II. ÚS 325/99 - <span class="highlight"><span class="highlight">Kupní</span></span> <span class="highlight"><span class="highlight">smlouva</span></span> jako předmět restitučního sporu - otázka platnosti

09. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Pokud při aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku, obecný
soud neprovede důkaz, ani se jinak nevypořádá s otázkou, zda byl
příslušný funkcionář skutečně osobou oprávněnou k zastupování MNV
při podpisu kupní smlouvy týkající se sporné nemovitosti, nelze
- i ve světle účelu zákona o půdě, jenž směřuje ke zmírnění
minulých majetkových křivd - takový postup obecného soudu
považovat za ústavně konformní.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.10.2001 sp. zn. II. ÚS 325/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci navrhovatelky B.
L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
pobočka v Olomouci, ze dne 9. 2. 1999, čj. 12 Co 748/97-217
a násl., za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
jako účastníka řízení, a Z. L., aj. K., jako vedlejších účastníků
řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne
9. 2. 1999, čj. 12 Co 748/97-217, 218, se v části, v níž byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci, čj. 8 C 167/91-112,
jímž se zamítá návrh navrhovatelky, že na ni přechází vlastnické
právo k parcele č. 77/1 - stavební plocha, parcele č. 66/1
- zahrada, parcele č. 77/2 - stavební plocha, parcele č. 66/2
- zahrada, vše v katastrálním území V., zrušuje.

Řízení o ústavní stížnosti se v části týkající se staveb
- obytných budov - č.p. 6 na p.č. 77/1 a č.p. 85 na p.č. 77/2,
v katastrálním území Vojnice, zastavuje.


Odůvodnění

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti, odeslané
Ústavnímu soudu dne 30. 6. 1999 tvrdí, že pravomocným rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 2. 1999,
sp. zn. 12 Co 748/97, byla porušena její základní práva a svobody,
zaručená Ústavou České republiky a Listinou základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Namítá porušení čl. 4, čl. 96 odst.
1 Ústavy a čl. 36 Listiny, dle něhož se každý může svého práva
domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu.

Z podané stížnosti se zejména podává, že stěžovatelka
(v řízení před obecnými soudy navrhovatelka) se návrhem ve věci
sp. zn. 8 C 167/91 Okresního soudu v Olomouci dožadovala proti
odpůrcům Z. L. a J. K., aby na ni ".přešlo vlastnické právo
k domu č.p. 6 s pozemky p.č. 77/1 st. pl. a p.č. 66/1 zahrada
a k domu č.p. 85 s pozemky p.č. 77/2 st. pl. a p.č. 66/2 zahrada,
vše v k.ú. V." Návrh opírala o ust. § 8 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").

Stěžovatelka uvádí, že její zemřelá matka vlastnila shora
uvedené nemovitosti, že jí byly tyto nemovitosti v roce 1951
vyvlastněny podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě,
a to bez náhrady, a že tedy došlo k odnětí nemovitostí způsobem
předvídaným v ust. § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.

Stěžovatelka tvrdí, že ona sama je oprávněnou osobou dle
§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Majetek stěžovatelčiny matky byl následně "přidělen"
Jednotnému zemědělskému družstvu (JZD) V. Rozhodnutím ONV Olomouc
ze dne 1. 3. 1957 byl pak majetek odňat z ".vlastnictví JZD V.
a současně přidělen do vlastnictví čs. státu, Místního národního
výboru ve V.." Dne 28. 3. 1957 čs. stát, MNV V., prodal předmětné
pozemky jednak manželům L., jednak manželům K., jejichž právními
nástupci jsou odpůrci. Smlouvu o prodeji schválil ONV v Olomouci
rozhodnutím.
Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že manželé L. a manželé
K. získali majetek v roce 1957 od státu způsobem předvídaným
v ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě, tedy v rozporu s tehdy platnými
předpisy a nadto na základě protiprávního zvýhodnění. Zdůrazňuje,
že právě v té době byl jeden z kupujících, otec prvého odpůrce,
Fr. L., předsedou MNV V. Uvádí okolnosti, z nichž dovozuje, že
právní předchůdci obou odpůrců nabyli nemovitosti v rozporu
s tehdy platnými předpisy a že také došlo k protiprávnímu
zvýhodnění právních předchůdců jich obou.

Stěžovatelka rovněž píše, že okresní soud, jako soud prvé
instance, její návrh, jímž byl požadován výrok, že na ni
- navrhovatelku - přecházejí pozemky i stavby (domy), zamítl
s tím, že podmínky ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě nejsou splněny.
Navíc stavby ztratily zásadní přestavbou svůj stavebně technický
charakter a nelze je vydat.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud změnil svým prvým
rozsudkem ze dne 23. 9. 1993, čj. 12 Co 360/93-154, rozsudek
okresního soudu tak, že návrhu vyhověl, když zejména uvedl, že na
navrhovatelku přechází vlastnické právo k pozemkům i domům
(stavbám). Dovodil, že v roce 1951 došlo k odnětí pozemků postupem
podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, že však
k odnětí došlo bez náhrady. Pokud jde o domy č.p. 6 a č.p. 85,
"došlo k jejich převzetí státem bez právního důvodu a i na tyto
nemovitosti by se vztahovalo právo na vydání podle . § 6 odst. 1
písm. p) zákona". Odvolací soud dále uvedl, že jsou splněny
i předpoklady nabytí nemovitosti fyzickou osobou v rozporu
s tehdy platnými předpisy a také na základě protiprávního
zvýhodnění fyzických osob, jejichž právními nástupci odpůrci jsou.

Na základě dovolání odpůrců pak Nejvyšší soud České republiky
rozsudkem ze dne 26. 6. 1997, čj. 3 Cdon 998/96-180, rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění zejména uvedl, že právní předchůdci odpůrců nemohli
nabýt do vlastnictví stavby, když v kupní smlouvě ze dne
28. 3. 1957 nebyly stavby jako předmět koupě uvedeny a nebyly tam
výslovně identifikovány. Kupní smlouva byla uzavřena v době, kdy
již pozbyl platnosti obecný zákoník občanský z roku 1811, jenž
vycházel ze zásady, že stavba je součástí pozemku. Stavby se
nestaly vlastnictvím právních předchůdců odpůrců.

V dalším řízení před krajským soudem, vedeným pod čj. 12 Co
748/97, poukázala stěžovatelka též na to, že kupní smlouva z roku
1957 nebyla podepsána za MNV, vedle tajemníka, též předsedou, jak
býti měla, nýbrž pouze členem rady MNV. Krajský soud pak doplnil
dokazování. V novém rozsudku ze dne 9. 2. 1999 zamítl návrh na
vydání staveb i pozemků. Pokud šlo o stavby (domy), byl vázán
právním názorem Nejvyššího soudu. Ve vztahu k pozemkům, tentokrát
návrh zamítl s odůvodněním, že v řízení nebyl prokázán rozpor
s tehdy platnými předpisy ani protiprávní zvýhodnění nabyvatelů,
jejichž právními nástupci odpůrci jsou.

Stěžovatelka uvádí, že se závěry Krajského soudu po
zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu "nemůže souhlasit"
v části, jež se týká pozemků, neboť závěry soudu jsou v rozporu
s provedenými důkazy. Soud pochybil při posuzování platnosti
smlouvy s ohledem na ust. § 23 odst. 1 zákona č. 13/1954 Sb.
o národních výborech. Pokud by některý člen rady MNV byl pověřen
k zastupování MNV, pak by musel být uveden v kupní smlouvě odkazem
na takové zmocnění, což však ve smlouvě z roku 1957 učiněno není.
Manželé L. a K. nabyli proto pozemky v rozporu s tehdy platnými
předpisy (ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě).

V tom, že krajský soud naplnění ust. § 8 odst. 1) zákona č.
229/91 Sb. neshledal, "spatřuje stěžovatelka porušení svých
základních práv a svobod, uvedených shora a dožaduje se zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 1999.

V písemnosti označené jako Doplnění ústavní stížnosti,
doručené Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2001, stěžovatelka dodává, že
domy č.p. 6 a č.p. 85 v kat. území V., situované na parcelách,
které jsou předmětem ústavní stížnosti, jí byly "vráceny"
rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne
24. 1. 2000, sp. zn. PÚ-78/91-Na II.-C, které nabylo právní moci.
V podání ze dne 14. 2. 2001, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. 2.
2001, pak stěžovatelka výslovně uvádí, že výše uvedené podání ze
dne 19. 1. 2001 je zpětvzetím její ústavní stížnosti v části
restitučního nároku týkajícího se obytných domů č.p. 6 a č.p. 85
v kat. úz. V.

Z toho důvodu Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti
s použitím ust. §§ 77 a 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, a ustanovení § 96 o.s.ř. v části týkající se těchto staveb,
z nichž prvá je na p.č. 77/1, druhá na p.č. 77/2, vše v kat. úz.
V., zastavil, a to v rozsahu zpětvzetí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě,
jako účastníka řízení, státního orgánu, proti jehož zásahu ústavní
stížnost směřuje, a vyjádření vedlejších účastníků - odpůrců
z předchozího řízení.

Krajský soud přípisem ze dne 14. 2. 2001 sdělil, že podstatou
ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů,
čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která, jak
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, tomuto soudu
nepřísluší. Navrhl stížnosti odmítnout.

Vedlejší účastníci - odpůrci v řízení před obecnými soudy
- ve svém vyjádření z 29. 3. 2001 zejména uvedli, že jejich
předkové nabyli vlastnictví k předmětným parcelám ".na základě
řádné kupní smlouvy ze dne 28. 3. 1957, která byla uzavřena
v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Píší také, že kupní
smlouva "byla sjednána za MNV V. členem rady MNV V. D. a A. B.,
tajemníkem MNV, a těmito podepsána v souladu s § 23 odst. 1 zákona
č. 13/1954 Sb." Navrhují, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky
"zamítl".

Stěžovatelka zaslala prostřednictvím svého právního zástupce
k uvedenému vyjádření vedlejších účastníků z 29. 3. 2001 repliku,
jež Ústavnímu soudu došla 24. 9. 2001. V replice uvádí, že ve
vyjádření vedlejších účastníků jsou opakovány argumenty, které
předkládali v řízení před obecnými soudy a s nimiž ona mnohokrát
vyslovila nesouhlas. Stěžovatelka odmítá názor, že došlo
k vydržení předmětných domů, mj. proto, že vedlejší účastníci
nejméně od r. 1990 nebyli v dobré víře. Připomíná hluboký morální
smysl zákona o půdě a dalších restitučních zákonů, jež mají
zmírnit za socialismu spáchané křivdy.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost u vědomí, že zákon č.
229/1991 Sb. je jedním ze základních předpisů restituční povahy,
jehož primárním účelem je "zmírnit následky některých majetkových
křivd" z období let 1948 až 1989. Tento zákon musí být proto
vykládán a aplikován způsobem, který umožní naplnění uvedeného
účelu.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě, pobočka
Olomouc, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, v obou
svých rozhodnutích, totiž v rozsudku ze dne 9. 2. 1999, sp. zn.
12 Co 748/97, stížností napadeném, jakož i v rozsudku ze dne 23.
9. 1993, sp. zn. 12 Co 360/93 (č.l. 160 spisu), hodnotil důkazy,
vztahující se k otázce, zda po odnětí nemovitostí rozhodnutím
z roku 1951, na základě zákona č. 46/1948 Sb., došlo k náhradě za
ně či nikoli, tak, že "došlo k odnětí bez náhrady" (tj.
k majetkové křivdě).

Tím byl naplněn jeden z předpokladů pro přechod vlastnického
práva k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od
státu nebo jiné právnické osoby, na osobu oprávněnou. Soud měl za
prokázané, že nemovitosti - nejen stavby - byly zemřelé matce,
jejíž (matky) nemovitosti přešly v rozhodnou dobu do vlastnictví
státu, odňaty způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 zákona o půdě.
Tudíž na nemovitosti by se bez dalšího vztahovalo právo oprávněné
osoby (dcery) na vydání podle zákona o půdě, pokud by šlo
o nemovitosti v držení povinných osob ve smyslu ust. § 5 tohoto
zákona.

Ústavní soud dále přezkoumal, jakým způsobem se Krajský soud
v Ostravě vypořádal s námitkou, že právní předchůdci odpůrců
nabyli sporné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, což
zákon o půdě k úspěšnému uplatnění restitučního nároku
předpokládá. Stěžovatelka v řízení před krajským soudem namítla,
že kupní smlouvu z r. 1957 nepodepsaly za tehdejší národní výbor
osoby, které k tomu stanovil zák. č. 13/1954 Sb., o národních
výborech. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
neshledává nedostatky, které by ji z formálních důvodů činily
neplatnou. Byla sjednána za MNV V. V. D., členem Rady MNV, a A.
B., tajemníkem MNV, a těmito podepsána, a to v souladu s § 23
odst. 1 zák. č. 13/1954 Sb.

§ 23 odst. 1 zák. č. 13/1954 Sb. upravuje kompetence předsedy
národního výboru. Předseda národního výboru zastupuje národní
výbor a tuto kompetenci může výslovně (podle usnesení rady)
vykonávat jiný pověřený člen rady. Naproti tomu v otázkách "listin
o závazcích vůči třetím osobám" možnost přenesení kompetencí
na jiného pověřeného člena rady v citovaném ustanovení zákona
uvedena není. Za použití běžného výkladového argumentu a contrario
nemůže jiný člen rady - ať pověřený či nepověřený - listinu
o závazcích vůči třetím osobám jménem národního výboru podepsat.

Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku dovolává ve výše
uvedeném ohledu pouze § 23 odst. 1 zák. č. 13/1954 Sb. Ve
skutečnosti je ovšem použitelný především § 23 odst. 2, který
upravuje obecně zastupování předsedy při výkonu jeho funkce.
V uvedeném odstavci 2 in fine se stanoví, že v obcích a obvodech,
v nichž předsedové národních výboru nemají náměstky, jsou tito
předsedové "zastupováni podle potřeby členem rady, kterého k tomu
rada předem určí".

V daném případě podepsal kupní smlouvu v r. 1957 vedle
tajemníka MNV též člen rady V. D. § 23 odst. 2 zák. č. 13/1954 Sb.
připouští, aby i v tomto případě místo předsedy MNV spolupodepsal
kupní smlouvu jiný člen rady. Zákon však výslovně stanoví, že
tento člen musí být předem určen radou. Krajský soud se ve svém
rozhodnutí nevypořádal s touto zákonem stanovenou podmínkou.
Vzhledem k tomu, že - jak Krajský soud v Ostravě sám konstatuje
- byl v r. 1957 předsedou MNV sám kupující F. L., je otázka
ověření, zda byl V. D. coby člen rady pověřen předem radou, tedy
kolektivním orgánem, otázkou zvláštní důležitosti. Pochybnosti
budí v této souvislosti i to, že V. D. mohl kupní smlouvu podepsat
coby člen rady (za předpokladu, že byl předem k tomu radou
pověřen), nikoli však jako předseda MNV, jak to ale u dané kupní
smlouvy přesto učinil.

Pokud tedy Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku z 9. 2.
1999 konstatuje, že kupní smlouva z r. 1957 byla podepsána
v souladu s § 23 odst. 1 zák. č. 13/1954 Sb., je toto konstatování
výsledkem chybné interpretace citovaného ustanovení i výsledkem
toho, že tento soud neprovedl důkaz ani se jinak nevypořádal
s otázkou, zda byl V. D. skutečně osobou oprávněnou k zastupování
(předsedy) MNV při podpisu kupní smlouvy. I ve světle výše
podaného účelu zákona o půdě, jenž směřuje ke zmírnění minulých
majetkových křivd, hodnotí Ústavní soud v daném ohledu postup
Krajského soudu v Ostravě jako nikoli ústavně konformní.
V souvislosti s výkladem ustanovení § 23 zákona č. 13/1954 Sb.,
o národních výborech, Ústavní soud poznamenává, že vychází ze
znění zákona v době uzavření předmětné kupní smlouvy, tedy ke dni
28. března 1957. Ústavní soud je si vědom toho, že ust. § 23 odst.
1 cit. zákona bylo změněno zákonem č. 10/1957 Sb. (kterým se mění
a doplňuje zákon o národních výborech), jenž však nabyl účinnosti
až dnem 20. května 1957.

Lze mít pochybnosti o platnosti kupní smlouvy ze dne 28. 3.
1957 i z toho důvodu, že smluvní strany, zejména též kupující
manželé, projevili vůli směřující k nabytí parcel do "rovnodílného
spoluvlastnictví" (každý z nich "k polovici"), tedy do podílového
spoluvlastnictví. Ústavní soud upozorňuje na existenci kogentní
normy zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, který zavedl do
čs. právního řádu institut zákonného společenství majetkového,
vycházejícího z nedílnosti majetku nabývaného do tohoto
společenství.

Dodává se, že Ústavní soud zjistil, že nebylo pravdivé
tvrzení obsažené v čl. II. smlouvy, podle něhož se prodávají
nemovitosti zapsané ve vložce číslo 6 pozemkové knihy pro k.ú. V.
jako p.č. 66/1, 66/2, 77/1 a 77/2 (č.l. 68 soudního spisu), neboť
do pozemkové knihy byly tyto parcely zapsány pod č.d. 443/1957
právě "podle schválené kupní smlouvy ze dne 28. 3. 1957."
a dalších listin (č.l. 22). Nebyl tedy předmět smlouvy
o nemovitostech řádně individualizován, jedna listina odkazovala
na druhou jako pramen informací. (Šlo tedy o specifikaci
"kruhem".)

Na tom nic nemění skutečnost, že zápisy do pozemkových knih
pozbyly konstitutivní povahu a nabývalo se již, v době před
účinností ust. § 18 zákona č. 26/1957 Sb., samou schválenou
smlouvou.



Pro úplnost Ústavní soud dodává, že - pokud jde
o stěžovatelkou v ústavní stížnosti uvedené tvrzení, že právní
předchůdci odpůrců ".koupili. na základě protiprávního zvýhodnění"
- je toho názoru, že o tom, zda byl právní úkon, spočívající
v koupi, prost takového zvýhodnění, může být sice důvodná
pochybnost, za prokázané však ono protiprávní zvýhodnění pokládat
nelze. Ústavní soud neshledal v hodnocení důkazů obecnými soudy
v daném ohledu ústavně nekonformní aspekt.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než
napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci podle ust. § 82 odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušit, a to
v části, která zůstala částečným zpětvzetím stížnosti nedotčena.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 325/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies