I. ÚS 165/03

20. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti A. P., právně zastoupené JUDr. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2003, č.j. 57 Co 785/2002-65,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se domáhala zrušení výše citovaného rozhodnutí a tvrdila, že výrokem o nákladech řízení, obsaženém v napadeném usnesení, bylo ve věci sporu o vydání věci porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 90 věta první Ústavy ČR a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Dále stěžovatelka tvrdila, že byla zkrácena i na svém právu na právní pomoc garantovaném čl. 37 odst. 2 Listiny a porušen měl být i čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť státní moc vykročila ze zákonných mezí a konečně i čl. 1 Ústavy ČR, podle něhož je Česká republika demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud jí nespravedlivě nepřiznal náhradu nákladů řízení, když zcela pominul, že v předchozím odvolacím řízení [věc byla odvolacím soudem vrácena k odstranění vad žaloby] byla stěžovatelka zcela úspěšná. Přesto musela v novém odvolacím řízení uhradit soudní poplatek a zaplatit za pomoc advokáta, neboť sama nemohla proti rozsudku brojit. Odvolací soud uvedl, že i na základě vyjádření stěžovatelky je nesporné, že vedlejší účastník po podání žaloby získal část věcí zpět za přítomnosti stěžovatelky. Tento závěr však podle stěžovatelky neodpovídá skutečnosti a obsahu soudního spisu, protože ve svém vyjádření pouze tvrdila, že žalobce do předmětného domu vstoupil a výslovně uvedla, že ona mu žádné věci nepředávala a on od ní žádné věci nepřevzal. Hovořit v této souvislosti o tom, že žaloba byla zčásti podána důvodně, není rozhodně namístě. Okolnost, že žalobce vzal ohledně části věcí žalobu zpět je irelevantní, neboť částečným zpětvzetím žaloby neodstranil vady žaloby. Pokud žaloba nebyla projednatelná a byla proto vrácena k odstranění vad, pak vadné podání nemůže být vzato zpět, aniž by předtím byly odstraněny vady. Krajský soud měl namísto zastavení řízení žalobu odmítnout, protože žalobce neodstranil její vady. To však není podle stěžovatelky podstatné, protože v obou případech jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. V případě odmítnutí vzniklo právo na základě ust. § 146 odst. 3 o.s.ř. [zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění (dále jen "o.s.ř.)] a v případě zastavení řízení na základě první věty ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Věta druhá tohoto ustanovení není aplikovatelná, když stěžovatelka se po podání žaloby stěžovateli žádné věci nepředávala. Stěžovatelka upozornila, že právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů řízení je dle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp.zn. II. ÚS 598/2000, součástí práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a že rozhodování o nákladech řízení je dle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2.5.2002, sp. zn. III. ÚS 455/01, součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka měla v řízení plný úspěch, a proto jí mělo být, v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeném v nálezu ze dne 20.2.2001, sp.zn. II. ÚS 194/98, přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

K ústavní stížnosti se prostřednictvím předsedkyně svého senátu vyjádřil Krajský soud v Ostravě [§ 32 a § 30 odst. 4 zákona]. Sdělil, že setrvává na původním právním názoru a s poukazem na odůvodnění napadeného usnesení navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. K vyjádření byl vyzván rovněž vedlejší účastník, který měl v původním řízení postavení žalobce, avšak navzdory poučení si nezajistil právního zástupce, a proto k jeho neprocesnímu vyjádření nemohlo být přihlíženo, když zároveň nebylo shledáno účelným vyzývat jej k odstranění této vady.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ČR. K takovému porušení, které by zároveň představovalo porušení práva na spravedlivý proces, by mohlo dojít, kdyby obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principy řádného a spravedlivého procesu, jež našly své konkrétní vyjádření mj. v ustanovení § 132 o.s.ř., upravujícím zásady hodnocení důkazů a v ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.[X1], které předepisuje náležitosti odůvodnění rozhodnutí.

Z obsahu stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě [57 Co 785/2002-65] zásah do základních práv a svobod stěžovatelky zjištěn nebyl. Krajský soud svým usnesením změnil rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně [9 C 180/2000-55], kterým okresní soud uložil žalobci zaplatit stěžovatelce náklady řízení v částce 13 556,- Kč tak, že nově rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Neztotožnil se totiž s názorem okresního soudu, že k zastavení původního řízení o vydání věci došlo vinou žalobce. Žalobce získal část věcí, jejichž vydání se domáhal žalobou, v době po podání žaloby a za přítomnosti stěžovatelky. Teprve poté ohledně nich vzal žalobu zpět. Protože však ohledně části věcí bylo řízení zastaveno, pro nedostatečnou specifikaci ze strany žalobce, odpovídá tomuto stavu aplikace ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. K takto formulovaným závěrům nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady, protože s tvrzeními uvedenými v ústavní stížnosti se obecný soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, které je v souladu s požadavky občanského soudního řádu. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Z tvrzených skutečností vyplývá, že teprve po podání žaloby stěžovatelka dala [konkludentní] souhlas s převzetím části věcí, které žalobce zdědil a k jejichž převzetí byl oprávněn na základě usnesení o schválení dohody o vypořádání dědictví [Okresní soud ve Vsetíně 1 D 585/99-78], když předtím převzetí věcí bránila [Okresní soud ve Vsetíně 9 C 180/2000-18 první řádek]. Za takto zjištěného stavu nelze tvrdit, že žalobce neměl ve věci částečný úspěch. Žalobce po podání žaloby získal z detence stěžovatelky část věcí, jejichž vydání se žalobou domáhal a ohledně nichž žalovaná ještě v odvolání namítala, že není prokázáno, "zda je vůbec drží". Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí, které nezasahuje do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.

V této souvislosti Ústavní soud na okraj poznamenává, že Krajský soud ve svém usnesení [13 Co 439/2001], jímž z důvodu nedostatečné specifikace žádaných věcí zrušil rozsudek okresního soudu, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost vydat stěžovateli věci předtím specifikované v usnesení o schválení vypořádání dědictví, nedostatečně zohlednil, že žalobce se při specifikaci vymáhaných věcí opíral o skutečnosti uvedené v soudně schválené dohodě o vypořádání dědictví, jejíž stranou byla i stěžovatelka, která takto potvrdila určitost specifikace děděných věcí. Jen nedbalou prací sepisovatele dohody v ní není uvedeno umístění věcí, i když dohoda nepochybně vychází z předpokladu, že se věci nacházejí domě obývaném stěžovatelkou. Proto by nebylo možné ztotožnit se s právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím usnesení, které však není předmětem této ústavní stížnosti.

Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení nijak nezasáhlo do stěžovatelčina práva na právní pomoc, protože stěžovatelce se dostalo právní pomoci v rozsahu, na který měla z ústavního hlediska nárok. Tento závěr není v rozporu s právním názorem vyjádřeným v nálezu sp.zn. II. ÚS 194/98 [ze dne 20.2.2001 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, nález č. 34], kde Ústavní soud shledal rozpor ve skutečnosti, že soud na základě závěru, že stěžovatelka měla ve věci plný úspěch a soud jí proto: na straně jedné přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem a režijní paušál a na druhé straně soud zároveň vyslovil názor, že nešlo o účelné uplatňování práva a nepřiznal právo na náhradu cestovného u advokáta, který ve sporu úspěšnou stěžovatelku zastupoval, přičemž tento svůj závěr soud opřel o argumentaci nemající oporu v zákoně. V rozhodnutích sp.zn. III. ÚS 455/01 [ze dne 2. 5. 2002 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 57, nález č. 26] a sp.zn. II. ÚS 598/2000 [ze dne 4.7.2001 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, nález č. 100] Ústavní soud potvrdil, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je způsobilé zasáhnout do komplexu práv na spravedlivý soudní proces, tak jak je vymezuje hlava pátá Listiny. Ústavní soud na tomto výkladu nic nezměnil ani nyní, protože ústavní stížnost brojící proti výroku o nákladech řízení posoudil jako přípustnou. Pro stěžovatelkou namítaná porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu platí argumentace uvedená výše k čl. 36 Listiny a není třeba ji dále rozvádět. Stejně tak nebylo nutné zabývat se porušením ust. čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 a čl. 90 Ústavy, která jsou pro daný případ v ústavní rovině konkretizovány ust. hlavy páté Listiny [čl. 36 až čl. 40].

Napadené rozhodnutí obecného soudu není v rozporu se základními právy stěžovatelky a plně respektuje její právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 20. října 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
[X1]Toto je náležitost usnesení ve věci

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 165/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies