I. ÚS 771/2000

23. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky T. P., a.s., zastoupené advokátem JUDr. V. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, č.j. 20 Co 260/2000-78, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 1999, č.j. 24 C 168/99-58, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 22. 10. 1999, č.j. 24 C 168/99-54, tak, že žalovaná T. P., a.s. (dále jen "stěžovatelka") je povinna zaplatit žalobci Střednímu odbornému učilišti technickému (dále jen "žalobce") 487.232,96,- Kč s 15 % úrokem od 1. 9. 1993 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Týmž rozsudkem (ve výrokové části II.) rozhodl že stěžovatelka je povinna nahradit žalobci náklady řízení 37.902,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelka vznikla na základě zákona č. 92/1991 Sb.,o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Podle ustanovení § 15 citovaného zákona na základě prodeje privatizovaného majetku nebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti, přechází na nabyvatele (stěžovatelku) ke dni účinnosti smlouvy vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Protože stěžovatelka převzala veškerý majetek svého právního předchůdce T., s.p. (poznámka: vyjma vyňatého konkrétně určeného majetku) je zcela zřejmé, že vstoupila také do závazku vzniklého na základě smlouvy o zajištění výuky žáků uzavřené dne 1. 7. 1991 mezi jejím právním předchůdcem a právním předchůdcem žalobce (dále jen "smlouva"). Obvodní soud poukázal na údajnou absurdnost tvrzení stěžovatelky, že se uvedená smlouva vztahovala pouze na školní rok 1991/92, neboť pak by právní nástupce žalobce nemohl vůbec počítat s tím, že by došlo k realizaci řádného tříletého učebního poměru. Obvodní soud dále připomněl ustanovení čl. VI smlouvy, podle něhož má smlouva platnost po celou dobu výuky žáků, tedy nejméně po dobu tří let. Není prý myslitelné a odporovalo by nejen dobrým mravům, ale i jakémukoli obecně vžitému etickému myšlení, aby někdo převzal celý majetek určitého subjektu a odpovídal pouze za jím zvolené závazky "nebo aby docházelo ke změnám v odpovědnosti za tyto závazky podle dočasné situace nebo jeho momentální zájmové preference". Obvodní soud považoval za nepřípadné (s odkazem na novelizované ustanovení 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož se věřitel nabyvatele privatizovaného majetku může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. 8. 19993 na Fondu národního majetku až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu) tvrzení stěžovatelky o odpovědnosti Fondu národního majetku za uvedený závazek. V souzené věci je zřejmé, že k vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli nedošlo a proto závazek stěžovatele vůči žalobci na Fond národního majetku přejít nemohl. Obvodní soud dále připomněl, že v ustanovení § 12 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných učilišť (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 29/1984 Sb."), je výslovně uvedeno, že úhrady provozních nákladů středních odborných škol a středisek praktického vyučování s výjimkou úhrad uvedených v odst. 3 se provádějí z nákladů organizací, pro něž se mládež připravuje. Obvodní soud proto uzavřel tak, že je povinností stěžovatelky, která převzala veškerý majetek státního podniku, jenž souvisí s výukou, tuto výuku hradit a převzít veškeré závazky svého právního předchůdce.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, č.j. 20 Co 260/2000-78, byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen (ve výrokové části I.) a návrh stěžovatelky na připuštění dovolání byl zamítnut (ve výrokové části IV.). Dále Městský soud v Praze změnil výrok o nákladech řízení (ve výrokové části II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (ve výrokové části III.).

Městský soud v Praze v odůvodnění odvolacího rozsudku v prvé řadě uvedl, že ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. opakoval důkaz privatizačním projektem T. P., s. p., který byl schválen 14. 4. 1992, a provedl důkaz výpisem z obchodního rejstříku tohoto podniku. Zjistil, že právním nástupcem T., s.p., je - se všemi právy a povinnostmi - T., a.s. Z dopisu ze dne 29. 3. 1993, adresovaného zákonnému zástupci žákyně H. B., bylo zjištěno, že stěžovatelka nabízí žákyni po ukončení její přípravy práci s upozorněním, že odmítne-li uzavření pracovní smlouvy na uvedené práce, bude stěžovatelka postupovat v souladu s ustanovením § 227 zákoníku práce a od uzavření pracovní smlouvy odstoupí. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad a věc též správně právně posoudil. Městský soud poukázal na to, že s odvolatelem (poznámka: stěžovatelem) se lze ztotožnit pouze v tom, že jeho povinnost k náhradě sporných nákladů nemůže být dovozována ze smlouvy (uzavřené dne 17. 1. 1991 mezi T. P., s.p., a právním předchůdcem žalobce), neboť tato smlouva se výslovně týkala jen úpravy platebních podmínek nákladů pro přípravu učňů pro období školního roku 1991/92. Nedostatečně konkrétní ujednání o platnosti smlouvy po celou dobu výuky žáků, tak nelze vázat k ničemu, než k jejímu takto vymezenému předmětu. "Povinnost žalovaného (poznámka: stěžovatelky) k úhradě těchto nákladů však vyplývá, jak soud I. stupně též správně konstatoval, z § 12 odst. 1 zákona č. 29/84 (školský zákon) ve znění platném k 1. 9. 1993 ve spojení s § 15 odst. 1 zákona č. 92/91 Sb". Stěžovatelka si ostatně byla vědoma, jak vyplývá z výše uvedeného dopisu z 29. 3. 1993, svých pracovněprávních povinností vůči vyučencům a proto je také její tvrzení, že se jí (jako nově vzniklé akciové společnosti) náklady na jejich přípravu netýkají, zjevně účelové. Protože stěžovatelka neuzavřela se žalobcem smlouvu o konkretizaci své platební povinnosti na školní rok 1992/1993, je povinna ve smyslu citovaného ustanovení hradit veškeré náklady, které žalobci v souvislosti s přípravou jejích učňů vznikly, s výjimkou nákladů vymezených v § 12 odst. 3 písm. a) a b) citovaného zákona, tj. nákladů na bezplatně poskytované učebnice a mzdy učitelů a mistrů. Odvolací soud uzavřel tak, že rozsudek soudu prvého stupně je věcně správný a proto jej ve výroku o věci samé podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 6. 2003, č.j. 29 Odo 282/2001-88, řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 24 C 168/99, zastavil (ve výrokové části I.) a ve zbytku (tj. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, č.j. 20 Co 260/2000-73) její dovolání odmítl.

Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení poukázal v prvé řadě na zřejmou nesprávnost "dovolání" stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně, která plyne z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení a Nejvyšší soud ČR proto řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvého stupně, které touto vadou trpí, podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud ČR pro nepřípustnost, neboť splnění podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení §§ 237, 238 a 239 odst. 1 o.s.ř. neshledal Pokud jde o přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., dovolatelka (stěžovatelka) zásadní právní význam napadeného rozsudku přisuzovala tomu - podle toho, jak formulovala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v odvolacím řízení -, jak odvolací soud vyložil zákony, z nichž odvodil její povinnost k úhradě přisouzené částky. Nejvyšší soud ČR však zdůraznil, že výklad ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., podaný odvolacím soudem, je výkladem standardním a uvedené ustanovení nevzbuzuje žádné pochybnosti o svém obsahu. Také aplikace ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. prý nevybočuje z mezí výkladu otázky právního nástupnictví nabyvatele privatizovaného majetku podaného rozhodovací praxí soudů vyšších stupňů (včetně Nejvyššího soudu ČR). To, že mezi závazky související s privatizovaným majetkem může patřit i závazek k úhradě provozních nákladů středních odborných učilišť, obecně vyloučit nelze; závěr, zda takový závazek přešel v souzené věci i na stěžovatelku, "je pak věcí konkrétního posouzení dokumentů, na jejichž základě byl příslušný majetek privatizován a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné pro věc samu)". Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká napadeným rozsudkům zejména nesprávné právní posouzení věci, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávnou právní aplikaci "příslušných právních ustanovení, čímž došlo k porušení ústavou chráněných práv žalovaného subjektu".

Stěžovatelka v podstatě poukazuje na odvolací důvody, které prý odvolací soud nevzal náležitě v úvahu a kritizuje odmítnutí návrhu na připuštění dovolání, neboť "jde o zásadní právní posouzení výkladu zákona - tj. v rozsudku citovaných právních ustanovení, z nichž odvolací soud vyvodil údajný závazek žalovaného, ačkoli by žalobcem požadovanou úhradu měl hradit stát, resp. příslušný státní orgán". Stěžovatelka se domnívá, že Městský soud v Praze řádně neprovedl podle ustanovení § 122 o.s.ř důkaz kopií privatizačního projektu ze dne 14. 4. 1992, kterou předložila. Podle citovaného ustanovení měl prý odvolací soud při ústním jednání stěžovatelce sdělit výsledek provedení tohoto důkazu - totiž, že ji uznává za právního nástupce T., s.p., a jako osobu vůči žalobci povinnou - aby se mohla k tomu při jednání vyjádřit. Stěžovatelka je toho mínění, že "odvolací soud si uvedený názor ponechal až do rozsudku a jeho zdůvodnění. Takový názor je částečně protiprávní a nesmyslný, pokud jde o posuzovanou věc" a tímto postupem jí byla odňata možnost, aby přednesla správný výklad dotčených právních ustanovení. Stěžovatelka mezi nesprávně aplikovanými ustanoveními uvádí § 12 zákona č. 29/1984 Sb. (neboť se jednalo o výuku žáků, kteří se nepřipravovali jmenovitě pro určitou organizaci, resp. pro stěžovatelku) a § 15 zákona č. 92/1991 Sb. [neboť Středisko praktického vyučování už bylo ze žalované společnosti (poznámka: T. P., a.s.) vyňato ještě dlouho před privatizací a následně bylo začleněno do dnes žalujícího subjektu; stěžovatelka prý proto není právním nástupcem v předmětném závazku a soud, který měl uznat provedené důkazy za dostatečné pro stěžovatelčino tvrzení, tak porušil ustanovení § 132 o.s.ř.]. Stěžovatelka se proto cítí dotčena ve svých právech na řádnou soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, č.j. 20 Co 260/2000-78, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 1999, č.j. 24 C 168/99-58, zrušují.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

V prvé řadě stěžovatelce nelze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že obecné soudy porušily čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u obecných soudů domáhala.

Právě tak nelze akceptovat námitku porušení stěžovatelčina práva podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, pokud proti způsobu provedení důkazu kopií privatizačního projektu ze dne 14. 4. 1992 brojí argumentací, že odvolací soud měl při ústním jednání sdělit odvolateli, že "uznává stěžovatelku jako osobu povinnou vůči žalobci". (Poznámka: Tento projekt byl uveden mezi důkazními materiály již v protokolu o jednání ze dne 22. 10. 1999, č. l. 52). Je zřejmé, že tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť důkaz listinou se provádí v souladu s ustanovením § 129 odst. 1 o.s.ř. jejím přečtením nebo sdělením jejího obsahu. Výsledkem provedení důkazů jsou - po jejich zhodnocení - skutková zjištění. Jejich právní posouzení se uskutečňuje ve vlastním rozhodnutí ve věci a uvede se v odůvodnění rozsudku (srov. ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř.). Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že tak bylo postupováno i v souzené věci, nemá důvod tento postup zpochybňovat a nepovažuje jej za stojící v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani z tohoto hlediska neshledal žádné pochybení. Řízení bylo veřejné a obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy vlastní. Není proto důvodu se domnívat, že by obecné soudy v souzené věci nepostupovaly nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů, jichž se stěžovatelka dovolává.

Stěžovatelka spatřuje nesprávnost napadených rozsudků obecných soudů - po stránce věcné - především v tom, že prý byly nesprávně aplikovány § 12 zákona č. 29/1984 Sb. a § 15 zákona č. 92/1991 Sb.. Výklad těchto ustanovení provedený soudem prvého a zejména druhého stupně (poznámka: a ve vztahu k ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb. potvrzený i v odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR je však výkladem nevzbuzujícím pochybnosti; Ústavní soud tento výklad přezkoumávat nemíní, neboť jde o interpretaci běžného (obyčejného) práva, která v zásadě náleží obecným soudům a v konkrétní souzené věci ústavně právní roviny nedosáhla.


Podle přesvědčení Ústavního soudu ústavní stížnost představuje především polemiku s právními názory obecných soudů. Ústavní soud však již vícekrát judikoval, že postup v řízení a rozhodnutí ve věci podle jiného právního názoru než je názor účastníka řízení porušení ústavního práva na soudní ochranu nezakládá.

Za tohoto stavu je zřejmé, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud se nezabýval usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2003, č.j. 29 Odo 282/2001-88, které nebylo předmětem ústavní stížnosti. Nad rámec toho lze dodat, že důvody, pro které bylo dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, korespondují právní argumentaci uvedené příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2003


JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 771/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies