IV. ÚS 800/02

16. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 800/02










Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. října 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Č., spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. K., advokátkou, proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, čj. 96 K 46/99-26, a průtahům v řízení před Městským soudem v Praze při doručování návrhu na prohlášení konkursu podaného dne 27. 8. 1999 u Krajského obchodního soudu v Praze Investiční a poštovní bankou, a.s.,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2002 se Č., spol. s r.o., (dále jen "stěžovatelka"), domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, čj. 96 K 46/99-26, kterým byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurs a ustaven správce konkursní podstaty. Dále navrhla, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze nepokračovat v průtazích soudního řízení a stěžovatelce řádně doručil návrh na prohlášení konkursu, podaný u Krajského obchodního soudu v Praze dne 27. 8. 1999 Investiční a poštovní bankou, a.s.

Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud předběžným opatřením zrušil platnost úředního osvědčení doložky právní moci a vykonatelnosti na usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, čj. 96 K 46/99-26, a dále aby též předběžným opatřením uložil Městskému soudu v Praze, aby v zahájeném konkursním řízení ve věci sp. zn. 96 K 46/99 a v řízeních tímto konkursem vyvolaných nepokračoval jako v konkursním řízení v etapě po vydání usnesení o prohlášení konkursu, které je v právní moci, a to do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a tvrdila, že úřední písemnosti, zejména návrh na prohlášení konkursu a usnesení o prohlášení konkursu, jí nebyly doručeny v souladu s ust. § 48 o. s. ř.. Z toho dovodila, že vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti, je nesprávným úředním postupem, porušujícím její práva. Dále vyjádřila názor, že usnesení o prohlášení konkursu je právně neúčinné, neboť nebylo vyvěšeno na úřední desce v den prohlášení konkursu a také soud vyznačil rozdílná data právní moci usnesení. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k doručování písemností (rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 92/01, III. ÚS 45/02, III. ÚS 473/01, I. ÚS 272/96) a uvedla, že doposud neobdržela návrh na prohlášení konkursu a nemohla se k němu vyjádřil. Konstatovala, že proti napadenému usnesení již dříve (25. 10. 2000) podala ústavní stížnost, jež byla usnesením ve věci sp. zn. I. ÚS 630/2000 odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka tvrdí, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 (rovnost účastníků řízení) a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 (spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedla, že předmětem její ústavní stížnosti je jiný zásah orgánu veřejné moci do základního práva, spočívající v uplatnění státní moci soudem mimo meze stanovené zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny), vyznačením doložky právní moci a vykonatelnosti na rozhodnutí, které není objektivně v právní moci, a je tudíž nevykonatelné

V doplnění ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 3. 10. 2003, stěžovatelka uvedla, že o její žalobě pro zmatečnost (jejíž kopii přiložila a z níž vyplývá, že byla doručena Městskému soudu v Praze dne 27. 6. 2001) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Touto žalobou se domáhá zrušení ústavní stížností napadeného usnesení. Část žaloby, tj. návrh na zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, byla posouzena jako návrh na zrušení konkursu podle ust. § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, a soudem vyloučena k samostatnému projednání v konkursním řízení pod sp. zn. 96 K 46/99. Dále stěžovatelka předložila kopii rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, čj. 51 Cm 113/2001-10, kterým byla jako předčasná zamítnuta incidenční žaloba. Z tohoto rozsudku dle názoru stěžovatelky plyne přesvědčení soudu, že konkursní řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené usnesení, trpí vadami, jež představují porušení základních principů řízení před soudem.

Ústavní soud připojil vlastní spis I. ÚS 630/2000 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a to dílem jako návrh opožděně podaný, dílem jako návrh nepřípustný a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný, a to z následujících důvodů.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, čj. 96 K 46/99-26, kterým byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurs a ustaven správce konkursní podstaty, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§ 75 odst. 1 zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě se o existenci napadeného usnesení o prohlášení konkursu stěžovatelka dověděla minimálně v roce 2000, kdy toto usnesení napadla ústavní stížností (v žalobě o zmatečnost sama stěžovatelka uvedla, že napadené rozhodnutí získala dne 20. 3. 2000 na základě své žádosti ze dne 23. 2. 2000). Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 6. 11. 2002 odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. § 72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Zákon sice stěžovatelce nebrání, aby stejné rozhodnutí napadla ústavní stížností vícekrát, pokud ovšem o ní nebylo dříve rozhodnuto nálezem (viz § 35 odst. 1 zákona) a je podána ve stanovené lhůtě. Tak tomu v případě stěžovatelky nebylo.

Pokud dále stěžovatelka požadovala, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze jí řádně doručit návrh na prohlášení konkursu, podaný u Krajského obchodního soudu v Praze dne 27. 8. 1999 Investiční a poštovní bankou, a.s., dle názoru Ústavního soudu je v této části ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, neboť téhož se stěžovatelka domáhá v řízení o zrušení konkursu vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 96 K 46/99.

Tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatelka tvrdí, že v řízení u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 96 K 46/99 dochází k průtahům a navrhuje, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze nepokračovat v průtazích soudního řízení, považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatelka má ústavně zaručené základní právo na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Nemůže se tedy jednat o jakékoliv průtahy, ale o průtahy zbytečné, přičemž tato zbytečnost musí být přičitatelná orgánu veřejné moci, který věc projednává a rozhoduje. V tomto směru, tedy v čem spatřuje stěžovatelka zbytečné průtahy ze strany Městského soudu v Praze, ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv tvrzení, a tudíž ani podrobnější ústavněprávní argumentaci.

K výše uvedenému tvrzení stěžovatelky, že konkursní řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené usnesení, trpí vadami, jež představují porušení základních principů řízení před soudem, což dle ní plyne z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, čj. 51 Cm 113/2001-10, kterým byla jako předčasná zamítnuta incidenční žaloba, Ústavní soud uvádí, že toto tvrzení je zjevně zavádějící a neodpovídá skutečnosti, jak evidentně vyplývá z odůvodnění cit. rozsudku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření.

V dané věci tedy nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 16. října 2003


JUDr. Pavel Varvařovský, v. r..
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 800/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies