I. ÚS 385/03

21. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti Ing. I. P., zastoupeného Mgr. L. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003, čj. 14 Co 105/2003 - 131,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Ustavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku o nákladech řízení, protože mu nebyly přiznány, jako žalovanému, náklady řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 v částce 53 120,-- Kč a náklady odvolacího řízení v částce 17 375,-- Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím Městského soudu v Praze, jímž byl změněn výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v části, týkající se nákladů řízení, ani s rozhodnutím o nákladech řízení před odvolacím soudem. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl ve věci náhrady nákladů řízení, za použití ustanovení § 150 OSŘ tak, že žalovanému (stěžovateli), který byl ve věci zcela úspěšný, nepřiznal plnou náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných. Důvodem zamítnutí žaloby byla výhradně námitka započtení vznesená stěžovatelem. Ta byla uplatněna až v roce 2002, tedy po osmi letech trvání soudního řízení, kdy již náklady soudního řízení značně narostly. Odůvodnění, že žalobce nebyl ve sporu úspěšný výlučně z toho důvodu, že stěžovatel uplatnil zmíněnou námitku započtení, neodpovídá skutečnosti, neboť žalobce mohl mít, i bez uplatnění námitky započtení, úspěch pouze v nepatrné části své žaloby. Přesto žalobce nikdy svůj žalobní návrh neomezil, i když si musel být vědom skutečnosti, že stěžovatel má proti němu pohledávku z titulu dlužného nájemného a smluvních pokut. Uplatnění námitky započtení, stejně jako délka předmětného sporu, který trval osm let, nemůže být přičítáno k tíži stěžovateli. Ten se k jednání vždy dostavoval a řízení ničím neprotahoval. Naopak žalobce opakovaně trval na výslechu znalce a poté, co soud jeho návrhu vyhověl, neměl na znalce žádné otázky. Toto jednání stěžovatel hodnotí jako účelovou snahu žalobce mařit a protahovat probíhající jednání.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo, podle názoru stěžovatele, porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na délku řízení ve věci má stěžovatel za to, že v jeho případě došlo i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel byl nucen vynaložit značnou finanční částku k obraně před zřejmě nedůvodnou žalobou. Přesto, že protistraně nabízel smírné vyřízení věci, jeho návrh nebyl přijat. Nakonec ho odvolací soud " potrestal" tím, že mu přiznal pouze polovinu nákladů řízení.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že v rozsudku podrobně zdůvodnil, proč ohledně poloviny nákladů řízení použil ustanovení § 150 OSŘ. Posouzení, zda se jedná v dané věci o aplikaci správnou, tj. zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, je na soudu podle průběhu řízení a hodnocení okolností v konkrétní věci. Žalobce nebyl úspěšný pro chování stěžovatele, který až v závěru řízení uplatnil námitku započtení. Ovšem díky tomuto chování stěžovatele vznikly zbytečně vysoké náklady řízení. K žádné újmě na právech stěžovatele nedošlo.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 8 C 271/94, Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci bylo rozhodováno již čtyřikrát. Rozsudkem ze dne 4. 8. 1998, čj. 8 C 271/94 - 55, uložil obvodní soud stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku Kč 280 480,-- s příslušenstvím a náklady řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1999, čj. 19 Co 462/99 - 71, byl rozsudek obvodního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Poté Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 9. 2002, čj. 8 C 271/94 -114, žalobu proti stěžovateli zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 136 770,-- Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil obvodní soud ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, neboť zamítnutím žaloby měl stěžovatel plný úspěch ve věci. Náklady řízení tvořil soudní poplatek za odvolání ve výši 11 220,-- Kč a náklady právního zastoupení ve výši 125 550,-- Kč.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003, čj. 14 Co 105/2003 -131, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 v zamítavém výroku ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl změněn tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení před obvodním soudem 53 120,-- Kč a na nákladech odvolacího řízení 17 375,-- Kč, tj. v obou případech polovina nákladů. Odvolací soud změnil výrok obvodního soudu o nákladech řízení podle § 142 odst. 1, za použití § 150 OSŘ s tím, že obecně náhrada nákladů přísluší v řízení úspěšnému žalovanému (stěžovateli). V předmětné věci činí náklady řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 po zaokrouhlení částku 106 240,-- Kč. Odvolací soud částečně aplikoval ustanovení § 150 OSŘ a stěžovateli polovinu nákladů řízení nepřiznal z důvodů zvláštního zřetele hodných. Žaloba byla podána v roce 1994 a věcně se vyvíjela ve směru oprávněnosti nároků žalobce. Důvodem zamítnutí žaloby byla výhradně stěžovatelova námitka započtení, kterou však uplatnil až v roce 2002, tj. po osmi letech trvání soudního řízení, kdy již značně narostly náklady řízení.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s právním závěrem odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních normách.

Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že mu nepřiznáním nákladů soudního řízení nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před Městským soudem v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. V průběhu řízení před odvolacím soudem byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, v dané věci především s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud pokládá za zcela správný závěr odvolacího soudu o tom, že obecný soud sám, podle svého uvážení a podle okolností případu, rozhoduje o tom, zda, komu a v jaké výši bude náhrada nákladů řízení přiznána. V předmětné věci odvolací soud vycházel z výsledků celého řízení, jeho rozhodnutí o nákladech řízení neobsahuje žádný prvek libovůle a je řádně odůvodněno. Nedošlo proto k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ani podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud jde o námitku stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vzhledem k délce projednávání věci, řízení v dané věci skutečně trvalo neúměrně dlouho, ovšem věc již byla pravomocně skončena ve prospěch stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 21. října 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 385/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies