III. ÚS 282/03 - Hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů (postavení soudu ústavního a obecného)

30. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Dle právního názoru Ústavního soudu [usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02 (nepublikováno)] odmítl-li Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. řád"), tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj., zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a 90 Ústavy České republiky nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn.

Kautely pro posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/02, když konstatoval, že při současném výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem ČR, dle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud ČR musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen Nejvyšší soud ČR zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 30.10.2003 sp. zn. III. ÚS 282/03)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 30. října 2003 sp. zn. III. ÚS 282/03 ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. P. proti usnesení Nejvyššího soudu z 21. 1. 2003 sp. zn. 3 Tdo 16/2003, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z 18. 9. 2002 sp. zn. 2 To 726/2002, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci z 30. 4. 2002 sp. zn. 2 T 164/2001, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a byla mu uložena povinnost uhradit poškozenému škodu.

Návrh se odmítá.

Odůvodnění


Návrhem podaným Ústavnímu soudu osobně dne 2. 6. 2003 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. 3 Tdo 16/2003, in eventum i usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 2 To 726/2002 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 2 T 164/2001. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základních právech a svobodách plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 164/2001, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:

Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., za což byl podle § 158 odst. 1 ve spojení s § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému, takto městu O., škodu ve výši 310 357,90 Kč. Usnesením ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 2 To 726/2002 Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, odvolání stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele do obou uvedených rozhodnutí usnesením ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. 3 Tdo 16/2003 Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu předcházel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000, jehož závěry dle názoru stěžovatele v dalším řízení a rozhodování nebyly respektovány. Poukazuje přitom na skutečnost, že součástí právních úvah Nejvyššího soudu v daném rozhodnutí nebyly toliko výhrady k provedenému důkaznímu řízení, nýbrž i ke způsobu hodnocení důkazů s ohledem na právní posouzení skutku. Podal-li stěžovatel dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, učinil tak v intencích právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000, dle kterého skutková zjištění provedená nalézacím i odvolacím soudem, jež tomuto rozhodnutí předcházela, nesvědčí pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nýbrž pouze pro závěr o zakrytí manka, jenž nemůže mít trestněprávní důsledky, a tudíž svým dovoláním nesměřoval do oblasti zjišťování skutkového stavu, nýbrž namítl nesprávné právní posouzení věci. Nadto je v ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně polemizováno i ohledně adekvátnosti provedených skutkových zjištění i provedeného hodnocení důkazů.

K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal dne 3. 7. 2003 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Nejvyšší soud, dne 11. 6. 2003 Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Předseda senátu 3 Tdo Nejvyššího soudu ve svém vyjádření v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu. K námitkám, jež stěžovatel uplatnil v řízení před Ústavním soudem, účastník řízení uvádí, že výtka nesprávného právního posouzení věci byla de facto vázána na výhrady vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů a vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně, potvrzeným soudem druhého stupně. Domáhal a domáhá-li se stěžovatel závaznosti právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000, účastník řízení připomíná, že i tento názor byl podmíněn provedením úplného dokazování a náležitým hodnocením provedených důkazů, tedy skutkovou stránkou věci. Pro uvedené okolnosti Nejvyšší soud nepovažoval dovolání stěžovatele, v němž je primárně polemizováno s jednotlivými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry, za relevantní, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Z takto vyložených důvodů účastník řízení zastává názor, že v řízení před Nejvyšším soudem ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, pročež navrhuje předmětnou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Předseda senátu 2 To Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ve svém vyjádření konstatuje, že námitky uváděné v podané ústavní stížnosti v podstatě opakují námitky uplatňované stěžovatelem ve všech předchozích stadiích řízení v rámci obhajoby obviněného, přičemž se ve vyjádření vyslovuje přesvědčení, že všemi uvedenými námitkami se krajský soud vyčerpávajícím způsobem zabýval, kdy jak soud nalézací, tak i soud odvolací v řízení postupovaly v intencích právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000. Poté, co účastník řízení v dalším odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, navrhuje předmětnou ústavní stížnost odmítnout.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. IV. ÚS 23/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nálezy č. 5 a č. 28 - a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79 - a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Dle právního názoru Ústavního soudu [usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02 (nepublikováno)] odmítl-li Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj., zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a 90 Ústavy nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn.

Kautely pro posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 108), když konstatoval, že při současném výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem, podle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen Nejvyšší soud zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle § 265i odst. 1 písm. b) ve spojení s § 265b odst. 1 písm g) tr. řádu odůvodnil, přičemž nevybočil ani z rámce ústavně konformní interpretace uvedených ustanovení jednoduchého práva, jak byla rozvedena v judikatuře Ústavního soudu. Namítá-li stěžovatel naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dotčení v základním právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy s ohledem na nerespektování právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uvedeného rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud vymezil nezbytný rámec dalšího dokazování z pohledu posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák. (spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 164/2001), jakož i na další průběh důkazního řízení před nalézacím soudem, zaměřeného na ověření skutečného uplatnění stěžovateli svěřených finančních prostředků.

Ve vztahu k návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 2 To 726/2002 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 2 T 164/2001 Ústavní soud konstatuje, že při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, přičemž závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, i Okresní soud v Olomouci při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z tr. řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu. Napadenými rozhodnutími tudíž nebyl porušen ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces [čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], jakož i další v ústavní stížnosti označená základní práva a svobody (čl. 1 Ústavy).

Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies