III. ÚS 717/02

30. 10. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 717/02


Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F., s. r. o., zastoupené JUDr. M. T., advokátem, proti výzvě Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2000, čj. 150084/00/248961/7081, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2001, čj. 1159/140/2001-DNE-OJ-16-ki, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2002, čj. 30 Ca 141/2001-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2002, čj.
30 Ca 141/2001-21, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2001, čj. 1159/140/2001-DNE-OJ-16-ki, a výzvu Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2000, čj. 150084/00/248961/7081, když v tomto svém podání tvrdila, že uvedený finanční úřad a finanční ředitelství porušily čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že zmíněný krajský soud spolu s finančním ředitelstvím porušily její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud z příslušného správního spisu zjistil, Finanční úřad v Pardubicích ústavní stížností napadenou výzvou stěžovatelku vyzval k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Tuto výzvu správce daně zdůvodnil tím, že podle § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 338/1992 Sb.") za období od změny vlastnických práv nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období ručí nový nabyvatel za daňový nedoplatek, přičemž u daňového dlužníka (a úpadce), HTT-T. P., s. r. o., byly ke dni 30. 10. 2000 vykázány daňové nedoplatky na dani z nemovitostí a příslušenství daně - penále v celkové výši 4,882.130,- Kč.

K odvolání stěžovatelky rozhodlo Finanční ředitelství v Hradci Králové tak, že v citované výzvě se mění výše daňového nedoplatku, k jehož úhradě byla stěžovatelka vyzvána, na částku 3,993.493,- Kč a ve zbývajícím znění zůstává předmětná výzva beze změny. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedený finanční orgán mimo jiné uvedl, že souhrnný daňový nedoplatek bylo třeba snížit o nedoplatek za rok 1999 a o částku tvořenou třemi splátkami na daň za zdaňovací období roku 2000, jejichž úhradu provedl správce konkursní podstaty. Námitku stěžovatelky, že § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání" ) je ve vztahu k § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. ustanovením speciálním, z čehož vyplývá, že na ni nepřešly žádné závazky a povinnosti, označilo finanční ředitelství za přesahující zákonem vymezené právo ručitele, přesto k ní - dle svého vyjádření - zaujalo "stanovisko", a to, že i zákon č. 338/1992 Sb. je zvláštním právním předpisem, přičemž § 13b odst. 2 tohoto zákona vytvořil u zákonodárce neobvyklou právní situaci, s cílem zajistit vybrání jednoho z finančních zdrojů obecních rozpočtů, kterým daň z nemovitostí je v přechodných složitých ekonomických podmínkách. Z uvedeného důvodu nelze nadřazovat kterýkoliv z těchto zákonů nad druhý. Finanční ředitelství však připustilo, že aplikací posledně citovaného ustanovení v daném případě dochází k určitým nesrovnalostem, takže by mohlo být s úspěchem použito mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 55a daňového řádu. Finanční ředitelství zaujalo i stanovisko k argumentaci stěžovatelky, že aby správce daně mohl takto postupovat, musela by zde existovat výslovná právní úprava, jak je tomu v případě ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb."), které výslovně ukládá nabyvateli majetku z konkursní podstaty povinnost platit daň. Dle uvedeného finančního orgánu nelze předmětná ustanovení srovnávat, protože podle § 8
odst. 1 písm. a) cit. zákona je poplatníkem daně převodce, pouze v určitých případech nabyvatel, zatímco ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. se vztahovalo bez rozdílu na všechny nabyvatele vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, na nichž vázly daňové nedoplatky. Stejně tak se finanční ředitelství vypořádalo s námitkou, že posledně citované ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2001 zrušeno pro rozpor s normami Evropské unie a kvůli dosažení toho, aby daňovými nedoplatky byl zatěžován subjekt, který je způsobil, a že postup správce daně byl v rozporu s § 2 odst. 3 a § 27a zákona o konkursu a vyrovnání a s § 2 odst. 1 daňového řádu, jakož i s ustanovením čl. 1 Ústavy ČR, když uvedlo, že v rozhodné době bylo předmětné ustanovení závazné pro daňové subjekty i správce daně a že otázkou ústavnosti předmětného ustanovení se zabýval Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 469/98, přičemž žádné vady v daném ohledu nezjistil.

Toto rozhodnutí finančního ředitelství napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou však, jak bylo zjištěno z příslušného soudního spisu, krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Vycházel přitom z toho, že zásadu uvedenou v § 27a zákona
o konkursu a vyrovnání nelze vztáhnout na projednávanou věc, neboť přesně vymezuje osobu ručitele, kterou se stává nový nabyvatel nemovitosti. Dle názoru soudu ručení je právní vztah mezi ručitelem a věřitelem, jako takový má sice akcesorickou povahu, avšak je závazkem samostatným, vznikajícím v den, kdy dojde ke změně vlastnického práva k nemovitosti, v daném případě je tímto dnem datum 1. 6. 2000. Názor stěžovatelky, že koupí podniku na ni přešel závazek s tímto podnikem související, není správný. Taková situace by nastala, pokud by na ní správce daně vymáhal daňový nedoplatek jako na poplatníkovi; pokud však zákon správci daně umožňuje obrátit se na ni jako na ručitele, jedná se po právní stránce kvalitativně
o jinou pozici s novými subjekty zcela nového právního vztahu. Námitku stěžovatelky, že v daném případě daňová povinnost musí být stanovena výslovně [jako je tomu v § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb.], krajský soud důvodnou neshledal, protože uvedené ustanovení dopadá na specifickou situaci, kdy by bylo obtížně realizovatelné, aby poplatníkem daně z převodu nemovitostí byl převodce, jak je tomu obvykle, je-li v konkursu, a z této specifické úpravy nelze dovozovat existenci obecné zásady, jak činí stěžovatelka. Dle soudu při majetkových transakcích souvisejících s konkursním řízením mohou vznikat další právní vztahy a není nezbytné, aby každý takový vztah byl konkrétně označen v zákoně ve vazbě na zákon o konkursu a vyrovnání. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že zákon o konkursu a vyrovnání je zákonem zvláštním, protože i daňové zákony jsou zákony speciálními a nelze je ve vztahu k zákonu o konkursu a vyrovnání řadit do skupiny obecných předpisů. Neplatí tak, že by daná speciální úprava konkursu byla nadřazena úpravě daňové.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že předmětné nemovitosti nabyla z konkursní podstaty úpadce HTT-T. P., s. r. o., smlouvou ze dne 23. 5. 2000
o zpeněžení souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k provozování podniku úpadce podle § 27a zákona o konkursu a vyrovnání. Přitom uvedený finanční úřad byl a je konkursním věřitelem v příslušném konkursním řízení a veškeré pohledávky nárokované z titulu ručitelství, jak jsou ve výzvě uvedeny, byly dne 7. 1. 1999 přihlášeny a konkursním správcem zjištěny a zařazeny k uspokojení jako pohledávky druhé třídy. Stěžovatelka v souvislosti s tím namítá, že uspokojení pohledávky věřitele v konkursním řízení je upraveno zákonem o konkursu a vyrovnání. Ten, vzhledem k tomu, že upravuje uspokojení věřitele v průběhu zvláštní právní situace, je ve vztahu k ustanovení § 13b odst. 2 věta poslední zákona č. 338/1992 Sb. lex specialis. Pokud by došlo k aplikaci uvedeného ustanovení, pak by byl věřitel uspokojen z majetku třetí osoby, a tedy by došlo k jinému než zákonem předvídanému uspokojení věřitele a zároveň ke zvýhodnění takového věřitele před věřiteli ostatními. V návaznosti na to stěžovatelka uvádí, že z ustanovení § 27a zákona
o konkursu a vyrovnání vyplývá, že na nabyvatele majetku zpeněženého daným způsobem zásadně nepřecházejí žádné závazky a povinnosti, kromě práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Proto konkursnímu věřiteli nemůže zpeněžením majetku z konkursní podstaty vzniknout ohledně pohledávky samostatně nárok z ručitelského závazku, kdy závazky související s prodávaným podnikem mohou mít podobu pohledávek konkursních věřitelů. V opačném případě by šlo o obcházení základních zásad citovaného zákona a
o uspokojení pohledávky konkursního věřitele jiným než zákonem předvídaným způsobem. V případě uspokojení konkursního věřitele, co do výše jeho přihlášené a správcem zjištěné pohledávky, vznikne ručiteli právo postihu vůči dlužníkovi ve smyslu příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení, čímž by vznikla pohledávka ručitele podle § 31 odst. 2 písm d) zákona o konkursu a vyrovnání s právem na přednostní uspokojení (§ 31 odst. 1 cit. zákona). Takový postup by znamenal obcházení zákona ze strany správce daně, který by v konečném důsledku dosáhl přednostního uspokojení na úkor jiných věřitelů, nikoliv poměrného uspokojení, jak se předpokládá. Stěžovatelka argumentuje i tím, že pokud by měla nabyvateli majetku z konkursní podstaty vzniknout povinnost, muselo by to být stanoveno zákonem výslovně, jak je tomu v případě ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. Dále stěžovatelka namítá, že finanční ředitelství nepřihlédlo a nerozhodlo o jejích námitkách s tím, že přesahují zákonem vymezené právo ručitele, a pouze k nim zaujalo stanovisko. Tyto námitky však stěžovatelka považuje za zásadní, neboť směřovaly proti jejímu ručení ve smyslu § 57 odst. 5 daňového řádu. Finanční ředitelství proto porušilo zákon, když se dostatečně nevypořádalo se všemi důvody uvedenými v jejím odvolání. Vzhledem k těmto skutečnostem došlo dle stěžovatelky k porušení jejích ústavně zaručených práv, jak jsou shora označena, a navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření shora uvedených účastníků k ústavní stížnosti. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyslovil přesvědčení, že je v souladu s platnými právními předpisy, včetně Listiny a Ústavy ČR. Jestliže tedy stěžovatelka byla vyzvána k zaplacení daňového nedoplatku z titulu ručitelského závazku, tento postup správce daně byl v souladu s hmotněprávní i procesněprávní úpravou, tj. na základě zákona a v jeho mezích. Finanční ředitelství v Hradci Králové uvedlo, že tvrzení stěžovatelky o tom, že zákon o konkursu a vyrovnání je zákonem zvláštním, nemá žádnou oporu, takže i navazující námitky jsou nepodložené. Dle názoru finančního ředitelství § 27a zákona o konkursu a vyrovnání nevylučuje vznik ručitelského závazku, jenž nijak nesouvisí s konkursním řízením, podle jiného právního předpisu (zde podle zákona č. 338/1992 Sb.). Správce daně postupoval v souladu se zákonem č. 338/1992 Sb. a daňovým řádem, takže mu nelze vytknout obcházení zásad zákona o konkursu a vyrovnání, a i když vystupoval v konkursním řízení jako věřitel, zde jím v pravém smyslu slova není, takže nelze uvažovat
o jakémsi bezdůvodném obohacení. Dále finanční ředitelství uvedlo, že pokud mu stěžovatelka vytýká nezákonný postup, uvádí nepravdivé údaje. V odvolání proti výzvě správce daně tvrdila, že není ručitelem dle § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., nepochybně jím však byla, přičemž rozsah námitek je omezen § 57 odst. 5 daňového řádu. Přesto se však odvolací orgán se všemi námitkami uvedenými v odvolání zabýval, i když nad rámec zákonem stanovených povinností, a vypořádal se s nimi. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení Ústavy ČR a Listiny, navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Finanční úřad v Pardubicích odkázal na citované vyjádření finančního ředitelství.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem finančních orgánů a obecného soudu, pokud jde o výklad ustanovení § 27a zákona o konkursu a vyrovnání ve vztahu k ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., kdy stěžovatelka v podstatě jen opakuje argumenty, které uplatnila ve správní žalobě a s nimiž se plně vypořádal již obecný soud. Jak Ústavní soud mnohokrát konstatoval, posuzování věcné správnosti interpretace "jednoduchého" práva, kterým uvedená ustanovení jsou, nemůže v zásadě být záležitostí Ústavního soudu, neboť ten není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde
o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Takovéto porušení ústavně zaručených práv a svobod by v posuzované věci mohlo nastat toliko v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15, č. 98, Praha 2000).

To však stěžovatelkou namítáno nebylo, pochybení daného rázu nebylo zjištěno ani Ústavním soudem. Krajský soud se všemi argumenty stěžovatelky podrobně zabýval, načež tyto odmítl se zdůvodněním, které v žádném aspektu nelze označit za nesrozumitelné či ve zjevném rozporu s pravidly logiky; kromě toho, aniž by Ústavní soud měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, jeví se mu argumentace krajského soudu, že nešlo o přechod (stávajícího) práva či povinnosti ve smyslu § 27a zákona o konkursu a vyrovnání, nýbrž
o vznik nové povinnosti v souvislosti s převodem předmětných nemovitostí, v důsledku čehož uvedené ustanovení na posuzovanou věc nedopadá (takže nelze ani o něm hovořit jako
o speciálním předpisu), jako přiléhavá. Jestliže se stěžovatelka s těmito právními závěry orgánů veřejné moci neshoduje, tato okolnost ještě nezakládá, jak bylo vysvětleno výše, opodstatněnost ústavní stížnosti. Vzhledem k těmto závěrům, jakož i ke skutečnosti, že uvedená daň byla uložena zákonem, rovněž zákonem bylo upraveno její vyměření a vybírání, je třeba argumentaci stěžovatelky ohledně porušení čl. 11 odst. 5 Listiny a v návaznosti na to i čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 4 Listiny jako nedůvodnou odmítnout. K tomu je třeba poznamenat, že právně shodné případy Ústavní soud již v minulosti posuzoval, přičemž podané ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. II. ÚS 727/01, a ze 18. 12. 2001, sp. zn.
IV. ÚS 726/01; ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikovaných, a usnesení ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 176/02, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 27, usn. č. 26, Praha 2003).

Namítá-li stěžovatelka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít tím, že finanční ředitelství nepřihlédlo k jejím námitkám, které uplatnila v odvolání, a krajský soud v důsledku této vady rozhodnutí finančního ředitelství nezrušil, pak je třeba uvést, že i kdyby se Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatelky, že její námitky směřovaly proti jejímu postavení ručitele v rámci § 57 odst. 5 daňového řádu, takže finanční ředitelství k nim nemělo zaujímat pouze "stanovisko", i tak by formální označení části odůvodnění příslušného rozhodnutí nemohlo nic změnit na skutečnosti, že i v daném ohledu se uvedený orgán s námitkami stěžovatelky plně vypořádal, přičemž Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by takováto eventuální formální vada mohla mít dopad na zákonnost (a věcnou správnost) daného rozhodnutí, resp. na ústavnost posouzení dané věci jako celku.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. října 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 717/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies