I. ÚS 39/2000

10. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve složení předseda JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelek M. C., a N. M., zastoupených advokátem JUDr. A. J., proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Táboře ze dne 21.7.1999, č.j. PÚPr/2410/99-Ma, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.11.1999, č.j. 10 Ca 302/99-25, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Okresní úřad, pozemkový úřad v Táboře rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že oprávněné osoby, kterými jsou podle zákona stěžovatelky, nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území: K. (obec: T.), a to dle PK části p.č. 627 odpovídající dle KN části p.č. 575/224, ost. plocha o výměře 0.0029, části p.č. 575/231, ost. plocha o výměře 0.0053, části p.č. 575/228, ost. plocha o výměře 0.0158, části p.č. 575/205, ost. plocha o výměře 0.0552, části p.č. 575/209, zast. plocha o výměře 0.0058, části p.č. 575/220, zast. plocha o výměře 0.0013, a dle PK části p.č. 628 odpovídající dle KN části p.č. 573/21, ost. plocha o výměře 0.0163, části p.č. 575/224, ost. plocha o výměře 0.0076, části p.č. 575/228, ost. plocha o výměře 0.0053, části p.č. 575/231, ost. plocha o výměře 0.0678 ("dále jen nárokované pozemky"). Současně rozhodl, že stěžovatelkám nevzniká nárok na náhradu.

V odůvodnění svého rozhodnutí Okresní úřad, pozemkový úřad, v Táboře zejména uvedl, že dle výpisu z pozemkové knihy byli původními vlastníky id. 10/12 nárokovaných pozemků manželé Z. a M. C. a id. 1/6 nárokovaných pozemků p. J.Ř., po kterém jeho podíl k nemovitostem získala v dědictví manželka E. Ř. Předmětné pozemky přešly po té vyvlastňovacími rozhodnutími v roce 1973 do vlastnictví čsl. státu - Podniku městského hospodářství v T. k účelu uskutečnění výstavby nového areálu tohoto podniku. O vydání nemovitostí požádali původní vlastníci Z. a M. C. a dcery zemřelé E. Ř. - N. M. a Z. K., která se později vzdala svého podílu ve prospěch stěžovatelky N. M. V průběhu restitučního řízení zemřel Z. C., po kterém dle usnesení Okresního soudu v Táboře, sp.zn. D 1256/98, nabývá veškerý majetek jako pozůstalá manželka stěžovatelka M. C., na kterou přešel dle § 4 odst. 4 zákona o půdě i nárok na vydání majetku.

Okresní úřad, pozemkový úřad, v Táboře v daném případě neshledal naplnění restitučního titulu podle ust. § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, protože manželé C. a E. Ř. obdrželi za vyvlastněné pozemky náhradu, což dokládají i platební poukazy, kterými jim MěNV Tábor proplatil příslušné finanční částky. Za účelem posouzení restitučního titulu podle ust. § 6 odst. 1 písm. m) bylo vyžádáno stanovisko MěÚ Tábor - stavebního úřadu, ze kterého je zřejmé, že pozemky p.č. 575/209 a 575/220 jsou zastavěny budovami pro výrobu a skladování trvalého charakteru, pozemky p.č. 575/205 a 575/224 jsou využívány jako obslužné komunikace, na pozemku p.č. 573/21 se nachází staveniště a na pozemcích p.č. 575/228 a 575/231 zeleň. Tyto skutečnosti prokazují, že nárokované nemovitosti jsou zastavěny stavbami původního areálu podniku, tj. budovami a dále manipulačními a obslužnými plochami, které jsou nezbytně nutné pro zachování funkčního celku. Proto nejsou splněny ani podmínky cit. § 6 odst. 1 písm. m).

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích toto rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Táboře potvrdil. V odůvodnění rozsudku zejména poukázal na názor správního orgánu, že v konkrétním případě nepřichází v úvahu vyvlastnění bez náhrady [jako titul pro vydání nárokovaných pozemků podle ust. § 6 odst. 1 písm. n) zák. č. 229/1991 Sb. v platném znění], neboť jsou k dispozici platební příkazy MNV Tábor, odboru výstavby ze dne 16. 4. a 22. 4. 1974, které prokazují, že nemovitosti byly vyvlastněny za náhradu. Správní orgán prý rovněž posoudil v souladu se zákonem, zda nárokované pozemky trvale slouží k účelu vyvlastnění; vyžádal si totiž stanovisko stavebního úřadu Městského úřadu v Táboře jako odborného orgánu státní správy, ze kterého zjistil, že pozemky dle KN 575/209 a 575/220 jsou zastavěny budovami trvalého charakteru pro výrobu a skladování, pozemek dle KN 573/21 představuje staveniště - ost. plochu, pozemky dle KN 575/205 a 575/224 jsou využívány jako obslužné komunikace, a pozemky dle KN 575/228 a 575/231 tvoří zeleň. Nárokované pozemky jsou součástí areálu, pod čímž je nutno rozumět pozemek se skupinou staveb, tvořící určitý celek, což znamená, že je nutno do něj zahrnout nejen stavby, např. administrativní budovy a výrobní haly, nýbrž i obslužné komunikace, odstavné plochy i veřejnou zeleň. Správní orgán tudíž správně dovodil, že nemovitosti existují a slouží účelu vyvlastnění, takže nebyl naplněn ani restituční titul uvedený v § 6 odst. 1 písm. m) cit. zákona o půdě. Postup, kterým si Okresní úřad, pozemkový úřad, v Táboře vyžádal k posouzení zastavěnosti předmětných pozemků a charakteru staveb stanovisko stavebního úřadu považuje Krajský soud v Českých Budějovicích za správný, neboť právě stavební úřad je odborným orgánem státní správy v oblasti výstavby. Proto prý nebylo nutno doplňovat dokazování o místní šetření za případné účasti odborníků.

Krajský soud v Českých Budějovicích dále uvedl, že náhrada za vyvlastnění byla poskytnuta v souladu s ust. vyhl. č. 43/1969 Sb. a její výpočet dle ust. § 15 odst. 1 této vyhlášky byl - vzhledem k tomu, že se nejednalo o pozemky v intravilánu obce - proveden správně. Tato otázka již byla vyřešena v restituční záležitosti M.C. vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Ca 345/98, což vyplývá z rozsudku ze dne 11. 11. 1998.

Podle názoru krajského soudu se s úspěchem nelze dovolávat ani restitučního titulu uvedeného v § 6 odst. 1 písm. r) cit. zákona o půdě, neboť k vyvlastnění došlo pro účely plánované výstavby areálu podniku Městského hospodářství v Táboře na základě územního plánu; i ve vyvlastňovacím rozhodnutí je uvedeno, že k vyvlastnění bylo přikročeno po pečlivém zvážení všech okolností, když cíle územního plánu nebylo možné uskutečnit jiným způsobem. V takovém postupu nelze spatřovat politickou persekuci či porušení základních lidských práv a svobod, jestliže i současný právní řád připouští vyvlastnění ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu jako legální způsob přechodu vlastnictví.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podaly stěžovatelky v zákonné lhůtě ústavní stížnost, v níž tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody, a to zejména rovnost v právech dle čl. 1 a čl. 4 odst. 3, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1, a právo na spravedlivou soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Co se týče restitučního titulu dle ust. § 6 odst. 1 písm. m) cit. zákona o půdě, jsou stěžovatelky přesvědčeny, že předmětné nemovitosti neslouží v naprosté většině účelu, pro který byly vyvlastněny, protože již ze stanoviska stavebního úřadu Městského úřadu v Táboře vyplývá, že jen některé z nárokovaných pozemků jsou zastavěny stavbami. Další jsou využívány jako obslužné komunikace a zeleň v areálu podniku. Trvalé naplňování účelu vyvlastnění pak lze shledávat pouze u těch nárokovaných pozemků, které jsou skutečně zastavěny, neboť byly vyvlastněny výslovně pro výstavbu. U ostatních došlo k vyvlastnění ve větším než nezbytném rozsahu, a tato skutečnost nemůže být nyní na újmu původním vlastníkům (resp. jejich právním nástupcům), s poukazem na to, že ostatní plochy, zejména zeleň jsou nezbytné pro zachování funkčnosti podniku. U nárokovaných pozemků, které nejsou zastavěny, nezačal být účel vyvlastnění ani naplňován, u nárokovaných pozemků, které jsou zastavěny, nejde o trvalé užívání k účelu, pro který byly vyvlastněny, neboť vystavěné stavby původnímu účelu v souladu s rozhodnutím o vyvlastnění ani neslouží. Co se týče druhého restitučního titulu dle ust. § 6 odst. 1 písm. n) cit. zákona o půdě, stěžovatelky namítají, že výše poskytnuté náhrady byla poskytnuta podle ust. § 15 odst. 1 vyhl. č. 43/1969 Sb. ve výši 0,40 Kč za 1 m2, ač měla být správně poskytnuta podle ust. § 14 uvedeného předpisu. Stěžovatelky poukazují na skutečnost, že byly vyvlastňovány pozemky, ohledně kterých bylo dříve vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby, obsahující i zmínku o tom, že rozhodnutím ONV v Táboře - odboru VHLZ ze dne 13. 3. 1973, č.j. 283/VL/1973-Mr došlo u těchto pozemků k odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě. Dne 18. 6. 1973, tedy rovněž před vyvlastněním, bylo navíc vydáno rozhodnutí o předběžném užívání nemovitostí k přípravným pracím a k přípravě staveniště. Proto měla být minimálně použita sazba dle ust. § 14 odst. 2 vyhl. č. 43/1969 Sb. za použití odst. 4. Také se mělo zkoumat, avšak nezkoumalo, zda nepřísluší náhrada podle odst. 1, když předmětné pozemky jsou - podle názoru stěžovatelek - v zastavěné části obce. Náhrada tedy měla v daném případě činit nejméně 7.332,- Kč, což je ve výrazném nepoměru s náhradou dle vyvlastňovacího rozhodnutí, která činila jednu desetinu uvedené částky. Takový nepoměr je nutno považovat za vyvlastnění bez vyplacení náhrady a vzhledem k jednoznačnému projevu zvůle vyvlastňovacího orgánu též za politickou persekuci a postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody dle § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.

Námitky stěžovatelek byly již obsahem opravného prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Táboře. Krajský soud v Českých Budějovicích se však jimi, zejména ve vztahu k argumentaci stěžovatelek odůvodňující poskytnutí náhrady podle § 14 odst. 2 vyhl. č. 43/1969 Sb., nezabýval. Rovněž prý nelze přijmout jeho odkaz na rozsudek téhož soudu ze dne 11.11.1998, č.j. 10 Ca 345/98, neboť ohledně pozemků, o nichž bylo v citovaném rozsudku rozhodováno, žádná rozhodnutí, jichž se stěžovatelky dovolávaly v tomto řízení, vydána nebyla. Soud tedy srovnává zcela nesrovnatelné pozemky. Uvedená argumentace není použitelná ani pro posouzení, zda přísluší náhrada podle § 14 odst. 1 vyhl. č. 43/1969 Sb., neboť skutečnost, zda se pozemky nacházejí či nenacházejí v zastavěné části obce, je nutno posuzovat u každého pozemku samostatně, a nikoli obecně podle katastrálního území.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní úřad v Táboře, pozemkový úřad a Krajský soud v Českých Budějovicích.

Okresní úřad v Táboře, pozemkový úřad vyslovil názor, že ústavní stížnost je nedůvodná. Zároveň uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti zejména uvedl, že k namítanému porušení práv stěžovatelek podle čl. 1 a 4, a dále podle čl. 36 odst. 2 Listiny nedošlo. Soud prý projednal věc předepsaným procesním způsobem, respektoval zásady vyjádřené v těchto článcích, a také se věcně zabýval zákonností napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy v rámci vznesených námitek. Napadeným rozsudkem nedošlo ani k zásahu do ústavního práva stěžovatelek vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, neboť tento článek chrání vlastnické právo konstituované a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.

Podle vyjádření krajského soudu stěžovatelky zpochybňovaly postup Okresního pozemkového úřadu v Táboře, jenž otázku naplnění restitučního titulu dle ust. § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě posuzoval na základě provedených důkazů, a to stanoviska stavebního úřadu (Městského úřadu v Táboře) jako odborného orgánu státní správy, srovnávacího sestavení parcel a snímku pozemkové mapy. Stěžovatelky alternativně nabídly i restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. n), neboť jim byla poskytnuta údajně nižší náhrada - než měla být - poněvadž pozemky jsou v zastavěné části obce. Krajský soud se s těmito námitkami vypořádal, když doplnil důkazní řízení o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 10 Ca 345/98, kde byla u týchž účastníků řízení znalecky řešena otázka správnosti ocenění částí parcel č. 627 a 628, nacházejících se v téže lokalitě. Soud zdůrazňuje, že podle argumentace stěžovatelek se jedná v současné době o zastavěnou část obce, avšak tak tomu nebylo v roce 1973, kdy došlo k výkupu částí pozemkových parcel (sp.zn. 10 Ca 345/98) či vyvlastnění dalších částí parcel, což vyplývá ze znaleckého posudku, ve kterém je jednoznačně uvedeno, že se nejednalo o intravilán obce. Proto bylo správně aplikováno ust. § 15 odst. 1 vyhl. č. 43/1969 Sb., když současně bylo zjištěno, že se jednalo o pozemky zemědělské, před vyvlastněním vyčleněné ze zemědělského půdního fondu a do té doby využívané socialistickou organizací. Krajský soud v Českých Budějovicích rovněž hodnotil správnost závěru okresního pozemkového úřadu, že předmětné pozemkové parcely existují a trvale slouží účelu vyvlastnění, což pozemkový úřad dovodil z místního šetření provedeného ve výše uvedené restituční záležitosti (skončené citovaným rozsudkem ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 10 Ca 345/98) a ze stanoviska odborného orgánu státní správy, že pozemky jsou zastavěny areálem Podniku městského hospodářství v Táboře, který tvoří funkční celek. K jeho výstavbě došlo v souladu s územním plánem. Skutečnost, že územní rozhodnutí bylo vydáno před vyvlastněním pozemků, stejně jako rozhodnutí o odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě (13. 3. 1973), nesvědčí o tom, že náhrada měla být poskytnuta podle ust. § 14 cit. vyhlášky, neboť se jednalo o přípravné kroky v souvislosti s plánovanou výstavbou, přičemž nebyl vyvlastňován zastavěný pozemek či pozemek určený pro stavbu rekreačních chat nebo zřízení zahrádek.

Krajský soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:

1) Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není vrcholem soudní soustavy v systému obecných soudů. Podle ustálené judikatury proto nepřehodnocuje jejich hodnocení dokazování, pokud nejde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry, které z nich vyplývají.

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Stěžovatelky především namítaly porušení čl. 1 a 4 odst. 3 Listiny. Jde o obecná ustanovení hlavy první Listiny, které lze (podle judikatury Ústavního soudu) použít pouze v souvislosti s porušením konkrétního základního práva stěžovatele. To však, jak plyne z dalšího textu tohoto usnesení, zjištěno nebylo.

Stěžovatelky dále namítají porušení čl. 36 a násl. Listiny. Ani v tomto směru jim nelze přisvědčit. Toto ustanovení zaručuje každému právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Tato práva stěžovatelkám odepřena nebyla a stěžovatelky jich - jak plyne z obsahu spisu - plně využily, neboť proti napadenému rozhodnutí správního orgánu podaly opravný prostředek k soudu, před nímž probíhalo řádné řízení. Citovaný článek přirozeně účastníku řízení nezaručuje, že bude mít v soudním řízení úspěch.

Stěžovatelky konečně namítaly porušení článku 11 odst. 1 Listiny. Uvedený článek však chrání toliko vlastnické právo již konstituované, tedy existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Ani v tomto směru tedy nelze dát stěžovatelkám za pravdu.

2) Pokud jde o naplnění jednotlivých restitučních důvodů, jichž se stěžovatelky dovolávají, nevidí Ústavní soud důvod, aby se - z ústavněprávního hlediska - odchýlil od napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Co se týče restitučního důvodu podle ust. § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, orgány veřejné moci nepochybily, jestliže tento důvod popřely. I když původně vyvlastněné pozemky nejsou zastavěny beze zbytku, je třeba akcentovat, že zbývající nezastavěné části vyvlastněných pozemků, tedy komunikace a zeleň, tvoří s jejich zastavěnými částmi funkční celek, který je využíván organizacemi zajišťujícími městské služby. Tento závěr opřený o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 194/96, který si Ústavní soud k posouzení věci vyžádal, Ústavního soudu akceptuje. Ani pokud jde o restituční důvod podle ust. § 6 odst. 1 písm. n) cit. zákona, neshledal Ústavní soud taková pochybení, která by znamenala zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelek na spravedlivý proces, či do jiného jejich základního práva. V tomto směru se orgány veřejné moci právem dovolaly rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 10 Ca 345/98. Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis, z něhož zjistil, že v předmětném řízení se rovněž jednalo o restituční nárok stěžovatelek vesměs k částem téže původní PK parcely p.č. 627 v k.ú. K., jejíž části jsou předmětem restitučního nároku stěžovatelek v souzené věci. Ústavní soud nevidí důvod neakceptovat obsah tam uvedených sdělení Útvaru architekta Městského úřadu v Táboře ze den 21. 1. 1997 doplněných územně plánovací dokumentací, podle nichž v době vyvlastnění byly pozemky situovány mimo intravilán obce na území, které nebylo souvisle zastavěno ani technicky upraveno; totéž se týká tam uvedených závěrů znalce o ceně nárokovaných pozemků dle vyhlášky č. 43/1969 Sb. Přestože lze souhlasit s názorem stěžovatelek, že shora uvedený restituční titul je naplněn i za situace, kdy byla oprávněné osobě poskytnuta náhrada nižší než ji opravdu náležela, nezbývá Ústavnímu soud než přisvědčit závěrům napadených rozhodnutí, že provedená zjištění odpovídají ocenění vyvlastněných parcel podle ust. § 15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb.; vždyť rozhodnutí ze dne 13. 3. 1973 a 18. 6. 1973, v němž není ani zřetelně uvedeno, jakého území se týká, samy o sobě jiný závěr o použití ust. § 14 odst. 2 či dokonce odst. 1 neodůvodňují. Za tohoto stavu pak nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelek, že je naplněn restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tedy přechod na stát v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Jinými slovy řečeno, z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelky především namítají nesprávnost a nedostatečnost právního posouzení skutkových skutečností, jež provedl správní orgán a soud přezkoumávající jeho rozhodnutí. V tomto směru však Ústavní soud usuzuje, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, neexistuje takový extrémní rozpor, který by byl důvodem k zásahu Ústavního soudu proti nim.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci základní práva stěžovatelek porušena nebyla. Proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ust. § 43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2001


JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 39/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies