II. ÚS 410/01 - K posouzení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávek z hlediska zákonných ustanovení upravujících postup likvidátora při

23. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k právním závěrům, které nelze z jimi zjištěného skutkového stavu bez provedení dalšího dokazování dovodit. Obecné soudy se nevypořádaly s primární otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek z hlediska zákonných ustanovení upravujících postup likvidátora při likvidaci státního podniku, jíž se měly zabývat ex officio. Likvidátor státního podniku podle ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, zpeněží při likvidaci státního podniku majetek prodejem věcí v dražbě provedené příslušnými orgány republik. Jiným způsobem může likvidátor postupovat jen se souhlasem orgánu uvedeného v ustanovení § 10 odst. 1 citovaného zákona. Ze spisového materiálu nicméně není zřejmé, že by obecné soudy vedly dokazování v tom směru, zda souhlas příslušného orgánu se zpeněžením majetku státního podniku jiným způsobem než prodejem věcí ve veřejné dražbě byl skutečně dán a zda smlouvu o postoupení pohledávek mohl z hlediska svých oprávnění likvidátor v daném případě uzavřít. Proto nemohly kvalifikovaně dospět k závěru, zda je smlouva o postoupení pohledávek platná. Posouzení této primární otázky bylo právně významné pro rozhodnutí ve věci samé.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23.10.2003 sp. zn. II. ÚS 410/01)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 23. října 2003 sp. zn. II. ÚS 410/01 ve věci ústavní stížnosti M. O. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 4. 2001 sp. zn. 12 Co 625/99, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně z 9. 7. 1999 sp. zn. 47 C 90/95, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci peněžitou částku.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001 č. j. 12 Co 625/99-48 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 1999 č. j. 47 C 90/95-28 se zrušují.

Odůvodnění



Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 47 C 90/95, z něhož zjistil následující:

JUDr. J. V. (v původním řízení žalobce, v řízení před Ústavním soudem měl podle § 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka) se žalobou, resp. návrhem na vydání platebního rozkazu domáhal, aby soud uložil stěžovateli (v původním řízení žalovanému) povinnost zaplatit mu částku 15 800 Kč s úroky a náklady řízení. Stěžovatel uzavřel jako zaměstnanec dne 28. 8. 1990 se státním podnikem M., svým tehdejším zaměstnavatelem, smlouvu o návratné půjčce z Fondu kulturních a sociálních potřeb (dále jen "FKSP") na vybavení bytu bytovým zařízením ve výši 20 000 Kčs. Po ukončení pracovního poměru stěžovatele, k němuž došlo ke dni 30. 6. 1992, činil zůstatek půjčky 15 800 Kčs. Zůstatková částka se stala dle smlouvy o půjčce splatnou uplynutím šesti měsíců ode dne ukončení pracovního poměru. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 1992 převzal JUDr. J. V. (postupník) tam uvedené pohledávky M., státního podniku v likvidaci (postupitele). Mezi nimi byla rovněž uvedena pohledávka za stěžovatelem z titulu nesplaceného zůstatku půjčky z FKSP. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 7. 1999 č. j. 47 C 90/95-28 stanovil povinnost stěžovatele zaplatit JUDr. J. V. částku 15 800 Kč a rozhodl dále o úrocích z prodlení a nákladech řízení.

Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 25. 4. 2001 č. j. 12 Co 625/99-48 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil jako věcně správný.

Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tvrdí, že smlouva o postoupení pohledávek mezi M., státním podnikem v likvidaci, zastoupeným likvidátorem, a JUDr. J. V. nebyla uzavřena platně, neboť likvidátor při likvidaci státního podniku nepostupoval v souladu se zákonem. Tvrdí, že likvidátor nepředložil zakladateli včas likvidační projekt. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jímž se odvolací soud vypořádal s jeho námitkami. Domnívá se, že podle ustanovení § 761 odst. 3 a § 72 odst. 1 obchodního zákoníku měl sám likvidátor uplatňovat pohledávky u soudu. Stěžovatel tvrdí, že JUDr. J. V. nebyl aktivně legitimován k vymáhání pohledávky, neboť na něj platně nepřešla.

Stěžovatel dále namítá, že v příloze č. 3 smlouvy o postoupení pohledávek je uvedena jiná celková částka jako úhrn všech pohledávek plynoucích z půjček z FKSP (částka 279 463 Kčs), než jaká je uvedena v samotném textu smlouvy (260 000 Kčs). Stěžovatel na tento rozpor upozorňuje s tím, že soudy se vyslovily pro částku 260 000 Kčs. Stěžovatel dovozuje, že rozdíl mezi uvedenými částkami může zahrnovat právě jeho dluh, proto by podle jeho názoru nebylo správné dluh JUDr. J. V. uhradit. Namítá dále, že postupitel M., státní podnik v likvidaci, nesplnil ani povinnost, jež pro něj plyne z ustanovení § 526 občanského zákoníku (dále jen "OZ"), když postoupení pohledávky dlužníkovi bez zbytečného odkladu neoznámil.

Stěžovatel dále připomíná, že dne 21. 2. 1992 uzavřely Závodní výbor odborových svazů KOVO při s. p. M. (dále jen "ZVOS") a státní podnik M. dohodu o převedení prostředků FKSP na účet ZVOS. Namítá, že soudy se nezabývaly platností uvedené dohody. Tvrdí, že pokud odvolací soud uvedl, že "pohledávky z nesplacených půjček, které byly poskytnuty pracovníkům státního podniku M. z FKSP, zůstaly ve vlastnictví a dispozici tohoto podniku i v okamžiku, kdy vstoupil do likvidace...", nesplnil podle jeho názoru likvidátor ani povinnost plynoucí z ustanovení § 19 odst. 1 zákoníku práce. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud si vyžádal vedle originálu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 1992 i její přílohy pod čísly 1 až 3. JUDr. J. V. je předložil při ústním jednání konaném dne 25. 4. 2001. Dokazování bylo provedeno sdělením počtu příloh smlouvy a konstatováním, že příloha č. 3 obsahuje seznam pohledávek FKSP k 31. 12. 1992, mezi nimiž je i pohledávka stěžovatele znějící na částku 15 800 Kčs. Následně soud vynesl rozsudek. Stěžovatel namítá, že neměl možnost se s obsahem uvedené přílohy před vyhlášením rozsudku seznámit. Podle jeho názoru jednaly obecné soudy při svém postupu v rozporu s ustanoveními § 132, § 153 a § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, čímž došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv.

Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně, i vedlejšího účastníka řízení, JUDr. J. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se s argumenty, jež stížnost uvádí, vypořádal již v odůvodnění napadeného rozsudku, na nějž odkazuje. Domnívá se, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.

Městský soud v Brně zaslal příslušný spisový materiál, k posuzované ústavní stížnosti se však ve lhůtě nevyjádřil.

JUDr. J. V. se přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2003, postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní soud s ním proto dále jako s účastníkem nejednal a k jeho dalším přípisům nepřihlížel.

Vzhledem k tomu, že právní zástupce stěžovatele na dotaz Ústavního soudu učiněný ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nesouhlasil s upuštěním od ústního jednání, Ústavní soud jednání ve věci nařídil. K ústnímu jednání konanému dne 23. 10. 2003 v 10.00 hodin se dostavil stěžovatel a jeho právní zástupce. Krajský soud v Brně omluvil svou neúčast na jednání přípisem, který byl dne 22. 10. 2003 Ústavnímu soudu doručen faxem. Městský soud v Brně se jednání neúčastnil, ačkoli byl o době a místu konání ústního jednání řádně vyrozuměn.

Právní zástupce při ústním jednání vedle konstatování skutečností uvedených již v ústavní stížnosti zdůraznil, že v řízení před odvolacím soudem stěžovatel navrhoval důkaz výslechem Ing. R. K., likvidátora státního podniku M. Tento důkaz však soud údajně neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí se s návrhem stěžovatele nevypořádal.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel coby zaměstnanec státního podniku M. uzavřel dne 28. 8. 1990 smlouvu o půjčce z FKSP ve výši 20 000 Kčs. Rozhodnutím ministra průmyslu České republiky č. 34/1992 ze dne 28. 2. 1992 vstoupil státní podnik M. dnem 29. 2. 1992 do likvidace a byl jmenován likvidátor. Již 21. 2. 1992 uzavřely státní podnik M. a ZVOS dohodu o převedení prostředků FKSP na účet ZVOS. Pracovní poměr stěžovatele skončil dne 30. 6. 1992 a nesplacená část půjčky činila k tomuto datu 15 800 Kčs. Dne 18. 12. 1992 M., státní podnik v likvidaci, zastoupená likvidátorem, uzavřela s JUDr. J. V. smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byly mimo jiné půjčky z FKSP. Soupis neuhrazených částí těchto půjček k 31. 12. 1992 tvoří přílohu č. 3 smlouvy, v níž je výslovně uvedena pohledávka za stěžovatelem ve výši 15 800 Kčs. JUDr. J. V. (postupník) uplatnil vůči stěžovateli návrh na zaplacení uvedené částky a soudy jeho návrhu vyhověly. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí. Nezpochybňuje samotné uzavření smlouvy o půjčce ani výši nesplacené částky. Sporným bodem celého řízení před obecnými soudy se stala otázka aktivní legitimace žalobce JUDr. J. V. k vymáhání pohledávky vůči stěžovateli.

Stěžovatel stavěl převážnou část řízení před obecnými soudy svou obranu na tvrzení, že dohodou ze dne 21. 2. 1992 došlo k převedení veškerých prostředků, podle jeho názoru tedy i pohledávek FKSP na účet ZVOS. Likvidátor nemohl podle jeho názoru pohledávky z FKSP platně postoupit, neboť již nepatřily do majetku podniku. Soudy se na základě námitek stěžovatele zabývaly otázkou platnosti dohody mezi státním podnikem M. a ZVOS o převedení prostředků FKSP. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že prostředky fondu jako celek včetně pohledávek nemohly uvedenou dohodou na ZVOS platně přejít, neboť takové ujednání je v rozporu s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 210/1989 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb. Pohledávky vůči fondu tak tvořily po prohlášení likvidace součást majetku likvidovaného podniku. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil.

Ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávek soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že M., státní podnik v likvidaci, postoupila pohledávky na základě veřejné soutěže JUDr. J. V., který je proto v daném sporu aktivně legitimován.

Stěžovatel v závěrečné řeči v řízení před odvolacím soudem namítl, že likvidátor údajně nezahrnul pohledávky z FKSP do likvidačního projektu. Tvrdil, že likvidátor včas nepředložil likvidační projekt zakladateli ke schválení. Soud prvního stupně se měl podle jeho názoru zabývat otázkou, zda bylo dodrženo schéma likvidačního procesu a zda byly splněny všechny povinnosti likvidátora v něm. Namítl, že si likvidátor postoupením pohledávek neoprávněně zjednodušil svůj postup. Uvedená smlouva je podle jeho názoru neplatná. Tyto své námitky znovu rozvádí v ústavní stížnosti.

Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí tvrzeními stěžovatele zabýval, dospěl nicméně k závěru, že nejsou v dané věci významná. Likvidátor byl ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku oprávněn disponovat s pohledávkami fondu stejným způsobem jako s jinými aktivy podniku. Smlouva o postoupení pohledávek byla podle jeho názoru ve smyslu ustanovení § 524 a násl. OZ uzavřena platně.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně připustil, že pokud obecné soudy při provádění dokazování nezohlední právně relevantní skutečnosti a vyvodí tak právní závěry z neúplně zjištěného skutkového stavu, mohou tímto postupem v konkrétním případě porušit některé ústavně zaručené základní právo. Shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.

Ústavní soud nejprve posoudil otázku, jakými právními předpisy byl okruh práv a povinností likvidátora při likvidaci státního podniku v dané věci vymezen. Podle ustanovení § 761 odst. 3 obchodního zákoníku se likvidace státních podniků do vydání nové právní úpravy řídí ustanoveními § 27 až 27d hospodářského zákoníku, který byl jinak obchodním zákoníkem zrušen. Mimo to platila podle téhož ustanovení pro likvidaci státních podniků i ustanovení § 71 odst. 3 až 6, § 72, jakož i § 75 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku. Hlavním úkolem likvidátora je ve smyslu uvedené právní úpravy zpeněžení majetku likvidovaného státního podniku. Samotný proces zpeněžení byl upraven dalšími právními předpisy. Vzhledem k tomu, že likvidace státních podniků úzce souvisela s procesem řízené privatizace státního majetku, bylo do zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, zákonem č. 92/1992 Sb., s účinností od 28. 2. 1992, zařazeno ustanovení § 47b, které výrazně omezovalo likvidátora při volbě způsobu zpeněžování. Podle tohoto ustanovení, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávek v posuzovaném případě, zpeněží likvidátor při likvidaci státního podniku majetek prodejem věcí v dražbě provedené příslušnými orgány republik. Jiným způsobem může likvidátor postupovat jen se souhlasem orgánu uvedeného v ustanovení § 10 odst. 1 citovaného zákona. Z toho, co bylo uvedeno, lze dovodit, že oprávnění likvidátora státního podniku byla upravena, resp. limitována, kromě obchodního zákoníku řadou dalších právních předpisů. Jeho jednotlivé úkony bylo proto třeba zkoumat rovněž z pohledu, zda neodporují kogentní zákonné úpravě, a zda tedy nejsou ve smyslu ustanovení § 39 OZ neplatnými.

Jak bylo uvedeno, dne 18. 12. 1992 M., státní podnik v likvidaci, zastoupená likvidátorem, uzavřela s JUDr. J. V. smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byly rovněž půjčky z FKSP. Vzhledem k tomu, že likvidátor zpeněžoval majetek státního podniku jinak než formou veřejné dražby, mohl smlouvu o postoupení pohledávek platně uzavřít pouze tehdy, pokud mu k takovému způsobu zpeněžení udělil souhlas příslušný orgán státní správy, který schválil a zveřejnil privatizační, resp. likvidační projekt (podle ustanovení § 47b ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.). Bylo proto nutné najisto postavit otázku, zda byl souhlas k takovému postupu v dané věci dán.

Bez předchozího souhlasu příslušného orgánu by smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena v rozporu se zákonem a s poukazem na ustanovení § 39 OZ by bylo nutno považovat ji za absolutně neplatnou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. II. Odon 8/96 a sp. zn. 29 Cdo 1422/99). Soud k absolutní neplatnosti přihlíží i bez návrhu, z úřední povinnosti.

Soud prvního stupně se otázkou dodržení právních předpisů o hospodaření se státním majetkem, které upravují práva a povinnosti likvidátora, nezabýval. V závěrečné řeči v řízení před odvolacím soudem vznesl stěžovatel, právně nezastoupen, námitku, že soud se měl zabývat otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek z pohledu dodržení zákonného postupu likvidace a postavení likvidátora v něm. Namítal, že smlouva je neplatná. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně v souladu s příslušnými ustanoveními OZ. Oprávnění likvidátora uzavřít smlouvu soud dovodil z ustanovení § 70 odst. 3 a § 72 odst. 1 obchodního zákoníku (ustanovení § 70 odst. 3 ovšem na likvidaci státního podniku nedopadá). Soud z toho vyvodil, že "jiné postavení likvidátora a jeho další činnost v průběhu likvidace pak nejsou pro posouzení nároku žalobce právně významné". S námitkami stěžovatele stran postavení likvidátora v procesu likvidace, jež má podle něj vliv na platnost smlouvy, se odvolací soud vypořádal konstatováním, že ty nejsou "z pohledu předmětu řízení významné a nemohly žádným způsobem zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí" (tj. rozhodnutí soudu prvního stupně).

Oba obecné soudy konstatovaly, že JUDr. J. V. je aktivně legitimován k vymáhání pohledávky, neboť na něj smlouvou platně přešla.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k právním závěrům, které nelze z jimi zjištěného skutkového stavu bez provedení dalšího dokazování dovodit. Obecné soudy se nevypořádaly s primární otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek z hlediska zákonných ustanovení upravujících postup likvidátora při likvidaci státního podniku, jíž se měly zabývat ex officio. Likvidátor státního podniku podle ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, zpeněží při likvidaci státního podniku majetek prodejem věcí v dražbě provedené příslušnými orgány republik. Jiným způsobem může likvidátor postupovat jen se souhlasem orgánu uvedeného v § 10 odst. 1 citovaného zákona. Ze spisového materiálu nicméně není zřejmé, že by obecné soudy vedly dokazování v tom směru, zda souhlas příslušného orgánu se zpeněžením majetku státního podniku jiným způsobem než prodejem věcí ve veřejné dražbě byl skutečně dán a zda smlouvu o postoupení pohledávek mohl z hlediska svých oprávnění likvidátor v daném případě uzavřít. Proto nemohly kvalifikovaně dospět k závěru, zda je smlouva o postoupení pohledávek platná. Posouzení této primární otázky bylo právně významné pro rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal závěry, k nimž by obecné soudy po doplnění dokazování v uvedeném směru dospěly, tak konstatuje, že postupem obecných soudů v posuzovaném případě došlo k dotčení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny. Po tomto zjištění neměl Ústavní soud důvod se zabývat dalšími námitkami stěžovatele ani relevancí jím předložených materiálů.

Vzhledem ke všemu, co bylo výše uvedeno, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies