II. ÚS 117/01

09. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. J. O. a 2) Ing. D. O., právně zastoupených Mgr. P. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.11.2000, čj. 11 Co 388/2000-148, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 14.4.2000, čj. 9 C 217/94-137, a odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.11.2000, čj. 11 Co 388/2000-148, t a k t o :



Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :



V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 21.2.2001 napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a v odůvodnění svého návrhu uvádějí, že dne 23.12.1992 jako kupující uzavřeli s Okresní hygienickou stanicí Louny, jako prodávajícím, kupní smlouvu registrovanou tehdejším Státním notářstvím v Lounech téhož dne pod č. reg. I 2238/92, kterou stěžovatelé nabyli do svého vlastnictví dům se stavební parcelou za kupní cenu 1.500.000,- Kč.

V roce 1993 podala Okresní hygienická stanice Louny k místně příslušnému soudu žalobu, jíž se domáhala určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy a povinnosti vyklidit dům s tím, že shora označená kupní smlouva odporuje znění ust. § 45 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Prvostupňový soud rozhodl tak, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovateli a Okresní hygienickou stanicí Louny je neplatná, když o nákladech soudního řízení rozhodl tento soud tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit ve prospěch České republiky 60.038,-Kč a žalobce je povinen zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení 26.617,-Kč.

Proti výrokům o uložení povinnosti zaplatit částku 60.038,-Kč ve prospěch České republiky a povinnosti žalobce zaplatit stěžovatelům částku 26.617,-Kč podali stěžovatelé odvolání. Po zrušení rozhodnutí prvostupňového soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení odvolacím soudem rozhodl Okresní soud v Mostě s tím, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit České republice 60.038,-Kč, a dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně poukazem na skutečnost, že podle ust. § 11 odst. 2 písm. a) zák.č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s ust. § 2 odst. 3 cit. zákona, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhoví, soudní poplatek zaplatí podle výsledku řízení nebo jeho odpovídající část odpůrce, není-li též od poplatku osvobozen. Soud dále konstatoval, že soudní poplatek byl vyměřen podle položky 1a sazebníku soudních poplatků ze základu, jímž byla kupní cena předmětné nemovitosti. V otázce nákladů řízení odkázal soud na znění ust. § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil.

Stěžovatelé se domnívají, že označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Námitky stěžovatelů vůči shora označeným rozhodnutím obecných soudů spočívají mimo jiné v tvrzení, že stěžovatelé se při uzavírání kupní smlouvy spoléhali na znalost příslušných právních předpisů o možnosti prodeje předmětné nemovitosti ze strany prodávající okresní hygienické stanice. Nezavinili svým jednáním uzavření neplatné kupní smlouvy a skutečnost, že kupní smlouva má být neplatná, se dověděli současně s podanou určovací žalobou.

Přechodná a závěrečná ustanovení zák. č. 36/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že za řízení zahájená před účinností zákona (tj. před 1.4.1995) se poplatky vybírají podle dosavadních předpisů, a to, i když se stanou splatnými za účinnosti tohoto zákona. Z této dikce zákona navrhovatelé dovozují, že soud I. stupně uložil povinnost k zaplacení soudního poplatku podle jiného znění právního předpisu, než který platil v době rozhodování, a dopustil se tak závažného porušení zákonnosti, pokud vyměřil soudní poplatek v nesprávné výši 60.000,-Kč, a nikoli ve výši 500,-Kč, jak odpovídalo platnému znění sazebníku zákona o soudních poplatcích.

Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, dovozují stěžovatelé, že obecné soudy měly postupovat v souladu se zněním ust. § 143 o.s.ř., když je naprosto zřejmé, že stěžovatelé nezpůsobili neplatnost kupní smlouvy a nezavdali příčinu k podání určovací žaloby. Již zmíněné již ust. § 143 o.s.ř. vyžaduje splnění obou podmínek současně a stěžovatelé se domnívají, že vedlejší účastník neměl ve věci úspěch. Stěžovatelé nezavdali svým jednáním důvod k podání žaloby, neboť jim nebyl dán ani časový prostor před podáním žaloby k písemnému vyjádření, takže použití shora uvedeného ust. § 143 o.s.ř. obecnými soudy by bylo v dané právní věci naprosto adekvátní.

Jestliže však obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušné ustanovení zákona a nepřiznaly jim náklady řízení v plné výši, porušily nejen zákonnost, ale i Listinou chráněné zájmy stěžovatelů, uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z napadeného usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 14.4.2000, č.j. 9C 217/94-137, se zjišťuje, že tento soud v právní věci žalobce Okresní hygienické stanice Louny proti stěžovatelům v řízení o neplatnost kupní smlouvy a vyklizení nemovitosti oproti vrácení kupní ceny rozhodl pod bodem I. výroku tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Mostě částku 60.038,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí, pod bodem II. výroku rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí prvostupňový soud konstatoval, že žalobce se svým podáním domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a stěžovateli dne 23.12.1992 a současně vrácení plnění z neplatné smlouvy.

Jak vyplývá z citovaného usnesení, rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11.4.1995 bylo rozhodnuto, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a stěžovateli a registrovaná Státním notářstvím v Lounech dne 23.12.1992, pod č. reg. RI 2238/92, je neplatná. Zároveň prvostupňový soud rozhodl o povinnosti stěžovatelů vyklidit dům, stojící na stavební parcele o výměře 760 m2, oproti vrácení kupní ceny 1.500.000,-Kč. Tyto výroky nabyly právní moci. Součástí rozhodnutí byly rovněž výroky o povinnosti stěžovatelů zaplatit společně a nerozdílně České republice do pokladny Okresního soudu v Mostě částku 60.038,-Kč jako soudní poplatek a částku 38,-Kč jako svědečné (výrok pod bodem III. rozsudku) a povinnost žalobce zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení 26.617,-Kč (výrok pod bodem IV. rozsudku).

K odvolání stěžovatelů rozhodl odvolací soud tak, že odvolací řízení týkající se výroku pod bodem II. rozsudku okresního soudu zastavil, rozsudek ve výrocích pod bodem III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Jinak zůstal odvoláním napadený rozsudek nedotčen.

Dne 2.10.1995 rozhodl Okresní soud v Mostě pod čj. 9C 217/94-92 o zamítnutí žádosti stěžovatelů o osvobození od placení soudního poplatku, když toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5.1.1996.

Okresní soud zdůraznil v usnesení ze dne 14.4.2000, čj. 9C 217/94-137, že nelze zpochybnit skutečnost, že žalobce byl osvobozen od placení soudního poplatku ve smyslu ust. § 11 odst. 2 písm. a) zák.č. 549/1991 Sb. Podle ust. § 2 odst. 3 cit. zákona, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část odpůrce, není-li též od poplatku osvobozen. Z citovaných ust. a ze skutečnosti, že stěžovatelé nebyli od placení soudních poplatků osvobozeni soud I. stupně, dovodil, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit soudní poplatek vyměřený podle položky 1a sazebníku soudních poplatků z kupní ceny ve výši 1.500.000,-Kč. Částka 38,-Kč byla vyplacena jako svědečné a soud založil povinnost stěžovatelů zaplatit tuto částku ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. Výsledek řízení svědčí o tom, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), protože ve věci měl plný úspěch. Stěžovatelé od počátku řízení projevovali nesouhlas se žalobním žádáním a soud dospěl k závěru, že za daného stavu věci neexistuje prostor pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř.

Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se zjišťuje, že odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně bylo v plném rozsahu potvrzeno.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že je nespornou skutečností, že navrhovatel byl v řízení úspěšný a že žalovaní nebyli, na rozdíl od navrhovatele, osvobozeni od soudních poplatků. Pokud okresní soud vycházel při stanovení výše soudního poplatku z kupní ceny, postupoval podle položky 1a sazebníku soudních poplatků, vydaného jako příloha zákona o soudních poplatcích (zákon č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K otázce splatnosti soudního poplatku odvolací soud zdůraznil, že splatnost poplatku nastává až vydáním rozhodnutím ve věci samé. Jestliže bylo v dané věci rozhodnutí vydáno v dubnu 1995, vycházel prvoinstanční soud správně ze znění zákona o soudních poplatcích platného v době vydání rozhodnutí a nikoli z právní úpravy platné v době podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé.

Současně odvolací soud zdůraznil, že při rozhodnutí o nákladech řízení vzal okresní soud v úvahu ust. § 150 o.s.ř., podle kterého jsou-li důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Takovým důvodem hodným zvláštního zřetele byla v předmětném řízení skutečnost, že žalovaní uzavírali kupní smlouvu v dobré víře, a porušení ust. § 45 zákona č. 92/1991 Sb, ve znění pozdějších předpisů, které vedlo k absolutní neplatnosti kupní smlouvy nezavinili.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelů vůči stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů je údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obsahu podání je však zřejmé, že obecné soudy ve věci samé rozhodly, stěžovatelé však nesouhlasí a polemizují se závěry těchto soudů, vztahujícími se výhradně k důvodům a způsobu stanovení soudního poplatku a náhrady nákladů soudního řízení. Podle názoru stěžovatelů měly obecné soudy údajně při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat ust. § 143 o.s.ř, které umožňuje soudu přiznat neúspěšnému odpůrci náhradu nákladů řízení v případě, pokud svým jednáním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.

Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 9 C 217/94, který si Ústavní soud při posuzování opodstatněnosti návrhu připojil, je sice pravdou, že na č.listu 23 spisu je založeno oznámení právního zástupce žalobce - Okresní hygienické stanice v Lounech ze dne 9.9.1993, v němž stěžovatelům oznamuje, že kupní smlouva uzavřená na dům je neplatná, když ohledně této skutečnosti byla již podána žaloba a v předmětném oznámení byl vznesen dotaz, zda jsou stěžovatelé ochotni věc vyřešit mimosoudní cestou, ale k vyřešení sporu mimosoudní cestou nedošlo a stěžovatelé, jak ostatně vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 11.4.1995, čj. 9 C 217/94 - 60, v rámci řízení o neplatnosti předmětné kupní smlouvy a vyklizení domu, oproti vrácení kupní ceny ve výši 1.500.000,-Kč setrvali na svém stanovisku, že kupní smlouva byla uzavřena řádným způsobem, a je tedy platná.

Z této skutečnosti a dále ze zjištění, že stěžovatelé uzavírali smlouvu v dobré víře, a původcem pochybení, které vedlo k absolutní neplatnosti zmiňované kupní smlouvy dle ust. § 39 občanského zákoníku, byla okresní hygienická stanice, prvostupňový soud ve svém usnesení ze dne 14.4.2000, čj. 9 C 217/94 - 137, dovodil nutnost postupu soudu v případě nepřiznání náhrady nákladů řízení ve sporu zcela úspěšnému žalobci dle ust. §150 o.s.ř.

Tento správný postup obecných soudů byl ostatně velmi podrobně odůvodněn v obou ústavní stížností napadených rozhodnutích a Ústavní soud se s jejich odůvodněním zcela ztotožňuje, když v rozhodnutí o použití ust. § 150 o.s.ř. nelze podle jeho názoru spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud se jedná o další námitku stěžovatelů o údajném protizákonném postupu těchto obecných soudů v případě rozhodování o soudních poplatcích, jež údajně zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu...), lze pouze odkázat na platnou judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k porušení shora cit. čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10.9.1996, sp. zn. II. ÚS 81/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS , sv. 6, roč. 1996 - II. díl, usn. č. 22, str. 575-577), které je možno konstatovat jen v takových případech, pokud by stěžovatelům byla v rozporu s tímto ustanovením upřena možnost zákonným způsobem se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu nebo v případě, že by tento soud v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný.

K odepření možnosti přístupu k místně a věcně příslušnému soudu, který by případně odmítl se věcí samou zabývat, nedošlo, když postup soudu v řízení, tj. zejména zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.

V napadených rozhodnutích byl výrok, týkající se soudních poplatků i nákladů řízení, dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodněn, když pokud se jedná o námitku údajné protizákonnosti těchto rozhodnutí, nevidí Ústavní soud důvod se jí zabývat, neboť nezákonnost dle ustálené judikatury Ústavního soudu nezakládá automaticky protiústavnost. Ve vztahu k namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny není tato námitka adekvátní, neboť jak z obou napadených rozhodnutí, tak i z řízení, které jim předcházelo, nelze odepření či porušení práva dle čl.36 odst. 1 Listiny dovodit.

Senát Ústavního soudu s ohledem na shora uvedené důvody mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu, že senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost odmítl ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, návrh na odložení vykonatelnosti stížností napadeného rozhodnutí se stal bezpředmětným.




Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 9. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 117/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies