II. ÚS 277/99 - K podmínce použití extenzivního a restriktivního výkladu

09. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je
extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž
odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické.
V daném případě jsou k dispozici dva výklady ustanovení § 22 odst.
8 věta první zák. č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě). Ratio legis
zákona o půdě je alespoň v určité míře napravit následky porušení
základních práv vlastníků v době totality. Ústavně konformním
výkladem je tedy výklad extenzivní: zákon o půdě a jeho jednotlivá
ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno
dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval (náprava křivd).


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.10.2001 sp. zn. II. ÚS 277/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě,o ústavní stížnosti stěžovatelů
1) A. K-ové, a 2) O. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 8. 3. 1999, sp. zn. 37 Co 925/96, 37 Co 547/98, a proti
rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 8. 1996,
čj. 5 C 1018/93-26, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 6. 1998, čj. 5
C 1018/93-47, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu
ve Žďáře nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 1999, sp. zn.
37 Co 925/96, 37 Co 547/98, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru
nad Sázavou ze dne 16. 8. 1996, čj. 5 C 1018/93-26, ve spojení
s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze
dne 10. 6. 1998, čj. 5 C 1018/93-47, se zrušují.


Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, jež Ústavnímu soudu došla 8.
6. 1999 a která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozsudků.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 8.
1996, čj. 5 C 1018/93-26, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze
dne 10. 6. 1998, čj. 5 C 1018/93-47, bylo rozhodnuto o zamítnutí
návrhu, kterým se stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy
navrhovatelé) domáhali, aby stavba vepřína na p. č. st 140 - zast.
pl. v k. ú. a obci Netín byla převedena do jejich vlastnictví dle
§ 22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
Mělo se jednat o vypořádání zbytku transformačního podílu ve výši
Kč 831.935,--, resp. ke dni soudního projednávání sníženého o Kč
19.050,-- na Kč 812.885,--.



Stěžovatelé se domnívají, že v řízení před obecnými soudy
došlo k porušení jejich základních práv a svobod. Zejména došlo
k porušení jejich práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95
Ústavy České republiky, jenž stanoví, že soudce je při rozhodování
vázán zákonem. Oba soudy vyložily podle stěžovatelů ustanovení §
22 odst. 8 zákona o půdě natolik restriktivně, že šlo o výklad
v rozporu se zákonem. Tím došlo i k porušení čl. 80 Ústavy České
republiky (z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel má na mysli
patrně čl. 90 Ústavy České republiky), protože zákonem stanoveným
způsobem nebyla poskytnuta ochrana právům stěžovatelů, jakož
i k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva"), který každému zajišťuje právo, aby
jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem. V této souvislosti
poukázali stěžovatelé na to, že dobu tří let do vynesení rozsudku
okresního soudu nepovažují, přes všechny objektivní okolnosti, za
"přiměřenou lhůtu".

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp.zn. 5 C 1018/93, z něhož
zjistil :

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou vzal za prokázané, že
navrhovatelé mají nevypořádané nároky majetkového podílu dle zák.
č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání
majetkových nároků v družstvech a odpůrce vlastní stavbu vepřína
na stav. parcele č. 140 v k. ú. N. Budova jako celek stojí
2zčásti na pozemku navrhovatelů ve výměře 697 m, druhá část
pozemku je ale v podílovém spoluvlastnictví manželů N., ve
2výměře 522 m. Soud vyslovil právní názor, že s ohledem na dikci
§ 22 odst. 8 zákona o půdě není možné, aby rozhodl o převodu
stavby vepřína navrhovatelům, neboť nevlastní celý pozemek,
a žalobu zamítl.

Stěžovatelé podali proti rozsudku okresního soudu odvolání ke
Krajskému soudu v Brně. Ten výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí
soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. Doplnil dokazování
a zjistil, že ZD N. v likvidaci odprodal předmětný vepřín
A. N., a. s., kupní smlouvou ze dne 16. 3. 1998. Navrhovatelé
podali proti této smlouvě žalobu na určení, že vlastníkem vepřína
je ZD N. v likvidaci.

Soud dovodil, že jsou dány podmínky k rozhodnutí, aby soud na
návrh vlastníka pozemku mohl rozhodnout o převodu stavby
vlastníkovi pozemku, a to za předpokladu, že má nevypořádané
nároky na náhradu dle zákona o půdě nebo podle zákona č. 42/1992
Sb. Nárok musí dosáhnout nejméně 50 % ceny stavby. Z hlediska
právního posouzení uvedl, že vychází ze stanoviska
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995,
čj. Cpjn 36/95, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 16, ročník 1996, které respektuje jazykový
výklad § 22 odst. 8 zákona o půdě. Možnost rozhodnutí soudu
o uložení povinnosti převést stavbu na vlastníka pozemku se nemůže
týkat jen spoluvlastnického podílu, jde tu o návrh svého druhu,
vztahující se na celek, nikoli pouze na podíl ve věci.

Rozsudky obou obecných soudů napadli stěžovatelé
projednávanou ústavní stížností. Zastávají v ní stanovisko, že
právní názor obou soudů není správný. Argumentují rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 331/96,
jenž řeší analogický právní problém. Citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu dle jejich mínění respektuje jazykový výklad § 22 odst. 8
zákona o půdě. Jazykový výklad naopak nerespektuje stanovisko
Nejvyššího soudu ČR z 19.12.1995, o které se opírají rozhodnutí
obecných soudů. Stěžovatelé pokazují i na to, že závěr odvolacího
soudu není vyargumentován, takže je obtížné ho vyvrátit.

Stěžovatelé se domnívají, že právní teorie a praxe nezná jen
jazykový výklad, a současně uvádějí, že v souladu s citovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1997 "§ 22 odst. 8
zcela nevylučuje, aby soud vyhověl žalobě na vyslovení převodu
vlastnictví ke stavbě na vlastníka pozemku, i když stavby stojí na
pozemcích více vlastníků; soud zde musí posuzovat vše
s přihlédnutím ke stanovisku dalších vlastníků pozemků
a k možnostem účelného využití pozemků a stavby na nich zřízené,
jakož i k dalším okolnostem věci". Stěžovatelé údajně jednají se
spoluvlastníky menší části pozemku, na němž stavba stojí. Tito
spoluvlastníci nejsou proti převodu stavby a ve prospěch tohoto
názoru svědčí i hledisko účelného využití pozemků a stavby.

Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení Krajský soud v Brně
a Okresní soud ve Žďáře, aby se k projednávané ústavní stížnosti
vyjádřily.

Krajský soud v Brně zcela odkázal na odůvodnění rozsudku ze
dne 8. 3. 1999, sp. zn. 37 Co 925/96 a 547/98. Okresní soud ve
svém vyjádření odkázal na právní rozbor obsažený v rozsudku
s tím, že použitý výklad ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě
není v rozporu se zákonem a nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1
Listiny, ani čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Ve věci bylo
rozhodnuto v přiměřené lhůtě a nedošlo k porušení čl. 80 (správně
"čl. 90") Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy.

ZD N. se s odvoláním na ustanovení § 28 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
vzdal postavení vedlejšího účastníka.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není zásadně
oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť
není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud
soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83
Ústavy ČR), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. Ústavní soud na druhé straně
opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými
soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí
z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně
zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě
k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném
případě došlo.

Jádrem posuzované ústavní stížnosti je výklad ustanovení §
22 odst. 8 zákona o půdě v tom smyslu, zda vylučuje či nevylučuje
převedení stavby na vlastníka pozemku, který nevlastní pozemek pod
celou stavbou. Právní praxe a soudní judikatura není v tomto
ohledu jednotná. Krajský soud v Brně zaujal negativní stanovisko
a svůj právní názor opřel o stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, a zdůvodnil své rozhodnutí
jak uvedeno shora.

Oproti tomu pozdější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3.
1997, sp. zn. 2 Cdon 331/96, uvádí, že citované ustanovení zákona
o půdě nevylučuje zcela, aby soud vyhověl žalobě na vyslovení
převodu vlastnictví ke stavbě na vlastníka pozemku, i když stavba
stojí na pozemcích více vlastníků. Podle uvedeného rozsudku
Nejvyššího soudu musí soud vždy věc posuzovat s přihlédnutím
ke stanovisku dalších vlastníků pozemku a k možnostem účelného
využití pozemků a stavby na nich zřízené, jakož i k dalším
okolnostem věci. Nejvyšší soud dále uvádí, že v takových případech
musí soud dbát, aby jeho rozhodnutí vedlo ke spravedlivému
vypořádání vztahů mezi účastníky, jakož i přihlížet k oprávněným
zájmům těch vlastníků pozemků, kteří nejsou účastníky řízení. Soud
proto vždy musí věc posuzovat s přihlédnutím ke stanovisku dalších
vlastníků pozemků a k možnostem účelného využití pozemků a stavby
na nich zřízené, a také k rozsahu, v němž žalobce vlastní pozemek,
na němž stavba stojí. Pokud soud po zvážení všech okolností věci
dospěje k závěru, že převod stavby vlastníkovi pozemku povede ke
spravedlivému vyrovnání vztahů mezi účastníky a nezpůsobí újmu
ostatním vlastníkům pozemků, na kterých stavba stojí (a na jejichž
právním postavení se tedy nic nezmění), může žalobě vyhovět
i v případě, že stavba není plně umístěna pouze na pozemku
žalobce.

K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného
postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého
a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci
aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek
přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně,
neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na
soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na
spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již z jakýchkoli
důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého
procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který
je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce
souladný (nález ve věci Pl. ÚS 48/95, Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., č. 21, vydání
1., Praha, 1997 a ve Sbírce zákonů č.121/1996 Sb., či nález ve
věci III. ÚS 86/98, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 11, č. 79, s. 225).

Ustanovení § 22 odst. 8 věta první zákona o půdě stanoví:
"Je-li na pozemku vlastníka stavba ve vlastnictví jiné právnické
osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve
vlastnictví státu, a má-li vlastník pozemku nevypořádané nároky na
poskytnutí náhrad dle tohoto zákona nebo na vydání majetkového
podílu dle zákona č. 42/1992 Sb., ve výši nejméně 50 % ceny stavby
vůči vlastníkovi stavby, může na návrh vlastníka pozemku
rozhodnout soud o převodu stavby vlastníkovi pozemku."
K dispozici jsou dva výklady, oba shodou okolností provedené
Nejvyšším soudem ČR. Starší z nich (z r. 1995) je zužující, kdežto
výklad pozdější (z r. 1997) rozšiřující. Je třeba předeslat, že
oba výklady zřejmě respektují pravidla jazykového výkladu, neboť
uvedené ustanovení hovoří o "vlastníkovi pozemku" bez jakékoli
další specifikace. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady,
z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit
ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak
úvaze teleologické (viz V. Knapp: Teorie práva. Praha,1995, str.
170). Ústavní soud připomíná, že primární ratio legis zákona
o půdě figuruje v prvním odstavci preambule zákona č. 229/1991 Sb.
Účelem tohoto zákona je "zmírnit následky některých majetkových
křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku
v období let 1948 až 1989", tedy alespoň v určité míře reparovat
následky porušení základních práv vlastníků v období totality.
Ústavně konformním výkladem je tedy výklad extenzivní: zákon
o půdě je třeba vykládat tak, aby jeho aplikací bylo možno
dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval (náprava křivd).
Ústavní soud se v této souvislosti odvolává na svou ustálenou
judikaturu, podle níž, jestliže zákonodárce z pochopitelných
důvodů nemohl přistoupit k odstranění všech nezákonností a křivd,
pak alespoň v těch případech, kdy k restituci přistoupil, nelze
práva restituentů interpretovat zužujícím způsobem (srov. např.
rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 435/98). Ústavní soud
mimo to shledává neobvyklým, že krajský soud podpořil starší
právní názor v konkurenci s názorem pozdějším, což je v rozporu
s obecnou zásadou právní, podle níž při výběru dvou právních
názorů téhož subjektu má dostat přednost stanovisko pozdější.

Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé nejsou
aktivně legitimováni k podání žaloby na převedení vlastnictví
stavby do vlastnictví navrhovatelů, porušily tím ústavně zaručená
práva stěžovatelů na rovné zacházení vyplývající z čl. 1 a čl. 3
odst. 1 Listiny, jakož i právo na soudní ochranu vyplývající
z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde
o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, s ohledem na jejich
systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedené články
v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci.
Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci
došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně
garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1
písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru
Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti dle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená
rozhodnutí dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona
zrušil, aniž by považoval za nutné zabývat se dalšími argumenty
stěžovatelů.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. října 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 277/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies