a i za těchto okolností byl s možným následkem, tedy úmrtím poškozeného, zcela srozuměn. Toto srozumění s následkem bylo projeveno zejména dalším jednáním stěžovatele, který po odchodu z místa činu společně se svým otcem a odsouzeným Z. nejenže nezavolal či nezajistil žádnou pomoc poškozenému i když mu v tom žádné objektivní překážky nebránily, ale ještě téže noci po výměně svršků s nimi odešel na taneční zábavu, kde společně setrvali až do brzkých ranních hodin.

Ze všech shora uvedených skutečností nelze dospět k jinému závěru, než že jednání stěžovatele naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle ust. § 219 odst. 1 trestního zákona a nikoli, jak se domnívá stěžovatel, trestného činu ublížení na zdraví dle ust. § 222 odst. 1, odst. 3 trestního zákona.

Pokud navrhovatel vychází při úvahách o výši trestu z údajného porušení svého práva odepřít výpověď, je nutno zdůraznit, že stěžovatel byl řádně zastoupen obhájcem, jeho právo na obhajobu nebylo v žádném ohledu porušeno, a bylo tedy věcí obhajoby, jakým způsobem přistoupí k zastupování práv a zájmů svého klienta. Zvolený způsob pasivní obrany, kdy stěžovatel odmítal zejména v přípravném řízení vypovídat, odmítl se podrobit znaleckým posudkům, nelze v žádném případě hodnotit jako přitěžující okolnost tak, jak ji pojímá stěžovatel, za kterou by mohl být nějakým způsobem v rámci trestního řízení postihován. Nicméně se však navrhovatel sám a vědomě při zvoleném způsobu obhajoby připravil o možnost, aby soud při stanovení výměry trestu přihlédl k některé z polehčujících okolností, kterou je ve smyslu ust. § 33 písm. ch) až j) trestního zákona doznání či napomáhání příslušným orgánům při objasňování své trestné činnosti.

Jak již zdůraznil nalézací soud, námitka stěžovatele směřující k absenci znaleckého posudku k jeho osobě neobstojí, neboť oba soudy neměly nejmenších pochybností o trestní odpovědnosti stěžovatele, když návrh vznesený stěžovatelem v tomto směru posoudily jako ryze účelový, se snahou o prodloužení trestního řízení. Ostatně k realizaci předmětného znaleckého posudku měl stěžovatel dostatečný časový prostor v rámci přípravného řízení, který však nevyužil.

Senát Ústavního soudu proto při zkoumání všech námitek obsažených v ústavní stížnosti neshledal tvrzení stěžovatele o údajném porušení již dříve uváděných čl. Listiny a Úmluvy ze strany obecných soudů za opodstatněné a proto návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.


Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS




V Brně dne 9. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 375/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies