III. ÚS 768/02

30. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 768/02
Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti S. S. Ž., zastoupené JUDr. J. O., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002 sp. zn. 7 To 89/02, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2002, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002 sp. zn. 7 To 89/02. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v základním právu na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 2/2002, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Rozsudkem soudu II. stupně bylo ohledně stěžovatelky zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2002 sp. zn. 48 T 2/2002 ve výroku o vině, trestu a náhradě škody a znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatelka uznává vinnou ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsuzuje se podle § 251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
V ústavní stížnosti je vytýkáno oběma rozsudkům obecných soudů, jakož i řízení, jež jejich přijetí předcházelo, nezohlednění skutečnosti, že stěžovatelka po určitou dobu přípravného řízení neměla právní zastoupení obhájcem, i když byly v jejím případě splněny důvody nutné obhajoby, dále po určitou dobu přípravného řízení bylo porušeno její právo na obhajobu, jelikož byla zastoupena obhájcem, jenž zastupoval i další spoluobviněné, přičemž mezi těmito a stěžovatelkou došlo ke kolizi zájmů. Konečně je v ústavní stížnosti namítána nesprávná právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu.
K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 15. ledna 2003 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Vrchní soud v Praze. Předseda senátu 7 To v něm ohledně námitky kolize zájmů obviněných odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v této souvislosti konstatuje, že s ohledem na důkazní situaci vyvěrající z výpovědí obviněných rozhodně v žádné fázi trestního řízení nenastala situace, kdy by některý z obhájců hájil současně dva nebo více obviněných, jejichž zájmy by byly v této fázi protichůdné. Pro uvedené účastník řízení navrhuje předmětnou ústavní stížnost jako neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách o lidských právech a svobodách.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Vrchní soud v Praze při posuzování předmětné věci respektoval kautely plynoucí z trestního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení upravující právo na obhajobu, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatelky do rozhodnutí nalézacího soudu. Napadenými rozhodnutími tudíž nebyl porušen ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny), jakož i základní právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny).
Pokud stěžovatelka namítá porušení základního práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu pro přítomnost kolize zájmů obviněných, Ústavní soud plně sdílí právní závěr odvolacího soudu, dle kterého je neetické, že obhájce převzal zastupování stěžovatelky poté, co předtím obhajoval spoluobviněného, se kterým stěžovatelka měla ve své výpovědi určité rozpory, nicméně z pohledu trestního řádu (§ 37a odst. 2 tr. řádu) tento fakt za kolizi považovat nelze. Námitku absence právního zastoupení za splnění podmínek nutné obhajoby nepovažuje Ústavní soud za důvodnou a odkazuje v této souvislosti na upozornění vyšetřovatele policie Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 9. srpna 2001 ČVS: ÚVP-236/11-2000-219 na důvod nutné obhajoby, jež bylo stěžovatelce doručeno dne 14. srpna 2001 (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 2/2002, č. l. 218), a dále na sdělení zvoleného advokáta stěžovatelky ze dne 4. září 2001 Městskému úřadu vyšetřování pro hl. m. Prahu o převzetí obhajoby stěžovatelky s odvoláním na předchozí telefonický rozhovor, v němž tato skutečnost byla policejnímu orgánu "avizována" (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 2/2002, č. l. 219) a konečně na přiloženou plnou moc stěžovatelky k obhajobě v trestní věci ze dne 4. září 2001 (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 2/2002, č. l. 221).
Dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh nepřípustný, přičemž za takový jej nutno považovat v případě, není-li v řízení o ústavní stížnosti naplněna podmínka subsidiarity.
Vytýká-li stěžovatelka rozsudku vrchního soudu nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, nezbývá Ústavnímu soudu, než odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a § 265a tr. řádu, jež pro uvedenou námitku zakládají přípustnost i důvodnost dovolání, čili speciálního procesního prostředku k ochraně práva.
Pro uvedené nutno posuzovat návrh stěžovatelky na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí z pohledu části stížnostních bodů za zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], z pohledu části stížnostních bodů za nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 30. října 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 768/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies