III. ÚS 314/03

16. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 314/03


Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2002, sp. zn. 39 Co 475/01, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon] a co do formálních podmínek, s výjimkou formální vady v předložené plné moci (substituční doložky), i jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2003 (26 Cdo 2083/2002-81) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2002 (39 Co 475/01-63) a tvrdil, že jimi bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a to tím, že "rozsudky obecných soudů je nutno posuzovat nejen s ohledem na jejich soulad s právním řádem České republiky, což je zájem prioritní, ale i s ohledem na to, zda jsou spravedlivé ve smyslu spravedlnosti jako obecné kategorie". Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v uvedené věci zejména v tom, že provedené důkazy nesprávně zhodnotily ve vztahu k jednání stěžovatele a žalobce jako účastníků nájemního vztahu s přihlédnutím k ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Stěžovatel shodně jako před obecnými soudy poukazoval na to, že nájemné, resp. jeho poměrnou část, neplatil proto, že pronajímatel neplnil své povinnosti ve vztahu k údržbě bytu. Byt měl řadu závad - poškozené rámy oken a v bytě se opakovaně objevovala plíseň, což konstatovaly i orgány hygienické služby. Stěžovatel proto navrhl zrušit rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označeny, a současně navrhl odklad jejich vykonatelnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2002 (39 Co 475/01-63) byl změněn rozsudek soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 10) tak, že se přivoluje k výpovědi nájmu bytu č. 16 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, II. kategorie, ve IV. podlaží domu čp. 1487 v Praze 10, V. 2, dané žalobcem (Ing. R. T.) stěžovateli. Dále jím bylo rozhodnuto tak, že nájemní poměr stěžovatele skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že stěžovatel je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat po skončení nájmu do 15 dnů od zajištění přístřeší. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Proti skutkovému stavu věci stěžovatel námitky nevznesl. Nesouhlasil s právním posouzením věci. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel neplatil řádně nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce a že bez souhlasu žalobce manipuluje se zařizovacími předměty v bytě (bojlerem a sporákem). Soud I. stupně konstatoval, že z důvodu řádného neplacení nájemného lze dovodit výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Současně uvedl, že přivolení k výpovědi z nájmu by bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). K tomuto závěru došel na základě zjištění, že vztahy mezi účastníky jsou napjaté a nekorektní a že zákonné povinnosti vyplývající z nájemního vztahu porušují oba účastníci. V případě žalobce přihlédl k tomu, že provádí pozdní a neúplné vyúčtování a poskytuje nedostatečnou součinnost při výskytu závažných závad v bytě a neplní tak povinnosti udržovat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajišťovat nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1, § 691 obč. zák.). U stěžovatele zohlednil, že v průběhu řízení na dlužném nájemném zaplatil částku 10.000,- Kč a že si na své náklady opatřil do bytu bojler a sporák.

Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2002 - 39 Co 475/01-63) neztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že výpověď nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Vyslovil závěr, že bez ohledu na to, zda žalobce porušil svou povinnost provádět řádnou údržbu bytu, nelze v této skutečnosti spatřovat důvod odepření práva pronajímatele dát nájemci výpověď pro neplacení nájemného.

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost opřel
o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl nesprávné posouzení aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. Jinými slovy řečeno tvrdil, že právní posouzení věci je nesprávné. Dovolací soud se zabýval otázkou, zda vzhledem ke zjištěným skutečnostem není výpověď z nájmu bytu [§ 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.] v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud poukázal v napadeném rozhodnutí (rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2003 - 26 Cdo 2083/2002-81) na svoji judikaturu, týkající se výpovědi z nájmu bytu a aplikace ust.
§ 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k výpovědi z nájmu bytu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Konstatoval, že i za situace, kdy žalobce nesplnil své povinnosti pronajímatele, není možno po něm spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže stěžovatel povinnost platit řádně nájemné neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani v průběhu řízení o přivolení výpovědi z nájmu bytu a při ochraně svých práv nájemce nevyužil prostředků, které mu zákon poskytuje.

Na tomto místě se sluší konstatovat, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů mu přísluší toliko za splnění jistých zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Mezi tyto podmínky patří, že bylo shledáno porušení ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele.

Stěžovatel svou ústavní stížnost opírá o porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jemu korespondujícímu práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem
(čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod); in concreto pak tvrdí, že toto právo bylo porušeno nesprávnou aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. Přehlíží však, že Ústavnímu soudu, vzhledem k jeho postavení, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší v těchto souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Pouhý nesouhlas s právním názorem obecných soudů nezakládá porušení ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele.

Porušení tvrzeného ústavně zaručeného práva shledáno nebylo i proto, že napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, jsou ústavně konformním způsobem odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a označené obecné soudy v nich v souladu s ústavně zaručenou zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, 82 Ústavy ČR) přijaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci právní názor, který z tohoto skutkového stavu věci vychází. Tvrzení stěžovatele ústavněprávní roviny nedosahují a rovněž tak se sluší konstatovat, že sjednocování výkladu obecného práva ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení přísluší Nejvyššímu soudu ČR (§ 14 odst. 1 zák. č. 6/2002, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavnímu soudu bez dalšího nenáleží do této jeho pravomoci nikterak zasahovat.

Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod). Ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl
[§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno, aniž se jevilo účelným vyzývat stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci. Odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jichž se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. října 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 314/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies