IV. ÚS 457/03

22. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 457/03










Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 19 Co 480/2000 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 33 C 303/89,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2003 stěžovatel uvádí, že v roce 1982 utrpěl pracovní úraz s trvalými následky na zdraví a vedl se svým bývalým zaměstnavatelem, J., a.s., Praha, spor o náhradu škody z pracovního úrazu. V řízení vedeném u Městského soudu v Brně původně pod sp. zn. 37 C 67/84 byl stěžovatel neúspěšný, avšak k jeho návrhu bylo toto řízení obnoveno. Toto obnovené řízení bylo pravomocně ukončeno v záhlaví citovanými rozsudky, kterými byla stěžovatelova žaloba o náhradu škody z pracovního úrazu zamítnuta. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v důsledku průtahů v řízení před obecnými soudy, které trvalo celkem 19 let, z toho napadané řízení 14 let, bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ústavně zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť za tak dlouhou dobu řada významných svědků zemřela, jiní zapomněli podstatné skutečnosti týkající se případu a častá obměna soudců zejména mladších ročníků vedla k jejich neschopnosti posoudit společenské a politické poměry v zemi v době, kdy došlo k úrazu. Stěžovatel tak byl částečně invalidní, nebyl odškodněn za ztrátu na výdělku, a tím utrpěl finanční ztrátu; v důsledku toho pobírá menší starobní důchod. Z těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 303/89 byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, a aby v záhlaví označené rozsudky Krajského a Městského soudu v Brně zrušil.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 19 Co 480/2000, připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2000, čj. 33 C 303/89-304, s odůvodněním, že v obnoveném řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a poklesem výdělku na straně stěžovatele, přičemž, co se týče dalších nároků stěžovatele (náhrada za bolestné a za ztížení společenského uplatnění), žalovaný uplatnil námitku promlčení, kterou soud prvého stupně musel vzít v úvahu a nemohl promlčený nárok stěžovateli přiznat.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, kdy vyložil, že jedná-li soud v prokazatelně nepřiměřených časových dimenzích, pak zasahuje svou nečinností do Listinou garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně do čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. I.ÚS 5/96, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 116). Ústavní soud proto poté, co v konkrétním případě shledal existenci zbytečných či ničím neodůvodněných průtahů v dosud neskončeném řízení, nálezem deklaroval porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 146/01, publ. in ÚS, sv. 23, č. 129) a orgánu veřejné moci (soudu či správnímu orgánu) zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva účastníka řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny s nařízením, aby příslušný orgán ve věci jednal (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, č. 38). Ústavní soud rovněž vyložil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než-li je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 215/96 in. ÚS sv. 7, č. 17).

Ústavní soud rovněž deklaroval, že k porušení základních práv stěžovatele může dojít i nečinností orgánu veřejné moci, který nezahájil řízení, ač tak z úřední povinnosti učinit měl, (srov. nález ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV.ÚS 690/01, dosud nepublikováno) a zabýval se i námitkou průtahů způsobených orgánem veřejné moci v již skončeném řízení. K této problematice uvedl, že pokud by ústavní stížnost napadala pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97 in ÚS, sv. 9, č. 16).

Ústavní soud tedy posoudil projednávanou věc pod zorným úhlem právních závěrů shora vyložených, od kterých neměl důvod se odchýlit. Ústavní soud připouští jistou racionalitu stěžovatelova tvrzení o porušení jeho práv průtahy v soudním řízení, neboť sama délka sporu v trvání 14 let nastolila poměrně dlouhý stav právní nejistoty, což signalizuje určitou míru neprůchodnosti práva; na druhé straně ovšem Ústavní soud nemůže odhlédnout od toho, že přiměřenost doby řízení je třeba hodnotit vždy podle okolností toho kterého případu a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva též podle určitých kritérií, kterými je složitost záležitosti, způsob chování stěžovatele a způsob chování vnitrostátních orgánů.

Argumentace průtahy v již skončeném řízení může být důvodná jen v souvislostech shora vyložených (nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo negativní vliv na aplikaci hmotných ústavních práv), protože jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci, pod který Ústavní soud řadí i průtahy v řízení či nečinnost orgánu veřejné moci, je totiž nutno chápat tak, že zpravidla jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručených právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 170/98, publ. in ÚS, sv. 12, č. 55). Z tohoto pohledu samotné zrušení pravomocných rozhodnutí nikterak k nápravě průtahů, které však již odezněly, nenapomáhá. Stěžovatelova argumentace pak sama o sobě není schopna posunout věc do ústavněprávní roviny, neboť stěžovatel netvrdil, že průtahy v soudním řízení ovlivnily nedodržení či porušení dalších ústavních procesních práv, zakotvených v hlavě páté Listiny, a jeho velmi obecně formulovaná námitka ohledně svědků spíše směřuje do dokazování a jeho hodnocení, tedy do oblasti, kde Ústavní soud ingeruje do rozhodovací praxe obecných soudů jen ve výjimečných případech. Námitka o časté obměně obsazení soudů a o usuzované neschopnosti soudců je v projednávané věci sama o sobě a bez dalšího zcela neschopna založit zásah Ústavního soudu.

Co se týče aplikace hmotných ústavních práv, podle čl. 30 odst. 1 Listiny mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci; podle odst. 3 téhož ustanovení však jen za podmínek stanovených zákonem. Pokud tedy v soudním řízení, jehož výsledek nebyl relevantním způsobem zvrácen, dospěly obecné soudy k závěru, že nárok stěžovatele na náhradu škody z pracovního úrazu není dán, nezbývá, než tento výsledek respektovat, a to i z hlediska ústavně právní roviny.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal opodstatněnost svých tvrzení, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 22. října 2003


JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 457/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies