IV. ÚS 164/01

12. 10. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J.S., zastoupeného JUDr. V.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2001, č.j. 30 Ca 302/2000-17 a rozhodnutí ČSSZ, ze dne 12. 4. 2000, č.j. C 88/1052/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2001, č.j. 30 Ca 302/2000-17 a rozhodnutí ČSSZ, ze dne 12. 4. 2000, č.j. C 88/1052/00, kterými, ve spojení s rozhodnutím OSSZ ze dne 29. 2. 2000, č.j. 354/98/00, nebylo vyhověno jeho žádosti ze dne 3. 6. 1999 o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve výši 5,204.970,- Kč. Současně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal přednostně, s přihlédnutím k povaze věci a důvodům ústavní stížnosti.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo na ukládání povinností (včetně daní a poplatků) toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, zakotvené v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, a že bylo dotčeno i jeho právo na spravedlivé rozhodnutí zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") , jakož i právo na pokojné užívání majetku zakotvené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

Stěžovatel akceptuje názor správního soudu, že placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, je povinností veřejnoprávní, která, nestanoví-li zákon výjimku, není smluvně převoditelná. Nesouhlasí však s právním názorem soudu, že výjimkou z uvedeného pravidla je ust. § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., podle něhož prodejem privatizovaného majetku nebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti, přechází na nabyvatele ke dni účinnosti smlouvy vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, včetně nedoplatku na pojistném. Stěžovatel je toho názoru, že formulace "závazky, související s privatizovaným majetkem", obsažená v ust. § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., neupravuje přechod všech závazků, ale pouze těch, které souvisejí s majetkem (podnikem). Majetek (podnik) je chápán nikoliv jako subjekt, nýbrž jako předmět. Veřejnoprávní povinnosti, tedy i placení pojistného a příspěvku, nesouvisejí s předmětem nýbrž se subjektem závazkového vztahu. Při jejich převodu na nabyvatele by muselo dojít k právnímu nástupnictví, tj. v případě privatizace k prodeji majetkové účasti (ust. § 12 odst. 2 písm. a) cit. zákona), a nikoliv k prodeji podniku dle ust. § 12 odst. 2 písm. b) cit. zákona. V této souvislosti poukázal i na ust. § 3 ve spojení s ust. § 12 a § 17 zák.č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které jiný subjekt než plátce, poplatníka či jeho právního zástupce, nezná. Stěžovatel poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 499/98, rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 417/96-17 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, č.j. 6 A 231/93-25.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru práva stěžovatele vyplývající z Listiny a Ústavy porušena nebyla. Soud se v rámci přezkumného řízení zabýval všemi důvody uvedenými v opravném prostředku, řádně je v odůvodnění rozsudku zhodnotil a odůvodnil. Na právním názoru vysloveném v rozsudku trvá a odkázal na jeho odůvodnění. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatele zamítl.

ČSSZ, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdala. Uvedla, že i nadále zastává názor, že smlouvou o prodeji privatizovaného majetku č. 255/97 ze dne 1. 10. 1997, uzavřenou mezi FNM ČR a Ing. J.S., jejímž předmětem byl privatizovaný majetek státního podniku VP, přešly na Ing. S., veškeré závazky, související s prodávaným podnikem, tedy i závazky vůči správě sociálního zabezpečení. V podrobnostech odkázala na důvody obsažené ve svém rozhodnutí.

K žádosti Ústavního soudu FNM ČR dopisem ze dne 2. 7. 2001 zaslal kopii smlouvy o prodeji privatizovaného majetku č. 255/97 ze dne 1. 10. 1997 a mj. sdělil, že dne 30. 10. 1997 byl podepsán předávací protokol mezi předávajícím státním podnikem VP a nabyvatelem Ing. J.S., jehož přílohou byla účetní uzávěrka tohoto státního podniku k 30. 9. 1997. V "Doplňující informaci k rozvaze a výkazu zisku ztrát za období 1. 1. - 30. 9. 1997", podepsané dne 23. 10. 1997 ředitelem uvedeného státního podniku, byly v odst. 4 mj. uvedeny závazky státního podniku k sociálnímu zabezpečení ke dni 30. 9. 1997.

Právní zástupce stěžovatele dopisem ze dne 6. 8. 2001 k žádosti Ústavního soudu sdělil, že "Doplňující informace k rozvaze a výkazu zisku ztrát za období 1. 1. - 30. 9. 1997" nebyly součástí účetní uzávěrky, ale pouze součástí zprávy auditora o ověření mimořádné účetní uzávěrky k datu přechodu majetku státu na jiné osoby k 30. 9. 1997, která byla stěžovateli dle zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku předána dne 30. 10. 1997. Dále zopakoval své tvrzení, že kogentní ustanovení zákona neumožňují smluvní převod daňové povinnosti, a tedy předmětný závazek není závazkem souvisejících s privatizovaným majetkem, způsobilým přejít na stěžovatele jakožto nabyvatele tohoto majetku.

Dopisem ze dne 12. 9. 2001 FNM ČR sdělil, že se neztotožňuje se stanoviskem právního zástupce stěžovatele vyjádřeným v jeho dopise ze dne 6. 8. 2001. Nepokládá za právně významné, zda stěžovatel obdržel "Doplňující informace k rozvaze a výkazu zisku ztrát za období 1. 1. - 30. 9. 1997" jako přímou součást účetní uzávěrky nebo jako součást zprávy auditora o ověření účetní uzávěrky. Podstatné je, že se tak stalo při zápise o předání a převzetí privatizovaného majetku dne 30. 10. 1997.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 302/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu krajského soudu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele, a to z následujících důvodů.

K argumentaci stěžovatele poukazem na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 499/98, rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 417/96-17 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, č.j. 6 A 231/93-25, Ústavní soud uvádí, že tuto argumentaci pokládá za nepřípadnou. Cit. usnesení Ústavního soudu se zabývá otázkou přenosu povinnosti platit daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, a to v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku dle § 476 a násl. obch. zák. Předmětem cit. rozsudku Krajského soudu v Brně je převod povinnosti zaplatit daňové penále, jakožto sankci za včasné nesplnění daňové povinnosti, kterou je povinen platit pouze ten, kdo řádně a včas neodvede daň. V odůvodnění tohoto rozsudku se navíc výslovně uvádí, že "Výjimkou ze zásady nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti je i ustanovení § 15 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 927/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky, související s privatizovaným majetkem." Cit. rozsudek Vrchního soudu v Praze se pak zabývá otázkou placení poplatků za uložení odpadů, kde povinnost platit poplatek je vázána na vlastní zákonem specifikovanou činnost. Z judikatury obecných soudů (viz též např. rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 4. 3. 1994, ve věci 5 Cm 23/94, uveřejněné v SoRo. 95, 3: 68) vyplývá, že tyto soudy považují ustanovení § 15 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové či poplatkové povinnosti, na základě něhož dochází v důsledku tzv. velké privatizace k universálnímu přechodu práv a závazků.

Z ústavní stížnosti tedy plyne, že stěžovatel fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci orgány sociálního zabezpečení a následně s právním názorem krajského soudu, zejména pokud jde o interpretaci ust. § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu, ani správním orgánům, vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v řízení před správními orgány, jak zjevně plyne z vyžádaného spisu a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), stejně tak proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Ústavní soud má zato, že s námitkami stěžovatele ohledně nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, se vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem vyrovnal již správní orgán odvolací ve svém rozhodnutí ze dne 12. 4. 2000 a následně i Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku.

Ústavní soud považuje dále za nezbytné uvést, že ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, se nejedná o placení daní či poplatků, nýbrž o placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ("pojistné"), které je upraveno samostatně zákonem č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Citované předpisy ustanovení analogické § 45 zák.č. 337/1992 Sb. (zákaz převodu daňové povinnosti) neobsahují. Naopak v ust. § 12 odst. 1 cit. zák.č. 589/1992 Sb. je výslovně upraven zákonný přechod povinnosti platit pojistné na právního nástupce organizace nebo malé organizace. Byl-li stěžovatel přesvědčen, že kupní cena privatizovaného majetku nezohlednila závazky týkající se placení pojistného, měl, jako nabyvatel privatizovaného majetku, možnost uplatnit nárok na slevu ohledně závazků, jež na něho přešly a dle jeho názoru nebyly zachyceny v účetnictví a tudíž se i nepromítly do kupní ceny, ve smyslu § 20 odst. 3 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud takto nepostupoval, mohla by být jeho ústavní stížnost považována za stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání dostupných prostředků ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) v návaznosti na ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatele o namítaném zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 12. října 2001


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies