IV. ÚS 493/03

24. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 493/03





Ústavní soud ČR rozhodl dne 24. října 2003 o ústavní stížnosti J. B. ml., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2003, sp.zn. 9 To 137/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15.1.2003, sp.zn. 4 T 100/2002,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18.9.2003 a doplněnou podáním doručeným dne 6.10.2003, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2003, sp.zn. 9 To 137/2003, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15.1.2003, sp.zn. 4 T 100/2002. Tvrdil, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, odst. 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Ze sdělení stěžovatelova právního zástupce, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 6.10.2003, vyplývá, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání směřující proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
Právě o tento případ v dané věci jde, a proto Ústavní soud nemohl jinak, a to aniž by se zabýval meritem causy, než rozhodnout tak, jak je ve výroku uvedeno. Ostatně vzhledem k tomu, že citované sdělení č. 32 bylo ve Sbírce zákonů publikováno již 3. února 2003, nemělo by jít o rozhodnutí pro stěžovatele nikterak překvapivé, a to zvláště proto, že je zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem.
Jelikož o podaném dovolání dosud nebylo rozhodnuto, bude stěžovatel případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 24. října 2003


JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 493/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies