I. ÚS 714/01

23. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného advokátem JUDr. K. B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2001, č.j. 30 Cdo 1229/2001-57, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 1 Cao 14/2001, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


I.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 8. 2. 2000, č. 381 219 031, byl stěžovateli upraven od 19. 6. 1999 starobní důchod podle ust. § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb"), tak, že činí 7.319,- Kč měsíčně. Od srpna 1999 stěžovateli náleží starobní důchod ve výši 7.620,- Kč měsíčně. V odůvodnění ČSSZ uvedla, že výše starobního důchodu se skládá ze základní a procentní výměry. Základní výměra důchodu činí 1.310,- Kč měsíčně. Procentní výměra důchodu se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu, který činí 8.902,- Kč. Jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 20.315,- Kč za roky 1986 - 1998. Procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 45 roků pojištění činí 67,50 % výpočtového základu, tj. 6.009,- Kč měsíčně. Podmínky pro výplatu starobního důchodu stěžovatel nesplňuje, neboť jeho příjem z výdělečné činnosti přesahuje dvojnásobek částky životního minima. Tímto rozhodnutím ČSSZ realizovala rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 26 Ca 167/99.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 47 Ca 49/2000, rozhodnutí ČSSZ ze dne 8. 2. 2000, č. 381 219 031, zrušil a vrátil ČSSZ k dalšímu řízení. Účastníkům řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Městský soud v odůvodnění především uvedl, že při posuzování návrhu stěžovatele, aby mu do hrubých výdělků za léta 1988 - 1992 byly započteny i odměny za zlepšovací návrhy, vycházel z ust. § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., podle kterého je vyměřovacím základem pojištěnce za dobu po 31. 12. 1995 vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona (zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) a za dobu před 1. 1. 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1. 1. 1996. Pro posouzení zápočtu odměn za zlepšovací návrhy při výpočtu starobního důchodu je proto třeba vycházet z předpisů platných v letech 1988 - 1992, za které stěžovatel žádá započtení těchto odměn. Podle ust. § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení (dále jen "vyhláška č. 149/1988 Sb.") se za hrubé výdělky považují též odměny vyplacené podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech. Tyto odměny se započítávají v rozsahu, v němž podléhají dani ze mzdy v tom v roce, ve kterém byly vyplaceny. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel ČSSZ při podání žádosti o starobní důchod náležitě doložil výši odměn vyplacených mu za zlepšovací návrhy. Tyto odměny měly být stěžovateli započteny do hrubých výdělků stanovených pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných v době jejich vyplacení, tj. podle předpisů platných před 1. 1. 1996. Tvrzení ČSSZ, že tyto předpisy od 1. 1. 1993 již neplatily, není pro posouzení věci rozhodné a je proto nutno považovat - ve smyslu ust. § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. - za vyměřovací základ stěžovatele hrubý výdělek stanovený podle předpisů platných v době jeho vyplácení, tj. v souzené věci v době od roku 1988 do roku 1992. Městský soud proto napadené rozhodnutí zrušil a souzenou věc vrátil ČSSZ k dalšímu řízení. ČSSZ bude v dalším řízení vycházet z výše uvedeného stanoviska soudu (§ 250r o.s.ř.) a přepočítá stěžovateli výši jeho starobního důchodu s ohledem na jeho hrubé výdělky v letech 1988 - 1992 stanovené podle předpisů platných v době vyplácení těchto výdělků. ČSSZ dále při rozhodnutí o tom, zda stěžovateli lze v roce 1992 započítat celkovou částku 114.244,- Kč za vyplacenou odměnu za zlepšovací návrh (využití hal), nebo zda je nutno tuto odměnu snížit o nezdanitelných 20.000,- Kč, ještě posoudí, zda v tomto případě nešlo o vyřešení oborového, resortního nebo podnikového tématického úkolu, kdy odměna podléhá dani ze mzdy v plném rozsahu.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2001, č.j. 1 Cao 14/2001-35, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že rozhodnutí ČSSZ ze dne 8. 2. 2000, č. 381 219 031, potvrdil.

V odůvodnění svého rozsudku Vrchní soud v Praze konstatoval, že soud prvého stupně sice rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, avšak věc nesprávně právně posoudil. V souzené věci je prý nepochybné, že stěžovateli vznikl podle ust. § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. nárok na starobní důchod dnem 19. 6. 1999, který mu také byl od tohoto dne přiznán. Z dokazování provedeného před oběma soudy vyplývá, že jedinou spornou skutečností je výše vyměřovacího základu, z níž ČSSZ při výpočtu důchodu vycházela, a to konkrétně hrubý výdělek stěžovatele, který nezahrnuje odměny vyplácené stěžovateli za zlepšovací návrhy do konce roku 1992.

Vrchní soud uvedl, že podle ust. § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. vyměřovacím základem pojištěnce za dobu po 31. 12. 1995 je vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona a za dobu před 1. 1. 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1. 1. 1996. Odvolací soud se při interpretaci uvedeného ustanovení plně ztotožnil s právním názorem ČSSZ, který ČSSZ vyjádřila v odvolání a dodal, že (stejně jako ČSSZ) vychází ze zásady plynoucí z celkové koncepce přechodných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a vyjádřené i v dosavadní judikatuře, tedy, že o nárocích na dávky důchodového zabezpečení (od 1. 1. 1996 důchodového pojištění) se rozhoduje "podle předpisů platných v době, kdy nárok na dávku vznikl". Pokud ust. § 16 odst. 3 citovaného zákona směřuje při stanovení hrubých výdělků za dobu před 1. 1. 1996 k právní úpravě platné před účinností tohoto zákona, nelze tímto rozumět právní úpravu účinnou v době, kdy takových výdělků bylo dosaženo, ale "tu právní úpravu, která byla platná a účinná bezprostředně před 1. 1. 1996".

Vrchní soud konstatoval, že nárok na dávku důchodového pojištění vznikl stěžovateli dnem 19. 6. 1999, tedy za účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., který zápočet odměn za zlepšovací návrhy do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu nepřipouští. Ostatně takový zápočet nepřipouštěla ani právní úprava důchodového zabezpečení platná k 31. 12. 1995 (resp. do tohoto dne), tj. zákon č. 100/1988 a vyhláška č. 149/1988 Sb. Z citované vyhlášky bylo totiž na základě čl. VI. bodu 1. zákona č. 235/1992 Sb. (který nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1992), vypuštěno ust. § 11 odst. 2 písm. a), jež do hrubých výdělků stanovených pro účely důchodového zabezpečení zahrnovalo též odměny vyplácené podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech, takže ode dne účinnosti tohoto předpisu, tedy od 1.6.1992, nelze považovat za hrubé výdělky odměny za objevy, vynálezy a zlepšovací návrhy. Zákon č. 235/1992 Sb. neobsahoval žádné přechodné ustanovení umožňující zápočet částek vyplacených za zlepšovací návrhy i nadále (případně po určitou dobu). Proto vrchní soud - při nezměněném skutkovém stavu - změnil napadený rozsudek soudu prvého stupně tak, že rozhodnutí ČSSZ ze dne 8. 2. 2000, č. 381 219 031, potvrdil jako odpovídající zákonu.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 9. 2001, č.j. 30 Cdo 1229/2001-57, dovolání stěžovatele zamítl. V prvé řadě konstatoval přípustnost dovolání podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a dále uvedl že stěžovatel uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.; ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.].

Nejvyšší soud nejdříve poukázal na to, že ustanovení, na jejichž základě odvolací soud souzenou věc posoudil - tj. zejména ust. § 16 odst. 3 zákona č. 155/1955 Sb. (poznámka: v případě uvedeného roku se jedná o zřejmou chybu - správně má být uveden rok 1995), ust. § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 149/1988 Sb., která ve znění čl. VI. bodu 1. zákona č. 235/1995 Sb. (poznámka: správně má být uveden rok 1992), s účinností od 1. 6. 1992, vypustila možnost zahrnovat do hrubých výdělků stanovených pro účely důchodového zabezpečení odměny podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech - se "nepochybně projednávané věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali".

Dovolací soud se proto zabýval tím, zda si odvolací soud uvedená ustanovení správně vyložil. Nejvyšší soud nejprve uvedl, že stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod podle ust. § 29 zákona č. 155/1995 Sb., a proto mu byl rozhodnutím ČSSZ ze dne 8. 2. 2000, č. 381 219 031, přiznán od 19. 6. 1999. Dále poukázal na to, že ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 149/1988 Sb., podle něhož byly do hrubých výdělků stanovených pro účely důchodového zabezpečení zahrnuty i odměny vyplacené podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích i průmyslových vzorech, zákon č. 235/1995 Sb. s účinností dnem 1.6.1992 v čl. VI. bodu 1, vypustil. Proto pokud ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. při stanovení hrubých výdělků za dobu před 1. 1. 1996 již nepřipouští zápočet odměn za zlepšovací návrhy do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu stěžovateli, odvolací soud nepochybil, jestliže takovou skutečnost konstatoval. Dovolací soud tedy nemohl "přesvědčivě přisvědčit" názoru stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci a že je proto nesprávné ve smyslu ust. § 243b odst. 1 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).


II.
V záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ústavní stížnosti uvedl, že oba obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. ve vztahu k vyměřovacímu základu pojištěnce za dobu před 1. 1. 1996 a zvláště za dobu před 1. 6. 1992. Stěžovatel tvrdí, že - v důsledku toho, že zákon č. 235/1992 Sb. v čl. VI. vypustil s účinností od 1. 6. 1992 z ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb. písmeno a) - bylo možné až do 1. 6. 1992 započítávat (roz. do základu pro výpočet důchodu) odměny vyplácené za objevy, vynálezy, zlepšovací návrhy a průmyslové vzory. Soudy obou stupňů však měly za to, že ve smyslu ust. § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. se hrubý výdělek pro účely důchodového zabezpečení řídí předpisy platnými bezprostředně před 1. 1. 1996. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že zákonodárce v citovaném ustanovení nepoužil výrazu "platných ke dni 31. 12. 1995" (z čehož by bylo možno vyvodit správnost závěrů odvolacího i dovolacího soudu), ale použil výrazu "platných před 1. 1. 1996". Proto usuzuje, že již z gramatického výkladu vyplývá závěr, že zákonodárce měl na mysli všechny předpisy, které (kdy) před 1. 1. 1996 platily. Podle mínění stěžovatele je zřejmé, že "vyměřovací základ pojištěnce za dobu před 1. 1. 1996 musí vycházet podle § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. z předpisů platných před 1. 1. 1996 a zápočet by se měl provádět za dobu od 1. 10. 1988 (kdy vyhláška č. 149/1988 Sb. vstoupila v platnost) do 1. 6. 1992 [kdy bylo zákonem č. 235/1992 Sb. zrušeno ust. § 11 odst. 2 písm. a) citované vyhlášky].

Stěžovatel proto považuje ústavní stížnosti napadený rozsudek Nejvyššího osudu ČR za rozhodnutí, které je "v rozporu se zákonem a proto v rozporu s ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť není schopen se u soudu domoci práva a v rozporu s čl. 30 Listiny je porušováno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Stěžovatel dále uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je v rozporu i se zásadou retroaktivity v právu demokratické společnosti, "když zpětnou účinností je občan zbavován práv, která mu vznikla na základě právních předpisů". Tento postup je proto v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud přijal nález, kterým se rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2001, č.j. 30 Cdo 1229/2001-57, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, sp.zn. 1 Cao 14/2001, zrušují.


III.
Usnesením ze dne 23. října 2003, sp. zn. I. ÚS 714/04, rozhodl II. senát Ústavního soudu tak, že se soudce JUDr. F. D. vylučuje z projednání a rozhodování této ústavní stížnosti, neboť byl členem senátu Nejvyššího soudu, jehož rozsudek je touto ústavní stížností napaden. Podle čl. 6 odst. 1 druhá věta a podle čl. 4 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu zastupuje vyloučeného soudce I. senátu soudce II. senátu v pořadí předseda senátu, starší člen senátu, mladší člen senátu. Proto v tomto řízení zastupuje vyloučeného soudce JUDr. F. D. předseda II. senátu JUDr. J. M.


IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:

Stěžovatel v prvé řadě namítá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení čl. 36 a čl. 30 Listiny, neboť není schopen se u soudu domoci svého práva. Tuto argumentaci akceptovat nelze. Stěžovateli - podle obsahu spisu - nebylo totiž nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem u Vrchního soudu v Praze a u Nejvyššího soudu ČR domáhal.

Po stránce věcné se jádrem sporu před obecnými soudy stal výklad ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. To stanoví, že vyměřovacím základem pojištěnce za dobu po 31. prosinci 1995 je vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona a za dobu před 1. lednem 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1. lednem 1996. Vznikla otázka, zda se dovětek "podle předpisů platných před 1. lednem 1996" týká toliko předpisů platných bezprostředně před tímto datem (jak dovozují vrchní soud a Nejvyšší soud), či všech předpisů z doby dřívější (jak namítá stěžovatel). Podle přesvědčení Ústavního soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu i z napadených rozsudků - se však jedná toliko o výklad otázky běžného (jednoduchého) práva, který zásadně náleží soudům obecným, do něhož Ústavní soud ingerovat nemíní. Ostatně argumentace obou napadených rozsudků je jasná, dostatečně přesvědčivá a Ústavní soud tedy nemá důvodu, aby ji z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. To se týká zejména zásady vyplývající z celkové koncepce přechodných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., podle níž se o nárocích na dávky důchodového zabezpečení (pojištění) rozhoduje podle předpisů platných v době, kdy nárok na dávku vznikl, tedy v souzené věci po 1.1.1996. V této souvislosti se napadené rozsudky logicky dovolaly čl. VI. bodu 1 zákona č. 235/1992 Sb. (účinného od 1.6.1992), který z vyhlášky č. 149/1988 Sb. vypustil ustanovení § 11 odst. 2 písm. a), podle něhož byly - toliko do té doby - zahrnuty do hrubých výdělků pro účely důchodového zabezpečení též odměny vyplácené podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech. Od 1.6.1992 tedy taková možnost neexistovala; sám citovaný zákon č. 235/1992 Sb. neobsahoval žádné přechodné ustanovení, jež by zápočet částek vyplacených za zlepšovací návrhy i nadále podle dosavadních předpisů umožňovalo.

Za tohoto stavu je třeba námitku stěžovatele, že napadené rozsudky porušily článek 1 Ústavy, odmítnout.

Přisvědčit konečně nelze ani stěžovatelovu tvrzení o porušení čl. 30 Listiny, tj. práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Ústavní soud - s přihlédnutím k výše uvedenému - neshledal porušení tohoto práva, jestliže obecné soudy vycházely z právní úpravy účinné v době rozhodování o stěžovatelově nároku na dávku důchodového pojištění.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR zjevně nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2003




JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 714/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies